Kultura a umění Domov,Kultura

Bazmekentertainment a Mikro-teatro

Foto archiv souboru Bazmekentertainment

Od prvního ročníku multižánrového festivalu „Meeting Brno“ mě řada z inzerovaných akcí lákala k účasti. Letos se prostě nedalo odolat premiéře divadelní inscenace „EinStrudelund Nekonečno“. Představení uvedl performativní soubor „Bazmekentertainment“ ve spolupráci s Mikro-Teatrem v zádumčivých prostorách bývalé brněnské káznice. Tvůrci inscenace, možná jako první na světě, se pokusili přiblížit divadelnímu publiku význam i podivný postoj k životu matematika Kurta Gödela.

Brněnský rodák Gödel, jeden z nejvýznamnějších logiků všech dob, svými „Větami o neúplnosti“ trvale změnil pohled lidstva na matematiku. Autoři inscenace objevili epický příběh génia, který obtížně hledá vlastní porozumění světu. Jeho osobní život byl plný bizarností už jen tím, že žil v době složitých dějinných událostí: rozum začíná brát v době vzniku Československa, studuje ve Vídni, jež se tou dobou těší mezinárodnímu renomé, jeho kariéra významného matematika začíná v nacisty zmítané Evropě, strastiplnou cestou přes Rusko, Japonsko a Pacifik se uchyluje do intelektuálního exilu v Princetonu, zažívá tlak mccarthismu a nástup varovného diktátu jaderných zbraní. Jeho příběh zalidňují Einstein, Morgenstern, Oppenheimer, von Neumann. Tyto všechny okolnosti jsou pro Gödela důležité, aniž by si je příliš uvědomoval, neboť o okolní dění se nezajímal a jeho zájem o sociální kontakty byl minimální. O povaze fobicky úzkostného génia dosti vypovídá role jeho manželky Adele, jejíž péče a oddanost mu umožňovaly, aby mohl svou genialitu uplatňovat. Tato Gödelova lidská stránka, kdy se nechá opečovávat nejprve matkou, posléze prostou kabaretní tanečnicí, kdy jeho úzkosti nabírají obrovitých nezvladatelných rozměrů, bezesporu upoutá každého diváka.

Nicméně Gödelův odkaz génia leží na poli matematiky. Teorie, jimiž se zabýval, jsou velmi abstraktní a pro veřejnost těžce srozumitelné. Troufám si říci, že ani většina vědců dostatečně nechápe význam procesu formalizace matematické logiky, který ukázal, kdy je idealizace a formalizace možná a kdy nikoli.

Tedy samotný výběr tématu pro divadelní zpracování byl velmi odvážným krokem do neznáma. Byla jsem zvědava, zda se tato „matematicko-logická“ performance podaří, zda vůbec lze tak obtížné téma inscenovat, aniž se Gödelovy matematické objevy stanou pouhým teatrálním defilé abstraktních objektů, zda lze performativně uchopit jeho podivínství a udržet přitom důstojnost a inherentní poetiku. Troufám si říci, že se to podařilo a představení převýšilo mé očekávání.

Režisérka Eva Lietavová a dramaturg Patrik Boušek napsali hru inspirovanou životem a myšlenkami Kurta Gödela pro tři herce/herečky, ustavili jednoduchou scénu, vybrali vyvážený, přitom osobitý hudební doprovod a vhodné nasvětlení. Příběh je postaven tak, že se o něm divák postupně dozvídá z pohledu samotného Kurta i z pohledu klíčových osob jeho života. Představení diváka překvapí zvláštním informačním protokolem, čímž si zajistí, že divák bude po celou dobu zapojen. Hrají totiž jen tři osoby, ale před diváky se objeví nejméně deset postav – Kurt, mutti (Gödel je Rakušan), Adele – jeho žena, jeho kolegové z Vídně i Princetonu, divák je pouhým náznakem informován, o koho právě jde. Vynikající je především scéna z Institutu pokročilých studií – procházka s Albertem Einsteinem. Předem mírně poučený divák nemá zásadní problém rozpoznat dotyčnou osobu a přitom se soustředit vždy na hlavní postavu děje, byť (a to bylo pro mne inovativní) tatáž postava je během hry reprezentována různými herci. Všichni tři herečtí představitelé: Petr Hanák, Lucie Hrochová, Veronika Všianská podávají dobrý výkon, jsou srozumitelní, nepřeexponovaní.

Situace na scéně na mě působily promyšleně podivínsky, jen občas jako by byly ponechány aktérům k volné inspiraci. Kouzlo tohoto performativního představení spočívalo rovněž v tom, že místy se děj vymykal slovům. Opakující se banální konverzace o štrúdlu a akční scény se štrúdlem vyvolávaly napětí, které pramenilo z toho, co je (pro diváka) evidentní a co je úzkostnou představou Kurtovy paranoie.

Divák po celé představení vnímá Kurtovu touhu objevit vnitřní mechanismy fungování světa, jeho zvídavost a hledání důkazu víry, že svět je ve své podstatě logický. Kurt na scéně vždy chce věřit v život po životě, „stačí“ jen vytvořit pro svoji teorii důkaz. Atmosféra se místy nese v duchu úzkostlivosti Kurtovy povahy, ten zmaten precizností svého myšlení a pocity vlastní neúplnosti nakonec nedokáže přijímat ani běžnou neurčitost světa.

Tvůrcům se podařila inscenace, po jejímž zhlédnutí se sami sebe ptáme, na kolik máme důvěřovat tomu, co známe. V řadě scén divák spolucítí s podezíravým a nedůvěřivým Kurtem, který hledá „osvícení“, které by mu umožnilo vidět svět v jiném světle a neustále naráží na jeho proměnlivost a rozmanitost. Stále nemá jasnou odpověď na to, jak se konzistentně rozhodovat, čemu důvěřovat a jak žít.

Troufám si říci, že aktuální potřebu „mít jasno“ v době nynější nejistoty pandemie pociťujeme všichni. Někdy jsme svědky právě toho, že inteligentní i vzdělaní lidé se uchylují ke konspiraci v přesvědčení, že za vše může spiknutí vlivných, kteří z epidemické situace profitují. Jejich konspirační teorie bývají logické a jejich zastánci předkládají „důkazy“, které není snadné vyvrátit, minimálně proto, že kdokoli se o to pokusí, bude považován za naivku či hůře za podporovatele spiknutí.

Z brněnského představení Ein Strudelund Nekonečno si možná diváci různých povah a generací odnesou odlišné dojmy. Závěrem se většina diváků asi smíří s tím (na rozdíl od Kurta), že vytvořit bezesporný korektní důkaz pro svoji životní teorii nedokáže.

Jenže žijeme v neaxiomatickém světě, a tudíž k němu nemůžeme zůstat lhostejnými. Hledat pravdivou formuli? Brát něco jako jednou pro vždy dokázané? To by nás mohlo zaslepit vůči tomu, co by to mohlo být.

Originalita představení mě velice mile překvapila. Klobouk dolů.


EinStrudelund Nekonečno
scénář: Patrik Boušek a Eva Lietavová
režie: Eva Lietavová
dramaturgie: Patrik Boušek
hrají: Petr Hanák, Lucie Hrochová, Veronika Všianská
hudba: Ondřej Zámečník
scénografie a kostýmy: Klára Vincourová
produkce: Vanda Klestilová
světla: Bohdana Sýkorová
odborná konzultace: doc. Maria Králová, Ph.D.
28. 7. 2021 Káznice