Literární ukázka Kultura

Dvoj nebo vícejazyčně

Róža Domašcyna. Foto Společnost přátel Lužice.

Nejvýznamnější lužickosrbská básnířka Róža Domašcyna je jako trojjazyčná (srbské katolické nářečí, spisovná horní lužická srbština, němčina) známá v celém německy mluvícím světě, ale na všech svých knihách důsledně vyžaduje přechýlené jméno s háčky a čárkami, 11. srpna oslavila sedmdesáté narozeniny. Autorka lyriky, esejů, překladů a vydavatelka antologií směla první sbírku vydat až v roce 1990. Důvodem byl ironický pohled na rozkládající se režim NDR. Kritikou ovšem nešetří ani nový uniformní režim, panující v dnešní SRN…

Vzpomínám si na nedělní odpoledne, kdy u nás jeden řetězec rychlého občerstvení prezentoval svou „dvojitou obloženou housku“. Děti chytaly barevné balónky s motivem myší, které znaly z televize, zatímco jejich rodiče se svátečními úsměvy nesměle ochutnávali obsah balíčků s jídlem. Vstupovali do širého světa uniformních pokrmů. Na uniformitu už byli zvyklí, ta nikdy nescházela: košile Svobodné německé mládeže, džíny a černé baloňáky z tenkého nylonu, přezdívané „NATO pláště“, v pase stažené širokým opaskem, který mi sestřenice sehnala „na Západě“. To patřilo k mému mládí stejně jako k dětství pionýrská uniforma nebo šatičky s volánky k prvnímu svatému přijímání, jež rovněž pocházely z balíku ze Západu.

Navždy však pro mě zůstane záhadou, proč matka tvrdí, že nosí uniformu, když halenku a zástěru má jednobarevnou i květovanou. Tuhle „uniformu“ si obléká na nákupy do města, kam ji občas vozí vnuk trabantem. Vůz má sice už dávno nevyčíslitelnou hodnotu, ale na jízdu do diskontu na zelené louce je pořád ještě dost dobrý. Na cestu tam, kde je oba u vstupu do obchodního areálu vítá nápis „Witajće k nam!“. To pak ale vnuk ještě jednou přidá plyn a popojede o kousek dál, ke stavbě s fáborky, odkud si přinese v sáčcích pokrmy, kterým moje matka nedůvěřuje.

Přivykl rychlosti, i v jídle. V práci chleba, večer něco teplého. Je zedník, partu má šikovnou, rychlou, levnou – a mladou. Mládí je jeho trumfem. Soused odnaproti už tuhle výhodu nemá. Jen se objeví nové pracovní místo, chytá se každé příležitosti. Nedávno boural dílny, v nichž pracoval desítky let jako svářeč. Vyprávěl to mé matce. Ona jen kroutila hlavou, kroutila hlavou nad tím světem vzhůru nohama. Sama pracovala i po šedesátce, protože „mladé“ ženské ji potřebovaly. Ženské ze zemědělské brigády totiž zůstávaly „mladé“ i v důchodu. Ale když jim vrátili pole, byly už pro nový začátek příliš staré. A jejich děti neměly k hospodaření na vlastních polích, a k majetku vůbec, takřka žádný vztah.

Vztah k vlastnictví se rychle změnil a hospodaření převzali jiní. Nástupci zemědělských družstev to s konkurencí z Holandska, Polska a Asie nemají lehké. Lidé kupují ovoce a zeleninu, husí stehna, kachní křídla, rolády a řízky zatavené do plastu. Tady se to takhle levně udělat nedá a není to tu k mání. Jestlipak vyzdvihování kvality a dvojjazyčné nápisy na pojízdných prodejnách opravdu dokážou přilákat zákazníky? A přesto – pekaři ze své obliby neztratili nic a obyčejné housky, kterým se teď říká „saské housky“, jsou žádanější než kterékoli z těch nadýchaných. Místní prodejci nabízejí své zboží na trzích: modrotiskové ubrusy a lužickou keramiku, proutěná košťata a vrbové košíky konkurují zvlhčovačům vzduchu, válcovým lampám, v jejichž růžově se třpytící vodě plavou umělé rybky, a elektrickým krbům se světelnými efekty napodobujícími oheň. Někdy, při zvláštních příležitostech nebo o svátcích, se objeví i stánek, kde nabízejí panenky v krojích. Panenky v „uniformě“. Taky jednu mám, panenku se sonneberskou tvářičkou. Zavírá oči a říká „mama“. Pořád dokola. „A to není na baterku?“ ptala se nevěřícně malá Sára a vytrvale zkoušela, jak dlouho vydrží. Pak došla k závěru: „Jako pravá!“ Své dvě barbíny nechala ležet v koutě a panenku „mama“ svlékla z „uniformy“. Když nenašla žádnou baterii, svlékla jí i černý čepeček zvaný „měca“ a rozpustila jí dlouhé vlasy spletené do copů, jaké pod „měcu“ denně skrývá i moje matka. Z „lužickosrbské panenky“, kterou jsem si vystavila v příborníku, udělala praktickou věc a tento pomníček „nedotčeného světa“ doslova sundala z piedestalu. Jenom svět panenek totiž může být nedotčený.

Moje matka své šaty nejenom nosí, ale také „ukazuje“. Její generace je poslední, přesněji řečeno patří mezi poslední ženy v dvojjazyčné Lužici, které užívají kroje jako každodenní oděv a podle něj se dají také poznat, že jsou „wendisch“ nebo také „lužickosrbské“, máme-li totéž pojmenovat jinak. „Jé, Lužická Srbka!“ ozývá se často, když jsme s matkou v nedalekém okresním městě. A hned cvakají spouště fotoaparátů, bzučí videokamery. Matka má nutkání jim pózovat, já bych se s pocitem hořkosti nejradši propadla do země. Vidí to a říká: „Jen je nech!“

Vnější vzhled postačuje k informačnímu uspokojení. Poznání funguje na základě uniformních vzorů: podle oblečení, tanců a vesnických zvyků. A tím to končí. „Žádná lužická srbština neexistuje,“ poučoval mě nedávno v Paříži jeden muž, který byl roky učitelem ve východním Berlíně. A já si už myslela, že takové názory jsou za námi. Vyjmenovala jsem mu názvy lužickosrbských knih ze své knihovny. Poslouchal jen na půl ucha, vlastně to ani nechtěl vědět. Ovšemže bude stále obtížnější vymezovat „lužickosrbskost“ jen na základě venkovských zvyků. Nejpozději od té doby, co se člověk může na vlastní oči přesvědčit, že například májky se za stejným účelem jako zde staví i ve Francii nebo v Rakousku a čarodějnice že se pálí i v Čechách, už není tak jednoduché definovat tyto zvyky jako typicky lužickosrbské.

Na dvojjazyčnost poukazují cedule při vjezdu do obcí. Uvedené názvy obcí ale namnoze neprozrazují svá tajemství. Kdo z místních si dnes uvědomí, že Königswartha/Rakecy má kromě královské stráže něco společného i s říčními raky, jak napovídá lužickosrbský název tomu, kdo rozumí slovanským jazykům?

Jsou tu sice ještě vesnice s kruhovou návsí, lavička a strom před domem, psinec, benzínová pumpa, vysmýčený kostel, rovina a pahorkatina. Mnohde však nové omítky zakryly původní hrázdění. Zahrádky byly změněny na zelené plochy orámované cypřiši a okrouhlá průčelí vrat zarovnána. Vrata teď reagují na elektrický pohon a břidlici na střechách nahradily červeně a modře zářící bobrovky – všechno, co je k vidění i jinde.

Někdo zvoní. Jeden náš příbuzný přišel za matkou na kus řeči. Je na nákupu, a on že počká. Posadí se na matčinu „parádní pohovku“, dívá se skrze mě a mlčí. O čem by si taky měl se mnou povídat? Má dobrosrdečný výraz ve tváři, jsou do ní vepsány zkušenosti z války i ty, které nabyl mezi válkami: vojenské přehlídky, bombardování, střídání uniforem, prvomájové manifestace, práce na směny pod heslem „dohnat a předehnat“, brigádní oslavy, pak rychlá výměna zboží ve výlohách, demonstrace s plakáty politiků ve vězeňských mundúrech, devastace „jeho“ podniku, odchod dětí na Západ… Lze vůbec takové zkušenosti předat? Nemusí každý získat své vlastní, i kdyby si měl namlít nebo jak se tu říká „kousat do žuly“?

Žula je pro tento kraj typická, stejně jako lužní lesy, slovanská hradiště a teď i větrné elektrárny, které jsou třikrát vyšší než ty staré dřevěné. V krajině vzniklé po těžbě uhlí se vítr otírá o haldy, a ty putují jako duny. O Velikonocích cuchá hřívy a ocasy slavnostně vyzdobených koní. Sviští si okresním městem, jež stojí vyvýšené na žulovém vrchu. Na náměstí před katedrálou se jednou týdně koná trh. Výraz „hriwna“, který tu vystačil k pojmenování jakékoli marky, od říšské, přes „socialistickou“ až po celoněmeckou, nyní zmizel ze slovní zásoby. A dívky, které sedí na parapetu výlohy někdejšího obchodu, se smějí do objektivu s bezstarostností mládí. Čekají asi na školní autobus a ani je nenapadne pomyslet na to, zda cizinec, který před ně postavil stativ, je fotografuje jako „wendisch“, „sorbisch“ nebo „deutsch“. Jestli jsou dvoj nebo vícejazyčné, jestli jsou odtud nebo odjinud – v každém případě stojí za povšimnutí a respekt stejně jako všichni lidé v tomto kraji.

Z lužickosrbského originálu přeložili Radek Čermák a Milan Hrabal.