Kultura a umění Zahraničí,Kultura

Zbořte pomníky – a napište jiné

Obrázek nebo fotografie#33775

Léta bez přihrádek: současná literatura je tak moc svobodná, že ji nelze popsat zavedenými pojmy. Co se přitom děje s literární kritikou?


Mám pocit, že se o literaturu už nějakou dobu zapáleně zajímá snad úplně každý. Moje každodenní zkušenost: „Tak vy jste lektor,“ říkají mi nejrůznější lidé někde ve frontě, v odstavném pruhu na dálnici nebo uprostřed tmavého lesa, jakmile náhodou dojde řeč na knihy. Pak se na chvíli odmlčí, zajiskří jim v očích a pokaždé následuje stejná věta: „Já totiž píšu.“

Během let lektorování jsem se naučil jedno: má-li někdo obecně chuť psát, jde mu vedle toho také o to, ujistit se o vlastní identitě. To není nic nového ani a priori ctnostného – a nikdy to není rozhodujícím důvodem, který vede nakladatelství k rozhodnutí přijmout nebo nepřijmout rukopis. Nové je pouze to, že nápad napsat sám nějakou knihu je myslitelný ve stále více prostředích ...

Určitě to má co do činění s vlivem vzorů. S rostoucí viditelností příběhů a autorů, kteří se vzpírají kritériím a tradicím etablované bílé heteronormativní vzdělané buržoazie – ta i v roce 2021 stále ještě tvoří většinu personálu nakladatelství, jakož i kritiky. Klíčová otázka současné literatury zní v každém případě, který není zcela odtržen od reality, takto: jaké estetické posuny způsobuje takto masivní společenské otvírání?

Na to jsem musel myslet, když jsem četl – no, dejme tomu – projevy těchto posunů vzdorující ne zrovna otevřeným tezím münsterského literárního vědce Moritze Baßlera. Jeho nedávno zveřejněný frontální útok v časopise Pop. Kultur und Kritik, který stojí za přečtení a který vyvolal diskusi v denících od Süddeutsche Zeitung (SZ) po Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), zní následovně: v soudobé úspěšné literatuře nejde ani o milimetr víc než dříve o zkoumání a problematizování světa.

Umělecká svoboda, nebo sebeujišťování?

Jde v ní údajně o identitární pocit příslušnosti, který si lze užít bez jakýchkoliv nářků. To platí jako pro miliony nekriticky nadšených čtenářů a čtenářek instagramových básní rupi kaurové, tak pro „procitnuvší“ akademiky a akademičky, kteří odmítají byť jen prolistovat postmoderní komplexní díla Davida Fostera Wallace.

Všechny tyto identitární bubliny podle Baßlera koneckonců jen předstírají, že se vyrovnávají s obtížnými otázkami a formami. Něco, co by představovalo opravdovou výzvu pro vlastní světonázor, se podle něj v takové literatuře prostě nevyskytuje. Tedy ne u „témat a problémů, o které se zajímají partikulární skupiny (ztráta, trauma, zneužívání, misogynie, rasismus, kapitalismus, útěk)“ – a to všechno vždy pro dobrý pocit „správným způsobem a především: od správných autorek!“.

Uf. To jsou ale věty, člověk aby si po nich dal panáka. Místo toho, aby přemýšlel, jaké estetické možnosti s sebou přináší ta demokratizace, které se v dějinách literatury v minulosti objevovalo opakovaně, Baßler prostě konstatuje, že ve čtenářském chování „partikulárních skupin“ nevidí nic než uměleckou plochost. Kdy podle něj tato identitotvorná tulivá tupost objevila? V roce 1969, kdy Philip Roth za obrovského potlesku převedl v „Portnoyově komplexu“ radikálně jednostranná židovská traumata do postelových fantazií.

Proč ale potom Baßler vytýká zrovna jednomu z mnoha současných textů, totiž románu Olivie Wenzelové „1000 Serpentinen Angst“ (Tisíc serpentin strachu), který pojednává mimo jiné o rasismu, že v jedné scéně nelíčí nacisty dostatečně zevrubně? Baßler také pranýřuje, že Anke Stellingová ve svých románech cupuje idylu berlínské středostavovské čtvrti Prenzlauer Berg, což mu rovněž přijde příliš jednostranné. Ale proč by mělo na literární Parnas patřit jen to, co je údajně „neidentitární“? Copak čtenáři a čtenářky nedokážou už asi tak od svých osmi let dospěle nakládat se spisovatelskými strategiemi?

Obávám se, že hlavním Baßlerovým problémem se současnou literaturou není vůbec literatura. Problém spočívá spíše ve stavu její kritiky, od deprimující kantorské nevraživosti „Literárního kvartetu“ [„Das Literarische Quartett“, pořad o literatuře v německé veřejnoprávní televizi ZDF – pozn. překl.] přes seznam nominantů ceny Lipského knižního veletrhu pseudoodvážně ignorující všechny nejvíce diskutované romány až po výsměšné odmítání části poroty udělující Cenu Ingeborg Bachmannové zabývat se „příliš chytrým“ textem autorky Heike Geislerové.

Recenzentka Marlen Hobracková nazvala takové fundamentální ničení „krizí kritérií“, když přemýšlela o tom, proč několik recenzentů odmítlo svým způsobem pracovat, když prohlásili o románu „Miroloi“ Karen Köhlerové, který pojednává prostřednictvím podobenství o jednom ženském osudu, že „vůbec není opravdovou literaturou“.

Jsou to léta kultury bez přihrádek

Ve skutečnosti odbývání aktuálních textů jako „mazlivého estetického sepětí nabídky a poptávky“ (Baßler) nebo stručněji: „identitárního kýče“ (klagenfurtský porotce Philipp Tingler) jenom maskuje nelibost etablovaných kritiků a kritiček nad tím, že jejich vlastní vysoce ceněná identita s příslušnými estetickými kritérii už nepředstavuje obecně závazné měřítko.

Tomu silně nasvědčuje skutečnost, že Baßler ve svém eseji tak usilovně jako kovové chapadlo v automatu na plyšáky vyčleňuje jednotlivé současné texty z toho, co nazývá „novým midcultem“ veškeré domněle identitární literatury, která lichotí čtenáři: jenom ty texty podle něj z mlhavých důvodů ostatní převyšují, pokud jde o „formu a kontext“ – aha, no tak dobře.

Něco tak svobodného jako estetika funguje bohužel v roce 2021 jako zlý mocenský rituál, něco jako jsou Spolkové hry mládeže (tradiční sportovní soutěže v atletice, gymnastice a plavání, povinné pro všechny žáky německých základních škol – pozn. red. KN): velekněží vyhlásí pravidla, podle těchto pravidel se vybírají úspěšní a blbounům, co selžou, pohodíme čestné uznání za účast. Ruku na srdce, to ve skutečnosti stejně jako ve školním tělocviku znamená, že by ta akce byla bez účasti dotyčného pro všechny ostatní mnohem hezčí.

Jde tedy o vylučování

Literárněkritické přesvědčení, že jen kritik sám se řídí hlubokomyslnými estetickými měřítky, zatímco zastánci všech vyplísněných estetik provozují jakousi profánní politiku postrádající styl, není samo o sobě ničím jiným než hluboce politickým jednáním – vylučováním.

Krajina současné literatury, která se stále více otvírá, se této prastaré myšlence exkluzivity vzpírá tak prudce jako nikdy dříve. Právě toto rozvírání nůžek mezi hlavami kritiků a tělem textu vytváří podivnou okolnost těchto let, že máme mnohem zajímavější literaturu nežli obecnou rozpravu o ní.

Jsou to léta kultury bez přihrádek: žádní brouci Pytlíci, jako například já jako lektor, už neurčují tak jednoduše jako dříve, jaké umění do dané kategorie patří a jaké nikoli. Což neznamená, že by jednoduše zmizeli všichni aktéři nutní pro kulturní dění. Naopak: v kultuře, která ve skutečnosti již dávno přestala věřit v kódy jediné „vysoké“ kultury, se posudky, recenze a vědecká pojednání stanou dobrými, teprve až konečně začnou mluvit o sobě – a sebekriticky pojmenovávat své vlastní estetické pozice.

Čím více se současná literatura na všech provozních pozicích rozevírá, tím více je třeba na každém místě diskutovat. Moje lektorování od prvního vůbec-ničemu-nerozumím až po korigování interpunkčních znamének krátce před odevzdáním do tisku už dávno nevypadá tak, jako bych byl král textu, který musí esteticky něco protlačit, ale tak, aby se všechny zúčastněné strany mohly něčemu naučit.

Což by asi mohlo podobně platit pro obecné kulturní diskuse – kdybychom k nim přistupovali bez normativního násilí. V této souvislosti by pravděpodobně bylo užitečné popisovat současnou literaturu pomocí pojmů, které jsou vůči ní otevřené. Vypůjčme si k pojmenování její nejnápadnější tendence slova amerického literárního vědce Marka McGurla: kulturní pluralismus.

Na rozdíl od „midcultu“, který všechny rozdíly rozmělňuje do jedné jediné umírněné břečky, tato perspektiva obnáší, že lze v současné kultuře objevovat mnoho rozdílného z mnoha různých úhlů pohledu – stačí jen chtít. V pluralitní společnosti zkrátka nediskutují partikulární identitární bandy výlučně o knihách, které zbožňuje jejich vlastní smečka. Pohledů, které lze objevit, je spousta. Kulturní pluralismus zdůrazňuje, že je vždycky možné narazit na způsoby psaní, které prostě nekorespondují s našimi vlastními zkušenostmi.

Rychlý pohled na jakýkoli seznam bestsellerů to potvrzuje. Román Bernardine Evaristoové „Dívka, žena, jiné“ vypráví příběh z hlediska dvanácti různých britských černošských žen. Epos Anne Weberové „Annette, ein Heldinnenepos“ (Annette, hrdinčin epos) líčí ve verších život jedné francouzské odbojářky. „Eurotrash“ Christiana Krachta problémy s rodinou a životem v bohatství. Najde se mnoho lidí, kteří dva nebo všechny tři tyto romány četli.

Je snadné popsat, jaké by to bylo, kdyby se v důsledku šuškání o příliš banálním úspěchu „partikulárních skupin“ „se správnými autorkami“ měla uchytit myšlenka, že jen první z těchto tří románů se svou černošskou autorkou, jejími černošskými postavami a jejím pojednáním o rasismu vůbec nebyl napsán pro celou společnost: bylo by to vylučující, dehonestující a rasistické.

Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.