Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Tři umělecké živly: Jindra, Marek – a Milan

Obrázek nebo fotografie#33871 Miroslav Jindra Vladimír Marek Milan Stehlík

Od úterka minulého do pondělka tohoto týdne odešly tři české umělecké živly. Pár shrnujících i přátelských slov o překladateli a zpěvákovi Miroslavu Jindrovi (1929 – 2021), loutkoherci a herci Vladimíru Markovi (1951 – 2021), a herci, textaři a scenáristovi Milanu Stehlíkovi (1944 – 2021) pro čtenáře KN shrnul autor tohoto textu i jejich slavní přátelé.  

 

Průzkumník Jindra

V úterý 27. července zemřel amerikanista a kanadolog Miroslav Jindra. Řadu amerických spisovatelů, kteří si utahovali z amerického snu, četl autor tohoto textu v jeho češtině: Amise, Steinbecka, Vonneguta, Updika. Nejradši ho ale autor měl za to, že převedl do češtiny celé dílo Josepha Hellera, autora americké švejkovské Odyssey Hlava 22, jejíž hlavní hrdina Yossarian je z křesťanského národa Asyřanů, kteří byli a jsou na muslimském Blízkém východě po věky vražděni, a tak si vyvinuli podobný černý humor a přístup k životu, jaký mají národy, žijící i jinde ve stejných podmínkách: Češi a Židé. To Joseph Heller věděl, a tak ve svém posledním románu Zavíráme! (1994), který také přeložil Miroslav Jindra, dal Yossariana dohromady se slavnými literárními Pražany – Švejkem a Josefem K. (viz ukázka v Kulturních novinách). naopak básně z výboru Zuzany Krejčí Na tisíc rájů (2015; též jsme v KN vydali ukázku) byly jediným překladem Miroslava Jindry, ve kterém pracoval opačně – přeložil je z češtiny do angličtiny. Autorka KN Zuzana Krejčí na setkání s Miroslavem Jindrou vzpomíná takto:

„Znala jsem Mirka deset let. Seznámila jsem se s ním přes svou kamarádku Gayathrí ze Srí Lanky, se kterou jsme chodily na Francouzský institut učit se francouzštinu. O pár let později končila konzervatoř v Brně a jako závěrečnou práci potřebovala nazpívat jednu část indické opery Phúlán Déví a na jednotlivé party si sehnala mě, Španělku Sandru a Mirka. Bohužel záznam mi ukradli s přehravačem, ale nedivila bych se, kdybych někde měla malinkou zálohu. Pak jsme s Mirkem zůstali v kontaktu. On překládal básně a knihy Leonarda Cohena (Pozn. red. Za což v roce 2009 dostal státní cenu), ale soukromě cohenovky i zpíval, s jedněmi holkami dvojčaty a na elektroniku ho doprovázel jeho syn. Během posledního roku mi poslal nahrávky Cohenových písní – asi aby nezapadly. Bavili jsme se o těch mých básních, jak by to znělo kdyby se to přeložilo. Říkal, že překládání opačným směrem je jiný svět, který nikdy nezkusil, ale zajímalo ho na tom to, že by ty básně musel znovu vytvořit a v tom cítil potenciál, protože on sám se cítil básníkem. Reflektoval, že je to pro něj úplně nový zážitek, co se s tou básní stane – ostatně mi to do té knihy také napsal. To souviselo s jeho povahou, kterou ty přesahy a zkoušení nového bavily všude (byl třeba nejstarší člen pražského Hlaholu, pěveckého spolku založeného 1861). Měl tendenci mi i trochu upravovat význam, ale já jsem to zase přehodila zpátky, tak jsme se o tom bavili, a to ho bavilo. Jinak ovšem k té práci přistupoval s odpovědností a technikou profesionála – měl dvě rodilé mluvčí, které mu musely každou práci zkontrolovat…“

Vizuální instalaci Zuzany Krejčí na počest Miroslava Jindry najdete zde.

Markova hvězda hrála vyšinuté, ale byla přátelská

Ve čtvrtek 29. července zemřel herec Vladimír Marek. Začínal jako loutkoherec v Divadle Drak v Hradci Králové, takže ho Hradečáci tak trochu mají za svého. Autor ho ale už vídal v Divadle Na zábradlí, kde v éře Petra Lébla hrál v jeho čechovovských inscenacích, posvěcených tím, že v nich hrál vedle překladatele těchto her Leoše Suchařípy. Jeho vyhublý excentrický zjev byl ideální pro expresívní role jako byl páter Ignác v Krvavém románu, anebo terorista, který v přímém přenosu přepadl hlasatelku ČST Marii Tomsovou v experimentu režisérky Jitky Němcové Taneční zábava. Slušely mu i nacistické uniformy, což mu přineslo jeho nejslavnější roli esesáka vedle Bolka Polívky ve filmu Musíme si pomáhat (1999). Ve skutečnosti byl naopak jedním z největších bojovníků za práva (nikoli výstřelky) homosexuálů v české kultuře – vedle režisérů Václava Kršky a Zdeňka Trošky a herců Eduarda Cupáka a Jiřího Hromady.

Herec, loutkář a básník Boris Šlechta, kolega zemřelého z Divadla Drak na něj pro KN zavzpomínal:

„Hledal jsem desítku svých kreseb, na kterých jsem zachytil kamaráda. Marně – ale i tak ve mně zůstal. Mohl bych psát vzpomínky, a nenašel bych tam jediné nedorozumění, či zlá slova. Vzpomínám, (když byl ještě v Draku), že potřeboval povzbuzení, a tak jsem se pokusil být mu na kratičký čas oporou. Tehdy jsem poznal, že měl citlivou duši. Na oplátku se mne zeptal, zda bych nechtěl hrát v Čechovi. ´Já tě v té roli přímo vidím!´ a vyprávěl o svém, vysněném projektu, kterým mne potěšil, ale který pak bohužel nevyšel. Čas přinášel každému z nás jiná setkání a příležitosti. Já měl ale tehdy pocit, že ve mně věří, což umělec potřebuje jako sůl. Po letech , na oslavách Draku, jsme se opět setkali a on (už proslavený herec v Praze), opět toto mé přesvědčení potvrdil. Milé vzpomínky mne na konci minulého roku vrátily opět ke kamarádovi. Tehdy jsem poznal, že ho má ve svých sítích nemoc, a najednou jsem nevěděl, co dělat:

Jsou slova, která léčí?

Jsou příznivá přání, která se uskuteční ?

Jak vypadá rozloučení?

To, co jsem teď napsal, kdy jsem hledal, jak vypovědět všechno co cítím, když jsem se setkal opět s dotykem nenávratna, daleko víc vystihne těch pár slov, které jsme si vyměnili (já opět i s obrázky, které se mi zdají být optimistické, kterým se tak nepěkně říká: positivní), na konci minulého roku, díky časomíře to dokonce vím přesně: 31. 12. 2020 ve 23:25…

Ty jsi mi, Vladimíre, odepsal:

´Borisku, kamaráde zlatý, děkuji za krásná slova a přání. Přeji ti rovněž věnec štěstí, hromadu srandy a velehoru zdraví, rád na tebe vzpomínám a ty krásné časy v Draku nám už nikdo neodpáře.´

Víc už není třeba nic dodávat.“

Milan, co nebyl jen Vilík, ale renesanční muž, který hrál i velké role

V pondělí 2. srpna zemřel herec Milan Stehlík. Otcem Milana Stehlíka byl režisér a dramatický spisovatel Miloslav Stehlík, mj. autor filmů Plavecký mariáš nebo Procesí k panence. Jejich syn Milan vystudoval DAMU v letech 1962 – 66 pod vedením Miloše Nedbala a Oty Sklenčky ve velmi soudržné třídě herců, které pozdější život rozvál do velmi odlišných prostředí: pozdější komik Luděk Sobota, dramatičtí herci Oldřich Vlach, Jiří Klem, Dana Syslová, Miroslav Masopust a Helga Čočková, ale i nadějný herec Jiří Paďour, který po krátkém angažmá v Divadle Na zábradlí začal studovat katolické bohosloví a skončil jako biskup Českobudějovické diecéze.

Milan Stehlík si dlouho uchoval své mladistvé vzezření a pohyblivost: ve třiadvaceti si v televizních adaptacích Twainových Dobrodružství Toma Sawyera (1967) a Huckleberryho Finna (1966) zahrál školáka Toma (jeho partnerem v roli Hucka byl tehdy osmnáctiletý Jaromír Hanzlík), v bezmála čtyřiceti letech hrál v Národním divadle (kam nastoupil roku 1970 po „vyškolení“ v Ornestových Městských divadlech pražských) ve slavné Macháčkově inscenaci Našich furiantů hrál sedláckého synka Martina Buška,kterému Ladislav Stroupežnický v libretu určil věk 14 let (!), a autor tohoto článku si Milana Stehlíka (už v době, kdy hrál na obrazovce c. a k. úředníky v cylindrech a měl za sebou třeba roli důstojného obrozeneckého redaktora Veselého v Neffově televizní sáze Zlá krev!) pamatuje z téhož divadla, kde se ve slavné Krejčově inscenaci Goethova Fausta ještě v třiapadesáti v roli účastníka Valpuržiny noci postavil do stojky, v níž Mefistovi (Boris Rösner), políbil zadnici. To byl pro autora větší zážitek, než jeho dětský zážitek ze Stehlíkova dabingu partnera Včelky Máji, trubce Vilíka. (V souvislosti s Vilíkem, který se pro česká média stal jeho synonymem, je také třeba říct, že Milan Stehlík věren své rodové tradici nezůstal jen u herectví: byl i autorem divadelních písňovým textů...)

Hercův kolega a švagr, spisovatel, překladatel a režisér Tomáš Vondrovic, na něj pro KN vzpomínal takto:

„Oba jsme byli z věřících rodin, i proto jsme se asi spojili (Milan si vzal moji sestru). Dělali jsme spolu v Praze u Panny Marie Sněžné svatého Františka. Milan nebyl herec velkých rolí, ale postupně vyzrával a na ploše malé role dokázal něco, co je velice vzácné a v čem byla jeho největší síla: při naprosto civilním projevu vytvořit silný významový znak. Například ve Sluhovi dvou pánů v roli Miliniho vedle Miroslava Donutila vytvořil dokonalý part. Hrát pohybovou roli v commedii dell´arte ve dvaasedmdesáti letech, to už chce brilantního herce. No, a vedle toho jsem ho měl moc rád…“  

A herecký kolega Milana Stehlíka Luděk Nešleha se rozloučil takto:

„Já jsem byl na Milana fanda už na škole, kde jsem studoval rok pod ním. Hrál Molièrovu Školu pro ženy, zářil v Goldoniho Mirandolině, a to co v nich prováděl bylo neskutečné. Hráli jsme spolu v jednom kabaretu u nedávno zemřelého Zdeňka Urbánka, pak v televizi Quentinovu Dívku a smrt a jednou jsme spolu ve Viole alternovali.  Když se dva herci dělí o jednu roli, je třeba, aby mezi nimi nic nedrhlo – a spolupráce s Milanem byla skvělá, byl to jeden z nejlepších kolegů, jakého jsem měl. Někdy mi přišlo, že je skoro škoda, že se tak zažil v těch menších rolích. Traduje se příhoda, kdy se v Národním studoval Don Juan. Milan studoval ferman odspodu (od epizodních rolí) a říkal si: To je dobrý, nikde se nevidím – až strnul: našel totiž své jméno u druhé největší role hry – Juanova sluhy Sganarela! Milanova reakce byla typická: ´A tohle mi udělají před důchodem…´ Pak byl v té roli ale samozřejmě skvělý.“