Společnost a politika Zahraničí

Andaluský ples 4: Al-Andalus je granátové jablko, oáza i lunapark fraktálů

Foto Wikimedia Commons

Hlubinně poetický cestopis

Ráno nemůžu dospat a běžím se podívat na siluetu andaluských staveb za vycházejícího slunce. Slunce poskakuje po úbočí sněžných hor a sděluje zas tu odvěkou novinu, že král se vrátí.

Ráno při probouzení vidím: plynoucí průzračnou vodní hladinu nad písečným dnem. Makové hlavice. Aládinovu lampu a Hanibala sedícího na slonovi v ruce s holí, kterou vede svůj lid. Jeho afričtí Féničané neboli Kartaginci jsou tu také.

Po probuzení o siestě vnímám archaického španělského býka a Pabla Picassa. Krása síly života.

Granada. Granátové jablko je i symbol opravdových vztahů. Neochutná jej, kdo žije ve vztahu kvůli zajištění nebo jistotě, či jen kvůli sexualitě apod. Celá země je pokrytá sítí posvátných spojení mezi vsemi bytostmi. Granátové jablko je otevření této brány. Je to místo v srdci, i v haře, i v první čakře. Je to hlubší dimenze života, hmoty a srdce. Nemohu k tomu dát žádný návod; otevře se při vnitřní upřímnosti. Proto patří granátové jablko i k Máří Magdaléně: tato opravdovost nemá co dělat s oficialitou vztahů jako je status manželství nebo právnická smlouva.

Spěch na cestách je takový nesmysl; všechno stihnout. Copak to lze? Ano, dosáhnout hlavní cíle: ale pak nechat dost času na toulání, snění a bytí. Cesta granátového jablka: být sám sebou a na tom správném čase a místě. Což je vlastně pořád, ale nesmíte žít napřed, spěchat, toužit, dosahovat. Uvolněně si vsednout do stvoření.

Při cestování je třeba se zamilovat. Do čeho? Do každé chvíle. Vlastně: do čehokoli. Třeba ten dobrý muž, který tu nosí víno: stará škola, poctivec; je na svém místě; je jako ty kameny, co tu chladí a tvoří stín, když venku je na padnutí. I on je to zrnko v granátovém jablku.

Kdo je sám sebou, nechává druhé být sebou. Kdo je v chladivém stínu, tvoří chladivý stín. Kdo sedí v sobě jako na trní, stejnými trny šikanuje druhé. Jak být sebou? Odevzdat se.

Návštěva arabských lázní Hamman. Ve stropě jsou otvory ve tvaru kruhů a hvězd, jimiž je vidět ve dne modré nebe, v noci hvězdy. Splýváte nazad na vodní hladině a najednou se všechno otočí, padáte do kosmu. Nahoře a dole se překlopí. Kolem vás teplá voda, naprosté uvolnění, stav embrya, bezpečí, krásné vůně, zurčení fontán, mihotání ohně na stěnách, arabské siluety a snědá těla vystupující z páry. Al-Andalus (slovo, které staří Arabové používali pro celý Pyrenejský poloostrov, starověkou Ibérii, a dnes už se používá jen pro její nejjižnější část, kde právě jsem) je jediná kultura, která se na svět dívá vleže a do stropu. Stejnou polohu zaujímají uživatelé silných psychedelických tripů. Vše se odtud jeví neskutečné, jako sen, život jako krátká zastávka, na níž jsme si odskočili z kosmického nekonečna. Smrt je zde laskavá, stačí rozpřáhnout ruce a padat domů anebo nasednout na koně a dobývat svět pro slávu božího jména. V sedle se pak umírá také sladce: už víte, jaká náruč ráje vás čeká: ba ne, vy už v ráji takřka jste, je na dosah, jste jen ve snové čekárně do ráje. A navíc, přišli jste z pouště a Ibérie je také suchá a kamenitá. U vědomí toho je třeba se celé dny vznášet ve vodě, kouřit dýmku a popíjet horký sladký mátový čaj: to je ráj.

Al-Andalus žije ráj na zemi a vytváří zahrady, které zurčí potůčky a připomínají Eden. Ráj na druhém břehu a ráj tento se zrcadlí jeden v druhém, jako nebe a jezero. Jak nahoře, tak dole. (Kdežto anglický park je zušlechtěná krajina a park francouzský monumentální stavba, píše Čapek ve Výletu do Španěl…)

Návštěva muzea corridy. V tom rituálu cítím cosi prastarého. Jdu někam do pravěku. Dřív bych to odsuzoval, nyní chápu, že se pro to lze nadchnout.

Al-Andalus je dobyt. Ale stále tu dýchá a vše prostupuje jako opojení a slévá se s dalšími vrstvami. Slévání na rozhraní kultur, které miluji i na Arménii (sídlící v sousedství kavkazských Iberů, z nichž zřejmě pocházejí dnešní severní sousedé Al-Andalus, Baskové) a Kolumbii, v níž jedním přítokem jejího kulturního stýkání je taky Al-Andalus…

Al Andalus je od arabských časů plný fraktálů. Výzdoba paláců a odtud i dnešních domů s vnitřními patii, zahrádkami, nese barevné geometrické motivy připomínající kaleidoskop, lego a posvátnou geometrii. Ale není to vážné: je to, jako když si děti hrají se sklíčky, ale nevědí už, co znamenají. Já tyto motivy pamatuji z knih o kabale a posvátné geometrii, kde tvoří jakousi architekturu stvoření za viditelným světem, která se obnažuje v psychedelických zážitcích. V Al-Andalus z toho udělali keramické střípky a pokryli jimi interiér svých domovů. Paleta barev tu zůstává ještě střízlivá, středomořská. Obsahuje tyrkysovou a mírné, lomené tóny základních barev.

V Jižní Americe se paleta už zabarvuje pod jasným vlivem všudypřítomných hub do fantasknějších odstínů: přibude jasná purpurová, fialová, fluorescence. Andaluská paleta chladí, chlácholí, říká: „o nic nejde, poslouchej šplouchání moře“. Kolumbijská paleta už je horečnatý sen, magické světy vpadavající do našeho. Není tam světle modrá, kde by se dala zchladit hlava a začít jasně myslet: nezbývá než horečce extaticky podlehnout nebo zemřít. V džungli je vše jed nebo elixír. Nezúčastněné pozorující vědomí je tam podivný přepych.

Ano, v Andalusii jsme ještě takřka doma, na pevné evropské desce, jak ji známe. Andalusie je proti Kolumbii i Arménii kraj nám ještě nejpodobnější.