Společnost a politika Zahraničí,Politika

Afghánistán: Stát kulturních střetů, na nichž se podílelo i Československo

Doprovodnou mapku vytvořil autor textu.

České země se během dějin osvědčily jako ideální místo pro politické uprchlíky všech barev. První slovanský sjezd v roce 1848 veřejně v Praze zahájil anarchista Bakunin, v roce 1912 do Prahy přijel bolševickou stranu založit revolucionář Lenin a v roce 1944 zde svou antibolševickou Ruskou osvobozeneckou armádu, založenou Hitlerem, poprvé představil generál Vlasov. Zatímco v 60. letech na zámku Svazu čs. spisovatelů v Dobříši bydlel a zasedal kompletní ústřední výbor exilové Komunistické strany Španělska, vůdce kubánské revoluce Che Guevara si před válkou v Kongu přijel odpočinout do vily ministerstva vnitra v Kamenici u Benešova. Není tedy divu, že skromný cizinec, kterého místní vídali v myslivně u obce Šindelová v Krušných horách, se brzo objevil v televizi jako hlava státu Afghánistán Babrak Karmal. V tomto textu si povíme více o jeho zemi, i o tom, jaká je její včerejší i dnešní karma…

V tragikomické detektivce s legendárním kapitánem Exnerem Poklad byzantského kupce z roku 1966 se (kromě prapradědečka autora tohoto textu, který se, leže v hrobě na barrandovském hřbitově, dostal do záběru) dvakrát objeví unikátní omluva: „Odcestoval do Afganistanu!“ Co je vlastně ta legendární země, o které se v detektivce mluví? Na okraji nomádské altajsky (turko-tatarsko-mongolsky) mluvící střední Asie, šlo vždy o zemi usedlých horalů a zemědělců na okraji velkých říší, pocházejících z našich indoevropských předků: od 8. století př. n. l. jí vládli nejprve Médové (předkové dnešních Kurdů), perští Íránci, Řekové Alexandra Velikého i Tochaři. Už krátce po vzniku buddhismu v polovině 1. milénia př. n. l. se země stala jednou z prvních s buddhistickým státním vyznáním, které v ní vydrželo víc než tisíc let – než v 7. století n. l. zemi ovládli čerstvě muslimští Arabové, jejichž náboženství se v oblasti rychle rozšířilo.

Afghánistán je do jisté míry umělý mnohonárodnostní stát, v němž žijí tytéž národnosti, jaké najdete i v sousedních zemích. Se sousedním Pákistánem má Afghánistán společné dvě klíčové národnosti: indoevropské Paštuny, kteří jsou se 42 % v populaci dnešního Afghánistánu tamním nejpočetnějším národem a s 15 % procenty druhým nejpočetnějším národem Pákistánu, a Balúče, kteří mají 2 % v Afghánistánu, 4 % populace Pákistánu, a díky tomu, že jsou i 2 % populace Íránu, najdete jak v dnešním Pákistánu, tak v Íránu provincii pojmenovanou Balúčistán. Toto spojení, a fakt, že Pákistán je přímořská země, bylo už za cara a později za sovětů spojeno s tradičním ruským snem, který Alexander Solženicyn vystihl v obratu „Помыть сапоги в Индийском океане“ („Umýt si bagančata v Indickém oceánu“). Brežněvův Sovětský svaz, jehož středoasijské obyvatelstvo se krylo se zbývajícími národnostmi Afgánistánu (Afghánce tvoří 9 % turkických Uzbeků a 3 % Turkmenů, kteří měli v sousední sovětské Střední Asii své autonomní sovětské republiky – a až 40 % mluvících indoevropskou tádžičtinou, jazykem další sousední sovětské republiky) ucítil v 60. letech, po odtržení Maovy Číny od sovětského bloku, ideální příležitost udělat z Afghánistánu další socialistický stát, od něhož si sliboval, že tamní paštunsko-balúčská revoluce zažehne plamen i pro tytéž národy v sousedním Pákistánu – a východní blok tak po přístavech v socialistické Etiopii, Somálsku a Vietnamu získá s pákistánským satelitem (kromě většího vlivu na sousední Indii) další indickooceánské opěrné body: přístavy v Hajdarabádu a Karáčí.

V roce 1973 tak afghánský princ Muhammad Dáúd Chán pod sovětským vedením svrhl svého bratrance, krále Záhira, a prohlásil svou zemi republikou se zaměřením na SSSR a sebe prezidentem. Jeho ještě sovětštější nástupce, spisovatel Núr Mohammad Tarakí byl ovšem udušen polštářem lidmi svého zástupce Amína. Amínova obecná nepopularita vyústila v to, že jeho režim byl předem určen k likvidaci a jako jeho nástupce byl Sověty vybrán zmíněný Tarakího zástupce, později odsunutý na místo velvyslance v Československu, Babrak Karmal. Karmal byl etnický Tádžik, kterého v době puče v jeho vlasti československá tajná služba preventivně ukryla před možným atentátem do Krušných hor. Nastolení Karmala, zastánce socialistického systému, který snad měl už určitou tradici v Evropě a Americe, ale nikoli v horském islámském Afghánistánu, podpořily sovětské jednotky – a tak začala nejdelší válka v sovětských dějinách (1979–1989), která vešla do dějin jako „sovětský Vietnam“. Historik Miroslav Joukl o ní v KN řekl: „…byli mezi námi kluci, co museli se sovětskou armádou do války v Afghánistánu, vrátili se a šli studovat. Tehdy jsem poprvé viděl lidi, co vůbec nemohli spát, protože jen usnuli, hned se zase budili s výkřiky. Když jsme se potom napili, začali povídat, a to, co povídali, bylo stejně hrozné jako to, co Rusko prožilo za druhé světové války…. Svjatlana Alexijevičová o nich napsala knížku Zinkoví chlapci (podle rakví, v nichž se vraceli domů).“

Válka v Afghánistánu pokračovala i poté, co zemřel její osnovatel Leonid Brežněv, co se po krátkém intermezzu přestárlých vůdců Andropova a Černěnka moci v SSSR ujal Michail Gorbačov, a co byl generální tajemník afgánských komunistů a vůdce afghánského parlamentu i vlády Karmal svržen a umístěn v exilu v Moskvě, a vedení země se ujal jeho zástupce původně doktor chirurgie Nádžíbulláh. Konec této poslední levicové a sekulární hlavy státu po stažení sovětských jednotek ze země byl velmi podobný pozdějšímu konci libyjského vůdce Kaddáfího (a koneckonců i mnoha sovětských vojáků, kteří se v afghánské válce dostali do rukou Talibánu…): Nádžíbulláh byl zaživa vykastrován a uvláčen k smrti za vojenským náklaďákem, po smrti byl pověšen na pouliční lucernu, jeho ústa byla vycpána penězi a odřezané prsty nahrazeny cigaretami. Oficiálním odůvodněním tohoto druhu smrti ze strany Talibánu ( = v překladu Studentstva) byl fakt, že Nádžíbulláh byl ateista. V téže době Talibán, od doby sovětsko-afgánské války sponzorovaný americkou administrativou (americký prezident Reagan o Talibáncích řekl: „Tito gentlemani jsou mravním ekvivalentem Otců zakladatelů Ameriky“), poskytl azyl Usámovi bin Ládinovi, který nedaleko pákistánských hranic založil výcvikový tábor nazvaný Masadda (Lví hrad), kde byli soustředěni a cvičeni muslimští bojovníci z mnoha postkomunistických arabských zemí, především z Jemenu, Egypta, Alžírska, ale i ze Saúdské Arábie, tradičně spojenecké země USA. Tábor se stal základem Usámovy afghánské centrály džihádu, která nese název Al-Káida (Základna) a stala se koordinačním centrem teroristických aktivit rozšířených do celého světa.

Historii po 11. září 2001 není třeba vysvětlovat – režisér Michael Moore ji přesně shrnul ve svém dokumentu Fahrenheit 9/11, za který v roce 2004 získal hlavní cenu, Zlatou palmu, na filmovém festivalu v Cannes. Americký prezident George Bush mladší tehdy jako prvního hlavního viníka útoku označil Afghánistán, čímž začala téměř dvacetiletá historie války americké administrativy proti Talibánu, která stála život celkem 300 tisíc lidí (z nichž nepominutelné číslo tvořili afghánští civilisté-svatebčané, kteří se stali obětí národního zvyku slavit uzavření sňatku palbou do vzduchu – v zemi monitorované bombardovacími letkami…), a to včetně 14 českých vojáků, kteří v Afghánistánu padli během nasazení České armády v rámci misí Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly a Rozhodná podpora. K obětem této války musíme připočítat i několik desítek mrtvých z věznice Guantánamo, kam dala americká administrativa zejména v letech 2002–2005 v rozporu s mezinárodním právem z celého světa dovléct několik set osob, včetně současného talibánského ministra obrany Afghánistánu Abdula Kajjúma Zákira, který byl svým pobytem v proslulém americkém vězení jistě dostatečně motivován, aby válku s U. S. Army vyhrál. Vyklízení afghánského hlavního města Kábulu, znovu okupovaného Talibánem (který se drží osvědčené starověké techniky protivníky zabíjet a z rodidel jejich žen si vychovat nové vojáky) mnozí – stejně jako během stažení Sovětů ze země – připodobňují k pádu jihovietnamského Saigonu, okupovaného komunistickým Severním Vietnamem. Podle mě to není přesné. Ho Či Minův vietnamský komunistický režim totiž nebyl vyhlazovací, natožpak na náboženském základě – na rozdíl od dnešního režimu Talibánu, anebo ázerbájdžánsko-tureckého režimu, který na konci loňského roku ukončil 2200letou historii Arménů v Náhorním Karabachu. Snímkům vyhánění Arménů z měst Šuši či Lačin se ovšem na rozdíl od vyklízení Kábulu světová média tolik nevěnovala…

Na závěr pikantní historický příběh s lechtivě současnou pointou: Afghánistán jako mezinárodně-politický subjekt se zrodil na konci 19. století, když britská královna a indická císařovna Viktorie, a její zeť, polský král a ruský císař Alexandr III., nechtěli riskovat střety na hranici svých koloniálních říší. Na hranici muslimské západní Britské Indie (dnešní Pákistán) a středoasijského jihu Ruského impéria (dnešní Turkménistán, Uzbekistán a Tádžikistán) tak vznikl nárazníkový samostatný stát, jehož hlavní území není o moc širší než Česká republika, ale směrem na východ je k němu připojeno 30 kilometrů široké a 300 kilometrů dlouhé údolí Váchán, které mělo zajišťovat, aby oněch 30 kilometrů bylo díky jiné státní příslušnosti demilitarizováno od britských jednotek v Indii a ruských jednotek v Tadžikistánu. Rusové a v těchto hodinách už ani Britové se v této oblasti nevyskytují, ale Afghánistánu tímto historickým dědictvím na východě, v oblasti pohoří Pamír, zbylo 91 kilometrů těžko dosažitelné společné hranice s dnešní Čínskou lidovou republikou, konkrétně s její separatistickou muslimskou provincií Sin-ťiang, obydlenou turkickým národem Ujgurů, příbuzných a bez učení blízkého jazyka komunikujících s afghánskými Uzbeky a Turkmeny. Určité zdroje naznačují, že důvod stažení amerických sil z Afghánistánu a ponechání volné ruky v regionu Talibánu souvisí právě s oněmi 91 těžko dosažitelnými horskými kilometry společné hranice s muslimským regionem ČLR…

Tento text jsme začali českým filmem, skončeme ho českými seriály. V těchto dnech na ČT 1 běží seriál Chalupáři (1975) v němž se mimo jiné potkají dva bývalí montéři Bohouš Císař (Josef Kemr) a Toník Balabán (Ilja Prachař), kteří vzpomínají, jak na nově postaveném sídlišti v syrském Homsu zapojovali elektřinu a spotřebiče. Údržbář Slávek Kefurt (Jaromír Hanzlík) ze seriálu Dnes v jednom domě (1979) zase odjel do Súdánu instalovat cukrovar – a statik Karel Brož (Petr Haničinec), milenec hlavní hrdinky Aničky Holubové ze seriálu Žena za pultem (1977) odjel přímo do Afghánistánu stavět horský most. Děj zmíněných seriálů je sice smyšlený, ale stavby, o nichž se v nich mluví, skutečně existovaly. Následkem budování demokracie a náboženské tolerance (viz zde) už dnes bohužel ani jedna z těchto „staveb socialismu“ nestojí…