Fejeton Kultura

U2?

Obrázek nebo fotografie#33865

Fejeton kriminální

„Něco tady pro vás mám, pane Janák, asi zamilovanej dopis,“ zažertoval pošťák a přes plot mi podával obálku s barevným pruhem.

„Tadyhle mi to podepište.“

Podepsal jsem mu to přes plot, i když o zamilovaných dopisech mám jiné představy, dostával jsem jich spousty, ale že by se do mne zamilovalo oddělení policejního vyšetřování, tak to mi moc sexy nepřipadalo.

Prý mne předvolávají k podání vysvětlení, jenže ani nevím, co by mi měli vysvětlovat, že?

A mám si vzít občanku, hlavně ji nemám zapomenout, jakoby mne už předem znali.

„Tak pane Janák, jestlipak víte, proč jste tady,“ zeptal se růžolící policista v uniformě.

Napadlo mne, že proto, že mne předvolali, ale to jsem mu neřekl, aby mu nebylo líto, že na to nepřišel sám. Abych celou záležitost zkrátil, odpověděl jsem inteligentně a částečně otázkou:

„Asi mám něco vysvětlit, jak mi píšete, že ano?“

„Budete toho vysvětlovat hodně, pane, ale to víte – stejně víme všechno,“ řekl mi orgán a se zájmem sledoval, jak na mne jeho relativně dlouhý proslov zapůsobil.

Vypnul jsem prsa a prohrábl zbytek vlasů, aby na mne byl hezčí pohled.

„Tak copak nám to vyvádíte, pane Janák?“ zahájil policista výslech.

Moc jsem toho v poslední době nenavyváděl.

Je pravda, že jsem si včera večer byl líný vyčistit zuby, ale raději jsem to nepřiznal, abych si nepřitížil…

„Přišel nám dopis, pane Janák. Píše nám jedna občanka, že jste ji sexuálně obtěžoval a pak ji o....“ policista se zarazil a hledal správný slušný výraz.

„Pane majore…“ odhadl jsem devótně jeho hodnost.

„Strážmistr, pane Janák.“

„Pane strážmistře, já o ničem nevím a podívejte se na mě, nemám na to věk, vždyť jsem starší než pan prezident,“ zmohl jsem se na obhajobu.

„Pane Janák, to tady neříkejte. My sice nevíme, co on dělá ve svém volném čase, ale když tam něco bude, tak to taky zjistíme!"

Zapochyboval jsem, ale raději jsem mlčel.

Major strážmistr pokračoval: „Ta občanka nám píše, že jste ji v roce 1970 vlákal do svého bytu a tam jste ji ...“ (zase nemohl najít správné slovo).

Pravda, do divadla za mnou občas chodívaly ctitelky – stejně jako za mým filmovým kolegou Bílkem, který ale tvrdil, že všechno bylo platonického rázu, i když Irenka měla na zadečku takovou malou roztomilou pihu...

Policista vytáhl fotografii: „Poznáváte ji?“

Poslala svou jistě nejlepší současnou fotku. Na svůj věk pohledná starší dáma, mírně plnoštíhlá, o nějakých patnáct, dvacet kilo víc než mívala moje nejslavnější kolegyně z divadla Ema Destinnová…

„Možná se z toho ale ještě dostanete,“ uchýlil se policista (patře na mou tvář barvy zdi) ke zklidňujícímu tónu: „Poškozená žádá rekonstrukci. Řekla, že není třeba se jí bát, a že se uspokojí i v případě varianty, že ve vás někdejšího násilníka nepozná.“ A to U ve slově USPOKOJÍ zdůraznil…

„Pak samozřejmě obvinění proti vám stáhne!“

Ještě jednou jsem si roztřesenou rukou přiblížil fotku k očím. I přes vyměněné čočky se mi z nich draly slzy. Co mám dělat? Mám jí taky napřed poslat fotku? Taky bych mohl požádat o milost prezidenta (mladšího než jsem sám) – nebo ho poprosit, aby mě v rekonstrukci zastoupil. (I když už mě z tísně napadají nesmysly – prezident má přece na povel BIS a odtud mu určitě dodají kompletní fotografické materiály…)

Odkudsi se ozvala melodie písně skupiny U2.

„Metoo!“ zakřičel jsem jako poražený japonský pilot za druhé světové války a natáhl ruce dopředu, aby strážmistr neměl žádný problém s želízky.

Tak tohle všechno se mi v noci na dnešek zdálo…