Téma Domov

České olympijské příběhy: o jednom zakladateli, šesti sportovcích a smutném konci olympijského ideálu

Obrázek nebo fotografie#33864

Olympijské hry v Tokiu jsou prvními v dějinách, které se odehrávají rok po roce, k němuž se oficiálně hlásí (2020). Dnes už olympiáda, tak jako ve starověku není provázena všeobecným mírem a vítězové nejsou osvobozeni od daní a až nadosmrti živeni domovským státem, i když dnešní olympionici si taky přijdou na své - ačkoli na nynější olympiádě si z důvodu pandemie musejí věšet medaile na krk sami. Pojďme si povědět neznámé či málo známé příběhy našich olympioniků, kteří v minulosti mezinárodní sportovní hry silně ovlivnili – ale velký prospěch z toho neměli. 

Olympijská pravidla podle Gutha-Jarkovského

Prvním českým olympionikem byl středoškolský učitel a známý propagátor bontonu Jiří Guth-Jarkovský (1861 – 1943), který krom jiného byl i spoluzakladatel Klubu českých turistů. Jeho stejnojmenný potomek, člen redakce Kulturních novin, ho charakterizoval takto: "Pradědeček s chutí, hodně a prokazatelně učil matematiku a fyziku, které vystudoval. Později také trochu němčinu a francouzštinu, ale nerad! A přes své zásluhy o české sportovní hnutí paradoxně nebyl ani trochu sportovec." Když se Guth-Jarkovský starší doslechl, že se v Paříži poprvé od antiky jedná o založení olympijských her, byl u toho a stal se jedním z dvanácti zakládajících členů Mezinárodního olympijského výboru, v němž byl každý delegát za svou zemi. Protože Habsburská říše byla tehdy rozdělena na Rakousko (Předlitavsko) a Uhersko (Zalitavsko), očekávalo se, že Guth se ujme místa zakladatele rakouského olympijského výboru, Guth ale (dvacet let před Masarykem!) vysvětlil Západoevropanům, že na padesát národů východní Evropy žije z větší části pod jhem čtyř mnohonárodnostních říší (německé, rakouskouherské, ruské a turecké) a že by si zasloužily, aby budoucí olympijské týmy nebyly založeny na existujících státech, nýbrž na národech. Domů se tak 24 let před vznikem samostatného státu vrátil jako hlava nikoli rakouského, ale českého olympijského výboru – který ovšem císařské Rakousko formálně povolilo až roku 1899: tři roky po prvních novodobých olympijských hrách v Aténách 1896. Kvůli tomu se prvních olympijských her neúčastnili Češi (respektive jen jediný Čech, funkcionář Guth-Jarkovský), ale ani Rakušané, kteří mezi zakladateli olympijského hnutí (na rozdíl od Maďarů) dosud neměli svého delegáta. Členy Českého olympijského výboru byly i sportovní kluby německy mluvících občanů Zemí koruny české, a tak prvními dvěma sportovci, kteří získali medaile na „našich“ na prvních olympijských hrách v Paříži 1900 byli příslušnice pražské německy mluvící židovské menšiny Hedwig Rosenbaumová (dvě bronzové za ženskou a smíšenou dvojhru v tenise) a Čech František Janda-Suk (stříbrná za hod diskem). Když se rakouskému olympijskému týmu podařilo konečně poslat na olympiádu svoji reprezentaci, patřil do ní na hrách 1904 v americkém Saint Louis také armádní prokurátor Markus Preminger (kterého ve filmu Rašín z roku 2018 ztvárnil Tomáš Töpfer), kde ovšem v disciplině vzpírání nevyhrál. Zda to mělo vliv na to, že se pak za první světové války (v době, kdy byl Český olympijský výbor zakázán) stal žalobcem proti „velezrádným“ českým vlastencům Aloisi Rašínovi a Karlu Kramářovi, se můžeme jen dohadovat. (Každopádně jeho synové, rakouští a posléze američtí filmoví producenti a režiséři, Otto a Ingo Premingerovi, to potom napravili svými kvalitními díly jako byl třeba známý film Exodus.) Jiří Guth-Jarkovský pak vedl Český a Československý olympijský výbor až do roku 1929 a současně byl až do své smrti v roce 1943 členem Mezinárodního olympijského výboru a v letech 1919 – 1923 i jeho generálním tajemníkem.

Náš nejuniverzálnější sportovec – který se pokusil zachránit Hanče i Vrbatu

Příkladem univerzálního sportovce i občana byl pražský Němec Emmerich Rath (1883 – 1962). Přestože byl od šestnácti let vegetarián, prosadil se v řadě sportů: atletice, plavání, či rychlobruslení. Od roku 1905 vyhrál v Německu 11 chodeckých závodů na 50 km s 30 kg vojenské výzbroje a v roce 1909 v této disciplíně vytvořil světový rekord 6 hodin 13 minut – rakouské i německé ministerstvo války kvůli tomu uvažovalo o zavedení bezmasé stravy pro vojsko. Stal se mistrem Českého království v běhu na lyžích na 5 km a jako první vylezl na skálu Žabák v Divoké Šárce a v roce 1912 vyhrál boxerské mistrovství Německa v těžké váze. Po zřízení Československa pravidelně vyhrával jeho mistrovství kajakářů. Na olympiádě ještě za císařství startoval třikrát, vždy za Rakousko (1908 v Londýně a 1912 ve Stockholmu běžel maraton), na mistrovství Evropy v hokeji v roce 1914 ovšem nastoupil za Čechy a spoluzajistil jim zlatou medaili. Věnoval se také jízdě na bobech a jako vášnivý tramp i vyučený obchodník si ve Veletržním paláci zařídil obchod se sportovním trampským náčiním. Z výtěžku si v Lukách pod Medníkem založil velký trampský ranč se sportovištěm a mezi trampy si tím vysloužil přezdívku Šedivý vlk.

Byl to Rath, kdo během slavného lyžařského závodu v Krkonoších 24. března 1913 usadil u horské signální tyče Bohumila Hanče a vydal se jako pro pomoc. Hanč ale mezitím zemřel na selhání srdce a Václav Vrbata, který mu půjčil kabát a čepici, cestou zmrzl. Neštěstím Emmericha Ratha bylo, že byl Němec a podnikatel. Proto byl z příběhu, jak ho my Češi známe, škrtnut a zůstali v něm jen Hanč a Vrbata (autor František Kožík mu ale ve filmu o tragédii Synové hor z roku 1956 vyprosil alespoň malou roličku hajného). Protože se za druhé světové války nepřihlásil k říšskému občanství a ukrýval židovského uprchlíka Borise Efenberga, nebyl odsunut. Obchod s trampským zbožím mu byl ale po roce 1948 zabaven a za propagaci „amerického“ trampingu skočil na rok ve vězení. I když sám nesoutěžil, byl zvyklý navštěvovat olympijské hry alespoň jako divák, a dopravovat se na ně sportovním způsobem (na LOH v Paříži jel 360 kilometrů po Seině na kajaku) a žádal československé úřady, aby mohl jet na olympiádu 1960 v Římě na kole. Za to byl umístěn do domova důchodců, odtud na krátkou dobu utekl a žil jako bezdomovec, podobně jako později přítel autorova otce Václav Kozák (1937–2004), který v Rathově disciplíně, veslování, získal v roce 1960 v Římě zlato. Oba se nakonec opět dostali do domova, kde zemřeli.

Čáslavskou vyměnil mexický prezident za uhlí, za Zátopka se svým filmem zasadili Erich Segal, Elton John a Charles Aznavour

Na téže olympiádě, kterou končilo naše poslední vyprávění, v Římě, získala v soutěži družstev svou první stříbrnou medaili Věra Čáslavská (1942 – 2016). Další získala na olympiádě, která se odehrávala poprvé v Tokiu, v roce 1964 – a ještě další tři: za přeskok, víceboj a kladinu. Její gymnastická dokonalost spojená s roztomilým zjevem a skromností způsobila první „čáslavské“ šílenství: Japonsko se v roce 1964 stalo zemí Věry Čáslavské; na ulici se k ní vrhaly davy a japonské holčičky se začaly česat jako ona. Další olympiáda v roce 1968 byla poznamenaná vraždou liberalizace jménem Pražské jaro pěti armádami v srpnu 1968. Čáslavská, která byla v depresi jako oba okupované národy, ale našla způsob, jak se z letargie dostat: do Mexika jela se svatebními šaty, protože její snoubenec Josef Odložil (stříbrný medailista v běhu na 1500 m z Tokia) byl členem týmu našich běžců. V říjnu 1968 bylo Československo světovým tématem dne, a Čáslavská, která přijela už s pověstí z Tokia, získala v Mexiku dvě stříbrné a čtyři zlaté, se pro Mexičany stala čímsi jako princeznou – zvlášť když se v katolickém Mexiku s Odložilem vzali v metropolitní katedrále Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie a jejich oddávajícím byl mexický arcibiskup Miranda (pražský arcibiskup Tomášek jí poděkoval za toto gesto věřícího v době, kdy svatba v kostele v ateistickém režimu stále ještě mohla znamenat ztrátu některých profesních možností). Její problémy začaly tím, že při předávání cen v disciplíně kladina, kde Čáslavská získala stříbrnou a sovětská reprezentantka Natalja Kučinská zlatou, ale i při sdílení zlaté za prostná cvičení s Larisou Petrik při hraní sovětské hymny nepozvedla hlavu k vlajce vytahované na žerď, tak jak to žádá olympijský ceremoniál, ale sklopila hlavu. V době, která se vyznačovala mnohem tvrdšími protesty (maďarský tým vodního póla se po okupaci v roce 1956 se sovětskými soupeři tvrdě popral přímo při zápasu, a černí olympijští vítězové z USA byli při ceremoniálu zvyklí pozvedat pravou pěst na znamení boje organizace Černých panterů za rasová práva) to byl česky jemný protest, který byl i politiky v dosud nezkrocené Praze provázen spíše sympatiemi – zvlášť když Čáslavská symbolicky rozdala své medaile politikům, kteří představovali Pražské jaro. S postupující normalizací ji ale to, že neodvolala svůj podpis pod manifestem Pražského jara, 2000 slovy, stálo kariéru a skončila jako uklízečka ve sportovních objektech, kde byla dříve středem pozornosti. V Mexiku na svou princeznu ale nezapomněli. Protože na Fidelově socialistické Kubě byla na konci 70. let uhelná krize, sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv požádal prezidenta Spojených států mexických Josého Lópeze Portilla, aby si stanovil podmínky, za nichž byl Kubě poskytl pomoc. López namísto navrhovaných jednání v Moskvě odjel v roce 1978 do Prahy – a smlouvu o dodávce mexického uhlí skomírající Fidelově Kubě s prezidentem Husákem (za přítomnosti sovětských orgánů) vyměnil z ruky do ruky za pas, výjezdní a pracovní povolení v Mexiku pro Věru Čáslavskou, které zajistil místo trenérky mexických juniorských gymnastek, zatímco její manžel – v té době také v ČSSR zbavený místa – dostal místo trenéra juniorských běžkyň. Po změně poměrů v roce 1989 si Čáslavskou do svého týmu vyžádal Václava Havel, a tak se nejen na Hradě (kde byl Guth-Jarkovský ceremoniářem), ale i v olympijském hnutí stala nástupkyní svého slavného předchůdce JGJ: v letech 1990–1992 zastávala funkci předsedkyně Československého olympijského výboru a poté byla až do roku 1996 předsedkyní Českého olympijského výboru a byla členkou Mezinárodního olympijského výboru (1995–2001).

V podobné situaci jako Čáslavská byl za normalizace čtyřnásobný olympijský vítěz a pětinásobný medailista Emil Zátopek (1922 – 2000), jehož výhru v závodech na 5 i 10km (nikomu před ním ani po něm se to už nepovedlo) na olympiádě v Helsinkách v roce 1952 probírali nejen brigádníci z Hrabalova-Menzelova filmu Skřivánci na niti, ale i v několika dílech i Hawkeye a další vojáci z amerického seriálu M.A.S.H. Sportovcova popularita byla celosvětová, a když se po okupaci v roce 1968 jako československý armádní důstojník na televizní kameru vyjádřil, že u nás jsou inteligentnější lidí, než v SSSR, a stejně jako Čáslavská neodvolal, dostal se do stejných podmínek – jako řada dalších pracoval jako hloubič studen. Tehdy se skupina mezinárodních umělců domluvila a natočila o Zátopkovi britský film The Games (Hry, 1970), který napsal autor Žluté ponorky, romanopisec Erich Segal, režíroval režisér filmu Někdo to rád horké Michael Winner, píseň k němu napsal Elton John a roli Emila Zátopka (ve filmu nesoucího jméno Pavel Vendek) v něm ztvárnil Charles Aznavour. Film Zátopkovi ale v očích československého normalizačního režimu nepomohl – spíše naopak. Z tíživé situace se dostal až když po letech „odvolal“…

Pod čarou: „Beijing, Sochi, Tokyo, Choupenitch“ a jedna globální krádež

Už během Olympijských her v Pekingu 2008 (které byly v českém veřejném prostoru z větší části inzerovány jako olympiáda v Beijingu) a později v Soči (Sochi) jsem pochopil, že paralelně s olympijskými máme před sebou i řadu makaronských her (makaronismus – splétání několika jazyků dohromady).

Dnešní Mezinárodní olympijský výbor a jeho malý český bratr, na rozdíl od časů Gutha-Jarkovského už ani stopově vlastenecký, ve velmi striktním manuálu k používání chráněné ochranné známky Olympijských her zakázal v latince používání českých tvarů jmen olympijských měst, která se píší v nelatinském písmu, a namísto toho nařídil používání anglických tvarů – stejně jako zakázal používat slovo olympiáda pro jiné místní, sportovní a studentské soutěže (slova „olympiáda“ a „olympijský“ a slova odvozená, stejně jako symboly pěti kruhů a olympijské pochodně, jsou chráněna zákonem č. 60/2000 Sb., o ochraně olympijských symbolik a nesmí se používat bez speciálního povolení Olympijského výboru, který je u kormidla toho obrovského reklamního obchodu, jemuž se dnes říká Olympijské hry).

Je to vlastně střet kompetencí, protože těm, kteří uzákonili, že olympiády v北京, v Сочи a v東京都 se odehrávají v „Beijing“ a „Sochi“ a „Tokyo“ (jak jste je postupně mohli vidět i na českém olympijském logu), ušlo, že pro čínštinu, stejně jako pro východoslovanské jazyky i japonštinu, má český jazyk své dlouholeté a stále platné přepisové normy, které (možná na rozdíl od jiných státních norem…) vycházejí ze zdravého rozumu. Východoslovansko-česká transkripce například využívá té šťastné skutečnosti, že k přepisu písmene, které východoslovanská cyrilice označuje znakem ч, disponuje naše příbuzná západoslovanská čeština, používající latinskou abecedu, už stovky let ekvivalentním písmenem č, čímž oproti prosazované angličtině ušetří jedno (ch), v některých slovech i dvě (tch), a oproti němčině dokonce tři (tsch) zbytná písmena. Písmena slovanských jazyků jsou „ergonomičtější“ i ekonomičtější pro jména orientální, takže normativní český přepis, vytvořený profesorem Oldřichem Švarným, je natolik používán, že existuje dokonce i webový automat, kam vložíte složitější anglický tvar čínského vlastního jména, a dostanete ten normativní od Švarného: jednodušší a hlavně odpovídající charakteru našeho jazyka.

I olympionik, který na současných hrách v Tokiu získal pro Českou republiku bronz v disciplině šerm fleretem, se i v českých materiálech a médiích musí psát Alexander Choupenitch, ač jeho příjmení je (podle stále platných přepisových norem z východoslovanské cyrilice!) v češtině jednoduché: Čupenič. Může za to už matka olympijské kšeftařskosti – globalizace. To ona vyměnila francouzské mezinárodní formy jmen v mezinárododních dokladech za anglické – a ty pak globálně vnutila i státům a jazykům, kteří mají svou vlastní fonetiku, často bližší originálu, a své přepisové normy, jejichž regulátor je (na rozdíl od nového komerčního zákona 60/2000 Sb.) u nás už od roku 1911 jediný: Ústav pro jazyk český. To, že se dnešní mezinárodní olympijské orgány zpronevěřily svému původnímu slibu danému svému spoluzakladateli a generálnímu tajemníkovi Guthovi-Jarkovskému, že budou malým národům pomáhat, a svůj globalizační zákon, který nerespektuje náš jazyk, dokonce prosadily do našeho zákoníku, je poněkud hořký konec (nejen tohoto mého) olympijského příběhu…