Literární ukázka Kultura

Počteníčko: V teplé vlně tučných zápachů

Emilio Vedova: Bez názvu, 1957-59

Ze vzpomínek Emilia Vedovy – být začínajícím malířem v Benátkách nemusí být tak romantické, jak to zní.

Při svém toulavém živobytí jsem potkal divného malíře – úděsného divouse bez nohy, s berlami, apokalyptický zjev… – který rozbil svůj hlavní stan – a povím proč – ve smažírně ryb. Byla to pitvorná figura, jeden pomocník mu připravoval barvy a jiný flibustýrský typ měl za úkol roznášet a prodávat obrazy, které se přirozeně dávaly za pár lir – o něž se malíř rozděloval. – Sdílel jsem s tím ubožákem dobré i zlé. Vyhnán v zimě ze své světnice, protože neplatil, navlékl si plášť a maloval venku na větru. Ve smažírně našel přístřeší, v pachu oleje a ryb, ale za úsvitu musel zdvihat kotvy… Sdružil jsem se zkrátka s chromým malířem a brzy se stal jeho tovaryšem. Vzpomínám si ještě, jak jsme na ulici připravovali barvy, protože smažičova žena měla strach, že by se umazala; musel jsem improvizovat paletu každé ráno, ba dvakrát denně, vzhledem k rámusení paní šéfové… Tak jsem viděl v nejtvrdší skutečnosti, co by znamenalo dát se na takovou cestu. Jak si nevzpomínat na toho chudáka, který při všech slotách musel krušně pracovat celé dny, aby se uživil, sebe a svou čeleď… střídavě na Zattere v mrazivém větru a já tam s ním držel partu; a pak zase ve smažírně, v teplé vlně tučných zápachů jako v útulku… A jak se trudně přemisťoval, jak se svou výzbrojí nastupoval a vystupoval z gondol přívozů, v zimním povětří! Kdo pak ho kdysi v Benátkách neznal, ubohého „Zampu“! A viděl jsem, jak člověka mohou vyhodit ze dveří v pět hodin ráno nebo v šest za největší zimy… nedalo se nic dělat, i kdyby býval patron lokálu jakkoli soucitný, v šest už se přece čistily ryby a „Zampa“ musel opustit tu improvizovanou kuchyni… v krámku jak myší díra… Bylo mi asi 14 let. Zampa jednoho dne zmizel a později jsem se o té zvláštní postavě dozvěděl mnoho jiných historek…

Zatím u nás doma trvalo starostlivé očekávání… naši měli zvláštní zájem o umělce, vyplývající z toho, že jedna ze sester mého otce, Marie, se vdala za synovce Antonia Manciniho. Seznámil se s ní, když přijel uspořádat osobní výstavu svého strýce na benátském bienále. Pamatuji se, jak Alfredo Mancini vtrhával do Benátek, jednou s opicí a jindy s psem vlčákem, který nám všem doslova naháněl děs. To byli naši „bohatí“ příbuzní, během roku si s nimi dopisovala bába. Tahle bába chovala vždy v srdci naději, že jeden z jejích vnuků by se mohl stát malířem; vzpomínám si na její ustavičný zájem o mé první dětské pokusy a láskyplnou účast, s jakou přijímala má důvěrná vyznání. A také, jak mi podstrkovala trochu z těch skromných soldíků, jež měla od svých synů nebo spíše od „bohaté“ římské dcery. Ona byla mým prvním modelem, ale vpravdě všichni moji bratři podstupovali podobná trýznění. Vymýšlel jsem si ďábelské plány: koupil jsem malou tyčinku čokolády, vzal do komůrky v podstřeší bratra nebo na střídu sestru, pověsil čokoládu jako návnadu, abych oplátkou získal nehybnou pózu na neurčitý čas…

Někdy jsem se vztekal, že model dost nedrží, a tak jsem připadl na myšlenku jej svazovat. Jednou mě přitom překvapila matka, byla z toho celá zděšená a ohromená a myslím, že mi to nikdy neodpustila. Dával jsem nakonec přednost spícím modelům, a moje babička, nemocná na srdce, byla mým oblíbeným modelem… v oněch letech jsem nakreslil mnoho spících postav.

Emilio Vedova (1919–2006) byl italský abstraktní malíř. Koncem třicátých let patřil do okruhu umělců okolo časopisu Corrente, za druhé světové války působil v odboji, po válce byl předním představitelem hnutí Arte Informale. Ukázky z jeho autobiografie nazvané Stránky deníku vyšly ve Světové literatuře 5/1968 v překladu Miroslava Míčka.