Téma Domov,Kultura,Osobnosti

Hlavně se o nic nesnažit

Kouř z domu jako klikatící se cesta domů

V rámci mapování umělecky a ekologicky zaměřených aktivit mimo klasická centra měst, které již tradičně provádí iniciativa RurArtMap, vzniká kniha s podrobnějším vhledem do inspirativního dění na venkově. S dovolením z ní publikujeme krácenou verzi rozhovoru s umělcem Martinem Jelínkem.

Hanka a Martin Jelínkovi žijí v malé vesničce Krásné u Sněžného. Seznámili se na katedře výtvarné výchovy olomoucké pedagogické fakulty, Martin poté absolvoval brněnskou Fakultu výtvarných umění, ateliér Environment pod vedením Vladimíra Merty a Mariana Pally. Už během studií s Hankou a malou dcerkou Anežkou migrovali po republice mezi alternativními bydlišti, jako byla třeba chaloupka na slovenské straně Beskyd. Zdálo se, že se chtějí spíše stranit společenského cvrkotu, ačkoli oba velmi lidsky sdílní, družní a ve společnosti oblíbení. Po usídlení na barokní faře v Krásném tak navzdory odlehlosti lokality přirozeně začali zvát své přátele z jiných regionů u příležitosti různých akcí a propojovat je v atmosféře sousedských slavností, v níž se sousedem stává i přespolní. V místním kulturním domě, pro tyto účely zvaném Galerie na kraji Kraje, pořádali výstavy, pro něž Martin oslovoval vždy jednoho autora z blízkého a jednoho ze „vzdálenějšího okolí“, organizují sympozium, jehož účelem je osadit jednu z cest z údolí alejí totemů, od letošního roku pak navazují na předešlé aktivity Galerie na kraji Kraje výstavami, nebo snad opět spíše slavnostmi v místním kostele a jeho okolí, neboť jde až hmatatelně především o setkání a rozpravy, uměním spíše jaksi rámované nebo zcitlivěné. Oba dva se vystřídali v pozici pedagogů ZUŠ v Novém Městě na Moravě, Hanka tam učí dosud, Martin se věnuje restaurování dřevěného nábytku či obecněji památek – často jde o zakázky v interiéru kostelů. Hanka se příležitostně věnuje keramice, Martin maluje obrazy prodchnuté univerzální symboličností i osobní mytologií. Umění však obecně pojímají v tom nejširším a nejvolnějším záběru nacházení smysluplného života.

„V klidu, Peťo, dej si pivo, však posedíme, popovídáme a na to nahrávání ještě dojde,“ řekl mi Martin, když jsem trochu nejistě stepoval na dvorku fary a spolu s Martinem, Hankou a jejich dětmi Anežkou a Josefem, psem a kočkou a stříkajícími mšicemi v koruně jabloně čekal, až přijdou pozvaní kamarádi. Martin totiž domluvené setkání kvůli rozhovoru proměnil v malou sousedskou slavnost, přičemž se dostavili i sousedé z kilometry vzdálených obcí. Stodola – průjezd byla upravena k stolování, venku oheň. Mladí manželé Jakub a Marie, umělci usazení v Novém Městě na Moravě, pražský rabín a nezadržitelný vypravěč Daniel, sousedka Kristýna s nádherným silným hlasem, světoběžník a fotograf Štěpán, Anežčina kamarádka ze střední umělecké školy… kytary, klarinet. Kolem desáté si s Martinem sedám za roh do jeho truhlářské dílny, vyrovnané, přesně zařazené nářadí, voní dřevo a barvy, na kozách dveře s reliéfem - obdivuji Martinův cit pro řemeslo i konceptuální polohy umění – do otázek a odpovědí zaléhá zpěv i klábosení, v průjezdu hned proti dveřím rozměrná plechová silueta Krista, kterou vyhodili z kaple, Martinovi jí bylo líto, do rána se zpívá, dojde i na Vaška Stratila, přetextovaný nápěv Knockin´on havenś door: „Já vím, že jednou umřu, stejně jako všichni, a zanechám po sobě hovno, stejně jako všichni…“

Jak vás napadlo nastěhovat se sem, do Krásného?

Tak nás to napadlo, no… To bylo v době, kdy jsme měli chaloupku v horách na Slovensku, a zjistili jsme, že tam to nebude k životu, že je to tam příliš drsný, velká divočina. A pak mi jednou zavolal kamarád, katolický kněz, že je tu k mání fara. A protože já z této oblasti pocházím, tak do mě táta, kterej má domek nedaleko odsud, hučel, ať se na tu faru přijedeme podívat. Jenže tady to bylo v hrozným stavu, všechno propadlý, pobořený, stropy pryč… řekli jsme si, tak to v žádném případě, to neexistuje. Až půl roku na to, když jsme tak seděli a pořád nic neměli, rozhodli jsme se, že to zkusíme, že to vezmeme na pronájem a uvidí se. Jenže v Brně na biskupství mi pan vikář řekl, že to musíme buď rovnou koupit, nebo nic. Navíc jsme museli před takovou komisi, která vyzvídala, proč faru chceme koupit, jestli si uvědomujeme, že je to v chráněné oblasti, frekventované místo, historický barokní objekt a tak. Takže jsme vlastně museli vymyslet, proč to chceme koupit. Večer před tím jsem si sedl a vymyslel jsem ty správné odpovědi: že chceme vychovávat děti ve víře, že tu budeme mít uměleckořemeslnou dílnu a zvát sem lidi… v podstatě jsem si tehdy vymýšlel a v plánu bylo, že tu pobudeme takové dva roky a najdeme si něco jinde, ale už jsme tady třináct let a všecko, co jsem si vymyslel, se stalo. Tak to je asi příběh, proč jsme tady. Asi to za nás vybíral Pán Bůh, protože my jsme tak vybírali, až jsme nevybrali.

Rozhodnout se žít na malé vesnici, když jste byli zvyklí na Brno a na Olomouc, každopádně nemůže být jen tak. Přestože jste měli za sebou tu dočasnou zkušenost z horské samoty. Jaká jste měli očekávání? A co se z nich vyplnilo a co bylo jinak nebo vás vyloženě překvapilo?

Tak především, my jsme s Hanou nikdy o ničem moc nepřemýšleli. My neumíme nic naplánovat, takže se do všeho vždycky vrháme po hlavě a s těma nejčistšíma myšlenkama, možná sentimentálně, klidně na základě jedné situace, která nás společně osloví. V Krásném tehdy ještě fungovala hospoda a v ní seděla Kristýna, krásná žena, která teď tady vedle s námi zpívá, a my jsme si řekli, tak jo, tady bychom mohli bydlet. Tady nebyly žádný racionální důvody. Dům sám o sobě byl zarostlej, zpustlej, takový studený to bylo. A my jsme se sem nastěhovali na podzim s malou Anežkou, půlka střech chyběla, všude plíseň, neměli jsme moc čím topit. Takže jsme obydleli jednu místnost, kde byly malý Petry, kamínka, díky kterým jsme přečkali dvě zimy, spali jsme všichni spolu pod jednou velkou peřinou, budili jsme se do pěti stupňů, naprosto šílený. Když se dívám na fotografie z té doby, tak mě jímá deprese a říkám si, že jsme úplný blázni.

Tak sentimentální romantičtí blázni, to je jedna věc, ale také jste oba výtvarní umělci, což většinou provází potřeba realizovat se, vystavovat, být oceněn v rámci umělecké komunity. Jak jste to měli s těmito ambicemi?

No žádný! Podívej, když tady byl pan galerista Josef Fantura z Hodonína nás fotit, tehdy nás zval ještě se Štěpánem Vrbickým na nějaké sympozium, což jsme oba odmítli, tak se mě úplně vážně ptal: a vy netvoříte pravidelně každý den? A já jsem mu říkal, a měl bych? Pro mě je úplně každý den tou tvorbou, ono je to teda blbý slovo, tvorba, …každý den, každej vjem je zajímavej, člověk není umělec tím, že by měl jít kreslit, ale tím celkovým vnímáním všeho. Tak to cítím. Je to taková konceptuální rovina.

A jak vás tu lidi přijali? Cizince, náplavu…

Lidi nás přijali velmi dobře. Ale ať už jsme se nastěhovali před tím kamkoli, tak nás lidi přijali dobře. Takže já mám lidi obecně hodně rád, i když je teda nemusím nutně často vidět.

To je dobrý! Jak se teda stalo, že jste se tu rozhodli něco organizovat, že vám přestalo stačit organizovat vlastní rodinu a opravy domu, a zatoužili jste pořádat něco pro širší okruh lidí?

To bylo tak, že mě napadlo, že by bylo dobré místním zprostředkovat současné umění. Rozhodli jsme se to provést v kulturním domě. No, a zjistil jsem, že je to úplně špatný někoho organizovat a přesvědčovat o nějakým umění, protože to vlastně není zapotřebí. Nedá se to jednoduše zodpovědět, ale zkusil bych to vyjádřit takhle: každej jsme jinej, každej dostal od Pána Boha do vínku něco jiného, a tedy to, co jeden člověk považuje za úplně normální, třeba v oblasti umění, protože dostal do vínku nějakou možnost náhledu na věci, tak jiný ne, protože tudy vůbec nevede jeho horizont, jeho mentální rovina. On tam prostě nemůže vidět. A pak tedy takového člověka přesvědčovat o tom, že to tak je, když to sám „neuvidí“, je naprostej nesmysl. Takže nějaké výstavy jsme tu udělali, proběhlo to, ale já jsem se na tom přesvědčil, že není mojí úlohou někoho o něčem přesvědčovat. Mnohem lépe se to děje tak, že k nám lidi choděj, koukají se třeba na to, co dělám, jakým způsobem vyplňujeme čas a prostor tady na faře.

Takže původní impuls byl pedagogický, ba, osvětový?

No, tak samozřejmě důvodem bylo především to, abychom se tu potkali s kamarádama. Aby sem za námi přijeli. Ale myslel jsem na to, že se přijdou podívat místní, že se to tam promísí a vzájemně nějak potká. Tady na vsi se pod pojmem kultura myslí uspořádání dětského dne, mysliveckého bálu, že se pozve kapela, udělá zábava… to je prostě těžký… však ty to znáš.

Jo, jo, ale mně přijde právě dobrý, jak o tom mluvíš, že jsi to tak přijal, že to není potřeba, nebo je to dokonce zbytečný, někoho někam postrkovat…

Důležitá věc, na kterou jsem přišel, a je hodně osvobozující: když jsme tady byli těch prvních šest let, tak jsem se snažil hodně přizpůsobit místním chlapům. Ale zjistil jsem, že se chlapi v hospodě smějou něčemu, co mi nepřijde vůbec směšný, a zase to, co přijde směšný mně, tomu se nikdo nesměje. Čili jsem zjistil, že to vůbec nemá cenu, úplně jsem se přestal snažit a od té doby je to výborný! Nejdůležitější je v ničem nelhat. A to je to umění. Nevytvářet kulisy, nehrát si na nic, mluvit s každým upřímně s nějakým důrazem na jeho osobnost, nikoho neponižovat, bojovat s démony, který čas od času každýmu kalej jeho čistý nitro, a být tak nějak v klidu.

Můžeš ještě říct, jak jste ty výstavy dělali, nebo co na tom pro tebe bylo důležité?

Důležité pro mě bylo spojovat vystavující do dvojic, aby mezi nimi došlo k rozhovoru. A taky proto, že ten sál je hrozně obrovskej, že jo, tak aby na to byli dva. Koncepčně jsme se to pak snažili držet bez velikých složitostí. Žádné komplikované instalace. Pokud jsou to obrazy, tak je vystavit na zdi, když šlo o sochy, tak jsme je co nejjednodušším způsobem umístili do prostoru sálu.

Pak sis teda řekl, že to není úplně ono a vymyslel sis Cestu totemů.

Jo, to bylo tak, že přeci jenom jsem ješitnej chlap, a když mi tady na zastupitelstvu do té mojí koncepce výstav začala mluvit prodavačka a nedoučenej truhlář, že jejich představa výstav je jiná, že by se měly použít nějaké paravány a na ně zavěsit obrázky, tak jsem jim řekl, že o tom možná přeci jenom něco trochu vím, a zkrátka jsem se zařek, že už do toho tímto způsobem nepůjdu. A tak jsem vymyslel „totemy“, takovou pomyslnou cestu lukama. Ohlásili jsme na obci akci, kam jsme pozvali místní a jejich děti, a bylo skvělé, že přišli, a že se právě ti místní propojili s umělci pozvanými odjinud, a pomalovali jsme dubové sloupy a společnými silami je vytahali a dali podél cesty. Nicméně musím říct, že jsem si na začátku tohohle projektu myslel, že to dotáhnu dál, že každý rok budu dělat totemy, ale nestalo se tak. Je pravda, že do toho vpadl ten covid, který všechno setkávání narušil.

Budete v tom pokračovat?

Je otázka, co se všechno podaří, a jak na to případně navázat. V tuhle chvíli je to otevřená věc, ty totemy tam stojí, dokonce barvy na nich pořád krásně drží, což mi přijde neskutečný, dokonce vznikla taková místní navazující iniciativa, díky níž se na totemové cestě teď vysadily dvě lípy, takže cesta svým způsobem žije. Možná by to někdo dotáhl dál, víc z toho vytěžil, ale je to tak, jak jsme se o tom před chvílí bavili, nechci dělat věci samoúčelně, ze setrvačnosti, musím to cítit. Rozhodně se nemíním o něco snažit.

Počkej, to je dobrý! To si raději ještě napíšu…

Nepamatuješ si, že to říkal vždycky Marian (Palla)? Hlavně se o nic nesnaž! Já tomu tehdy nerozuměl, a teď tomu přesně rozumím. To je jedna z největších pravd, kterou jsem zjistil. Protože když se o něco snažíš, tak mnohdy zapomeneš význam té věci. Protože po něčem jdeš, hrozně to rveš dopředu, ale proč vlastně?

Tím usilováním se to vymkne, ani nevíš, kde jsi ztratil původní nit…

…když to nejde samo, ze srdce. Ale moc se to nedá vysvětlit. Člověk si na to musí přijít sám.

Teď se pouštíš do další aktivity – výstav v místním kostele. Kostel je evangelický?

Ne, katolickej je.

Já měl pocit, že jsi opakovaně mluvil o tom, že jste tu skupina evangelíků.

Tak dobře, takhle: kostel je katolický a my jsme pokřtěný evangelíci. Když jsme se sem nastěhovali, tak jsme nějakou dobu měli od kostela klíče, protože tu byl pan farář, který nás měl rád. Jenže ta důvěra opadla, když se měnili faráři, a my jsme o klíče přišli i z toho důvodu, že jsme úředně protestanti, byť Pánu Bohu je to samozřejmě jedno, taková hovadina, ale lidi jsou různý. Ale dopadlo to stejně tak, že Hana hraje v kostele na varhany na katolický mši, protože není nikdo jiný, kdo by to dělal, a stará se o kostel jako kostelnice, třebaže je evangelík. Ona je ta ekumenie stejně jediná rozumná cesta, aby se lidi vyprdli na tyhlety nesmysli.

Z té praktické ekumenie mám vždycky výborný pocit. Každopádně to působí tak, že jste vlastně zahnáni z oficiálních stanovišť i v rámci tak malé obce jako je Krásné, do undergroundových pozic v krajině, stodole či nefungujícím kostele… Kdyby tě na obci plně respektovali a dávali ti volnost v „kulturní činnosti“, zajímala by Tě ještě ta oficiálnější forma v Kulturáku?

Asi ano, ale není to v podstatě možné v krátkém čase. Někteří lidé jsou jako brambory, nejprve je nutné je uvařit, aby změkli, a čas je tak relativní… Ze všeho nejdůležitější je asi nic nepředstírat a být takový, jaký jsi. Tuhle mě napadlo a celý den jsem na to musel myslet, že všichni lidé vznikli z lásky! To znamená, že každý chce být šťastný.

Co děti, měly tady odmala kamarády, není to přeci jenom trochu izolace?

Hele, s dětma úplně skvělý. Tady bylo v té době asi pětadvacet podobně starých dětí, lítaly po lesích, chodily se koupat, hrály fotbálek, jezdily spolu autobusem do školky a do školy. V zimě, když se stalo, že se sem autobus nedostal, tak jsme je tam sváželi hromadně my rodiče, většinou jsem to byl já, protože jsem měl terénní auto, ale vždycky jsme se domluvili a někdo je vzal.

A co třeba zájmové kroužky? To bývá takový obvyklý problém míst mimo centra.

Ale jo, jasně, my jsme tady otroci aut. Ale třeba Anežce je teď sedmnáct let, a myslím, že to tu má ráda, že si konečně uvědomuje, na jakém žije místě, a že to není ledajaké místo. Tak doufám, že to celé k něčemu bylo.

Působí to tak, aspoň podle toho mála, co jsem mohl stihnout mezi vámi vnímat. Ale ta spokojenost, vyrovnanost a přitom velmi svobodná otevřenost jde už z vás, to je základ. Jak to bylo a je s Tvojí a Hančinou prací, říkal jsi, že jste sem šli sentimentálně nadšeni a bez plánování, ale museli jste mít představu, co tu budete dělat, ne? Čím se budete živit…?

Ne. Já jsem vůbec nevěděl, co budu dělat.

Ale před tím sis vydělával prořezáváním stromů ve výškách, ne? Jezdil jsi po celé republice, takže v tom se dalo pokračovat i odsud.

To jo, já jsem lezl po stromech, ale když se narodila Anežka, tak jsem začal mít strach. To jsem ještě studoval na FaVU, dělali jsme tehdy v Chebu, visel jsem v prosincových mrazech na třicetimetrovém dubu, dost vysoko, zima, strom celej namrzlej, a já jsem začal mít strach. Slezl jsem z toho dubu a večer, když jsme šli s klukama na pivo, tak jsem jim řekl, že končím, „tohle je moje poslední akce“! Něco mi prostě řeklo, že už to nemám dělat. A tak už jsem to nedělal. Pak jsme se ze Slovenska přesunuli sem na faru. Je to asi šílený, ale já jsem nikdy nepřemýšlel, co budu dělat. Já jsem vlastně nad ničím nikdy moc nepřemýšlel – ono se to nějak děje.

Hlavně se o nic moc nesnažit…

Přesně. Když jsme se sem nastěhovali, nastoupil jsem ke stavební firmě a rok jsem byl u míchačky. Byl tam zedník Toník, což byl laický kněz, a já jsem při tom míchání od něj vyslechl celý Starý zákon. Potom jsem byl s tesařema, tak jsem dělal tesařinu. Potom přišla tady sousedka, a zeptala se mě, jestli bych jí opravil malbu na starý skříni. Já jsem jí řekl, že to není žádný problém, a přitom jsem to nikdy před tím nedělal. Ale samozřejmě jsem si už trochu osahal, že mě moje ruce docela poslouchají, takže jsem se necítil úplně jako nešika, a hlavně tahle fara mě naučila přemýšlet o práci. Uvědomil, že opravování starých věcí mě hrozně baví, a tak jsem si dodělal nějaké vzdělání a začal svojí práci říkat restaurování.

A jak sis doplnil vzdělání? Co jsi musel pro to restaurátorování udělat?

Národní památkový ústav pořádal rekvalifikační kurz pro uplatnění při řemeslné obnově kulturních památek. Patřili tam zedníci, štukatéři, truhláři, malíři a tak dále. No, a já jsem se přihlásil jakožto truhlář, přičemž žádnej truhlář nejsem, že jo. Ale kurz jsem absolvoval, rok a půl to trvalo. Takže teď jezdím hlavně po kostelích.

Výborný!

Podívej, jak jsem nikdy nebyl nijak ortodoxní věřící – já jsem se vlastně v kostele vždycky pozvracel, fakt, mně se dělalo špatně z toho prostředí, z toho vzduchu - tak já normálně věřím, že ten Pán Bůh to tady nachystal. Protože to snad ani jinak není možný. Dělám práci, která mě hrozně baví, pracuju rukama, potkávám se se zajímavými lidmi, jezdím po republice po zajímavých stavbách, mám za to, že to, co dělám, má význam, protože díky tomu ty věci žijou dál, no, a k tomu si ve volném čase maluju obrazy. Na obrazech zachycuju příběhy, co jsem prožil, vzpomínky. Malování je pro mě osobní věc. A já ani nejsem malíř. Nevím, jestli to k něčemu bude dobrý, já jsem takový zimní malíř…

V poslední době jsi měl několik výstav. Podle toho, co říkáš, bude ten zájem asi vedlejší, ale zároveň to asi i pro Tebe musí působit jako určitá satisfakce.

Jestli satisfakce, to nevím. Ale jinak samozřejmě jo, je pěkný, když někdo přijde, zajímá se a něco k tomu řekne. To máš pak pocit, že nemlátíš slámu naprázdno. Člověk je rád, ale rozhodně to není to prvotní, to nejpodstatnější. Kdybych chtěl dělat kariéru uměním, tak asi nežiju na faře, odloučenej, a nejezdím restaurovat po opuštěných kostelech. Prostě, jak jsem se kdysi dohádal s Petrem Kvíčalou, kterej mi řekl, že pokud budu žít někde na chalupě, ať si nemyslím, že si na mě někdo vzpomene, že kariéru je potřeba budovat. Tak já si myslím, že to umění člověk musí mít v sobě, a potom nemusíš vůbec malovat, nepotřebuješ něco vytvářet, stačí, že vidíš a slyšíš.

Deník Martina Jelínka zde: https://www.kulturni-noviny.cz/permalink/3157