Fejeton Kultura

Setkání s Emou Destinnovou

Bankovka 2000 Kč (detail).

Z nočních můr operního pěvce.

Koncert ve Smetance se mi moc nepovedl. Množství téměř patnácti diváků, tísnících se s třímetrovými rozestupy v prvních dvou řadách na mne řvalo a hrozilo pěstí, někteří bučeli a někteří se marně pokoušeli vytáhnout prsty z ucpaných uší. Ještě několikrát jsem se uklonil, čímž se mi podařilo uhnout létajícím rajčatům z výprodeje z Alberta a ještě nezasaženým okem jsem hledal ústupovou cestu. Nakonec jsem se odhodlal ke skoku, přeskočil jsem rozběsněný dav a prchal uličkou ke schodišti. Rozběhl jsem se po secesních schodech a zastavil se až před zámečkem ve Stráži nad Nežárkou.

Otevřela se brána a ven zvolna vycházela, zahalená do černého mušelínu, přeslavná pěvkyně Ema Destinnová.

Chvilku se na mne s údivem dívala a pak mi navrhla, abych se šel podívat do její ložnice.

Prošli jsme několika pochmurnými chodbami a před námi se otevřely dveře podivné místnosti, černě vymalované a na katafalku byla otevřená rakev.

„Tady spávám,“ řekla mi slavná pěvkyně a vzala mne za ruku. „Jaromíre, pojď si vedle mě lehnout.“

Požádala mě, ale znělo to trochu jako rozkaz. Měl jsem trochu jiné představy o kráse, rozhodně nekorespondovaly s krásou a váhou slavné pěvkyně. Ale zase bych se zařadil po bok jiným velikánům, jestli tedy je to správné slovo, možná lépe říct do řady. Když si uvědomím – Enrico Caruso, ArturoToscanini, Dingh Gilly, Joe Halsbach, který ji připravil o majetek a zahýbal s komornou, nebo lesní adjunkt z nedaleké vesnice, který ji obral o suvenýry a podplácel jimi vesnické panny, aby mu byly po vůli.
Ovšem konečně bych se zařadil do historie.

Ema se na mne usmála.

„Podívej, jsem pěvkyně!“

Hned to potvrdila. Zazpívala mi proroctví z Libuše. Naplno. Nahlas. Na foniatrii mi za čas dali nějaké kapičky, prý po nich zase začnu slyšet. A začnu si vážit manželky, která nám přes naše dost drsné okřikování zpívá Ten lásky sen, jak krásný byl, ale polovičním hlasem.

Ema Destinnová se na mne usmála a křikla mi do ucha, na které jsem zatím ještě trochu slyšel.

„Budu tě učit zpívat a budeš zpívat jako já a budeš slavný po celém světě!“

„Zpívat sopránem, to vážně nechci!“ zmohl jsem se na protest.

„Nebuď hloupej, budeš tenor a budeš zpívat jako Franco Corelli!“

To bych bral, ale zmocnily se mě pochyby, jak to může vědět, když Corelli se ještě nenarodil?

„Mám ale jednu podmínku,“ dodala.

(Asi bude chtít peníze a ty já nemám…)

„Mám podmínku,“ řekla znovu s úsměvem, až jí zazářila v puse zlatá trojka vlevo nahoře. „Musíš si lehnout vedle mě do rakve.“

Nijak moc se mi nechtělo, ale ta nabídka byla lákavá a být žákem Emy Destinnové a zpívat jako Corelli…

No a tak jsem si lehl.

Objala mě rukama a ozvalo se zasyčení, jako když se vypouští balón. Něco pode mnou splasklo a já ležel na hromadě šedého popela.

Roztřásl jsem se. Třáslo to se mnou stále víc.

Otevřel jsem oči.

Stála nade mnou manželka a třásla mi ramenem.

„Vstávej, volal pan Nardelli z televize, potřebujou tam zasyčet druhého hada do pohádky a v deset tam máš bejt.“

Tak jo. Destinová, Corelli, Nardelli a druhej had.

Snad to hodí aspoň Destinnovou na bankovce, tam je mi nejmilejší…