Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Ladislav Potměšil bez Václava Maisnera

Ladislav Potměšil ve své první hlavní roli - ve filmu Zbyňka Brynycha Tempo první lásky (1966)

V pondělí 12. července zemřel významný herec Ladislav Potměšil (1945–2021). Z celého přínosu, který za svůj život přinesl české divadelní a filmové kultuře, bohužel v mainstreamových nekrolozích zůstaly jen vzpomínky na hrstku jeho „diváckých“ rolí policajtů a vidláků v čele s majorem Maisnerem ze série Byl jednou jeden polda. Pojďme se na jeho dílo i život podívat víc do hloubky…

Dětský herec v uměleckých produkcích

Málo se ví, že ještě dřív než Ladislav Potměšil začal studovat DAMU, podobně jako jeho vrstevník Vladimír Pucholt, začínal jako dětský herec. Už jako čtrnáctiletý hrál ve slavné pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959), v sedmnácti hrál ve scenáristickém debutu pozdějšího klasika české i americké literatury Arnošta Lustiga Transportu z ráje (1962), který režíroval průkopník civilního projevu československé nové filmové vlny Zbyněk Brynych, roli židovského vězně Kůzlete, a milovníci detektivek si Potměšila prvně pamatují z velmi civilně provedené kreace učně „domovníčka“ ve filmu ze série Schulhoffových detektivek s majorem Kalašem Strach (1963). Během DAMU, kterou Potměšil studoval třeba s Danielou Kolářovou a Viktorem a Janou Preissovými (tehdy ještě nebyli „svoji“ – a Anna z filmu Rozmarné léto měla příjmení Drchalová) si režisér Brynych Potměšila opět vyhledal a dal mu roli ve svém dalším klasickém díle o holocaustu …a pátý jezdec je strach (1964) a nakonec mu svěřil i jeho první hlavní roli – snícího liftboye Jirky – ve středometrážním filmu Tempo první lásky (1966), kterou pro něj napsal básník filmového scénáře, pozdější autor Lásek mezi kapkami deště (které po letech uvedly do řad milovníků čs. filmu i Lukáše Vaculíka) Vladimír Kalina. Hereckým partnerem jedenadvacetiletého Ladislava Potměšila byl ve filmu v roli ředitele sám Oldřich Nový. Spolužačka LP Jana Vaňková, která ve filmu hrála po boku obou herců, na natáčení vzpomíná: „Láďa byl o ročník níž a s ním nás do filmu z DAMU nabrali víc, protože na rozdíl ode dneška, kdy se o obsazení starají externí agentury, byla barrandovská databáze spojená v první řadě s hereckými školami. Tehdy se před celovečerními filmy v kině dávaly předfilmy a tenhle byl uváděn před filmem Transit Carlsbad (Pozn. aut. Ten byl bohužel na rozdíl od svého uměleckého předfilmu podprůměrně napsanou špiónskou slátaninou) a natočil ho taky pan režisér Brynych, který k nám byl nebývale laskavý. Pro nás, studenty, kteří jsme se v té době živili převážně chlebem s marmeládou, bylo neskutečné už to, že jsme natáčeli v karlovarském Puppu…“

plachý milovník a muž se zbraní

Celoživotní logika herectví Ladislava Potměšila byla nastavena už tehdy: divadelní i filmoví režiséři si ho vybírali do úzce uměleckých děl, často z dob historie, nejvíce z druhé světové války (jako byla opět Lustigova Dita Saxová, 1967, tentokrát v režii Antonína Moskalyka) – ale široká divácká veřejnost si ho poprvé všimla až v televizním seriálu – v travičském díle Hříšných lidí města pražského Lady Macbeth z Vinohrad jako mladého doktora (1968), který v krvi Ladislava Boháče objevil arzén. Tehdy naposled zazářil jako milovník, zuřivě líbající o dva roky mladší Janu Šulcovou. Pak ale přišla normalizace a s uměleckým kinem pravda a s panickým vzezřením LP byl amen – a tak byl zařazen do šuplíku vojáků a policajtů, počínaje už filmem z cyklu Hříšných lidí Partie krásného dragouna (1970), pokračuje legendární Oázou (1972), natáčenou v poušti Karakum v Turkménistánu (za upřímnost k sovětskému koprodukčnímu štábu tohoto filmu byl z médií na šest let vyřazen Rudolf Hrušínský), esenbákem-pohraničníkem Vejvodou z Drsné Planiny (1979), což tentokrát byl pokus o normalizační ideologický remake Krále Šumavy, který zachránila jen překrásná hudba Zdeňka Bartáka – jenž shodou okolností s Ladislavem Potměšilem později dělal i policajtskou sérii Byl jednou jeden polda, ale i „nevojenské“ Discopříběhy, Kamaráda do deště i Zdivočelou zemi.

nejen major maisner

Je škoda, že jeho nepopiratelný komický talent, který mu po letech opět přinesl i hlavní role, Ladislava Potměšila zároveň v očích diváků ztotožnil jen se špeditérem Novákem z Hospody (1996) a vidláckým majorem Maisnerem z trilogie Byl jednou jeden polda (1995, 1997, 1999), inspirovaným americkou sérií Policejní akademie (na zničující vliv Poldy na divácký pohled na jeho celoživotní dílo si stěžoval i představitel „náměstka“ Miroslav Moravec…). Jakkoli Discopříběh (1987), ve kterém LP hrál významnou roli otce Horáčka – hlavně v případě druhého dílu z roku 1991 – měl i hlubší polohy a Hospoda byla v oblasti tehdy nového žánru sitcom to nejlepší z televizní zábavy (což zaručil už mistr české divadelní a televizní režie Jaroslav Dudek a mistr filmové hudby Jaroslav Uhlíř se svým textařem Zdeňkem Svěrákem), Ladislav Potměšil by si přesto zasloužil, aby se vzpomínalo i na další role – a nejen v oblasti, na kterou vzpomíná Jana Vaňková: „V 90. letech bylo pro herce ouvej a hodně se jich vrhlo na dabing. Láďa Potměšil jako dabingový herec – k jehož přínosu v tomto žánru stačí připomenout jen jednou roli: Klingera z M.A.S.H.e – a jeho žena Jarka Brousková, která se v dabingu věnovala i dalším disciplínám, mě tehdy hodně naučili. To, že jsem se tehdy začala zabývat dabingem, je do jisté míry jejich zásluha.“

herec velkých autorů

Autor tohoto ohlédnutí, který si, jak je čtenářům KN už známo, potrpí i na „vysoké umění“, by kromě osobního setkání (bylo to během autorovy první gymnaziální návštěvy Divadla na Vinohradech, kde LP ve hře Oldřicha Daňka Jak je snadné vládnout, 1993, po boku Petra Haničince jako krále Jana a Viktora Preisse jako Karla IV. ztvárnil jejich druha Viléma z Landštejna) rád připomněl i pozdější herecké koncerty ve vedlejších rolích, které pro Ladislava Potměšila psali mistři jako Ladislav Pecháček, Jiří Hubač či Eva Kantůrková (uvážlivý tatínek Lexa z Dobrých holubů, kteří se vracejí, 1988; laskavý šofér jako z pohádky z filmu Zámek v Čechách, 1993; alkoholický premiér, hledající svého anděla z filmu Ceremoniář, 1996), ale často i klasici (výrazná role ostýchavého učitelského mládence Kořínka v Jiráskově příběhu Na dvoře vévodském, 1979, opět po boku Viktora Preisse). Jediná hlavní role, v níž zralý Ladislav Potměšil získal možnost ukázat mnoho z toho, co uměl, byl vrah Karel Volf, který utíká přes Polsko na dánský Bornholm v kriminálním filmu Zátah (1985). Malá plocha vedlejší role, v níž dokázal prokreslit až neuvěřitelnou škálu psychologických rozměrů toho, koho hrál, mu ovšem byla bližší. Svůj poslední klenot toho druhu vytvořil v dramatu o zavraždění kněze Josefa Toufara In nomine patris (2004). Stal se v něm naposled partnerem svého spolužáka Viktora Preisse a hrál opět policistu – ten ale s majorem Maisnerem ze série Byl jednou jeden polda neměl vůbec nic společného…