Poezie Kultura

Navždy je veliký slovo

Autoportrét Josefa Kainara

O osobních i uměleckých osudech Josefa Kainara (1917–1971) lze napsat mnohé, a ne vše by mu sloužilo ke cti. Rozhodně mu však nelze upřít roli inspirátora, jehož tvorba ovlivnila celé generace českých jazzmanů i rockerů.


TULÁK SPÍ NA LOUCE

černé krovky brouka
kryjí mé svědomí
mým tělem roste louka
klid slunce dalo mi

pod klenbou trávy slýchám
modlitby monotónní
v zrcadlo rosy dýchám
na květ jenž k spánku zvoní

uleh jsem tváří k zemi
a cítím vlhkost prsti
okřeji ranním mrazem
procitnu s cvrčkem v hrsti

 

SADDEST TALE

dnes
a
denně
umírám skluzavkou snížených tercií

dnes
a
denně
umírám v inkoustu modravých sépií
jen ve spánku zasahuji cíl
bílý a vzdálený na tisíc mil

znavený rytmus se kolébá v blues
v blues očí a blues mrtvých hvězd

snad v ráno pozdní morendem dozní

povídka nej smut něj ší

 

  

HOUPACÍ ŽIDLE
Hoagy Carmichael: Rockin' Chair

Jen tu houpací židli
Přál bych Přál bych si mít
Abych ve světě zplihlým
Moh se houpat a snít

Je to bláhový přání
Jenže to se jen zdá
Ten kdo zhoupne se na ní
Nebi se odevzdá

Taková židle tě vznáší
Líp než pět karavel
Směrem od planety naší
Kde bys pořád a jenom klid měl

Tam kde obláčky plynou
Kde každej sám v židli svý
Houpá
Svý tajemství

Starou houpací židli
Kdybych já na ni měl
V mráčkách tam by si mě houpal
Archanděl Gabriel

Abych už zapomněl na to
Jak jsem nešťastnej byl
Na všechno to špatný bláto
Který jsem probrodil

Tam bych ti já mimo jiný
Odpustil jaks byla na mě zlá
My každej máme svý viny
Židle navždy to ukolíbá

Navždy je veliký slovo
Není v něm sem ani tam
Proto je v židli
Kolíbám

 

 


MÍVAL JSEM KLOBOUK

Míval jsem klobouk
leč klobouky pomíjejí
zlý vítr jej vzal
a pak se mi zdálky smál

Míval jsem děvče
leč dívky nás opouštějí
říkám vzal ji ďas
já najdu si jinou zas

Jenomže když se večer stmívá
a šedé stíny letí v dál
na tebe myslím a vzpomínám
na starý klobouk který mi vítr vzal

Mám takovou smůlu
že ztrácím i z doutníku dým
jen rytmus z nohou
ten nikdy neztratím