Báseň o závalu
Zpověď gruzínského autora Ticiana Tabidzeho.
Nepíšu báseň… Báseň píše mne,
celý můj život, který uplývá.
Báseň je zával, jenž tě zahrne
znenadání a pohřbí zaživa.
Narodil jsem se v dubnu, v měsíci
závratně bílých korun jabloní.
Koupám se v běli a déšť šumící
mi proudí z očí a v uších mi zní.
Také smrt bývá štědrá na stopy.
Až umřu, báseň bude dále žít.
Jediný básník, jenž ji pochopí,
postačí její věčnost obhájit.
Povzdechnou: chudák, znal jen neštěstí,
třebas byl z orpirského kořene.
Ne jídlo, verše bral si na cesty,
dny bez básně měl za dny ztracené.
Nepřestaly ho trýznit do smrti
gruzínské slunce a gruzínská zem.
Štěstí mu nikdy nešlo v ústrety,
jen v básních bylo jeho průvodcem.
Nepíšu báseň… Báseň píše mne,
celý můj život, který uplývá.
Báseň je zával, jenž tě zahrne
znenadání a pohřbí zaživa.
Tician Tabidze (1895–1937) byl gruzínský básník, zakladatel avantgardní skupiny Modré rohy. Absolvoval moskevskou univerzitu a pracoval jako žurnalista. Přátelil se s Borisem Pasternakem, který jeho poezii překládal do ruštiny. Stal se obětí stalinských čistek. Báseň o závalu v překladu Jaroslava Kabíčka vyšla v antologii Sovětská poezie 20. století (Odeon, 1981).