Fejeton Kultura

Národ

Foto Tomáš Koloc

Volné pokračování fejetonů SetkáníSetkání II a Setkání III

"Malý národ může přežít, jen když je idealistický. Když začne tonout v materialismu, musí zahynout. Ale když nemá národ vyšší účel, je vlastně zbytečný - takže je jen přirozené, když zajde."
(Jan Neruda v seriálu Ivo Pelanta Laskavý divák promine, 1994)

Minulý týden jsem potkal dva své bývalé klienty z noclehárny pro bezdomovce, oba Romy. Bavili jsme se o tom, kolik v poslední době zemřelo lidí, které jsem z domova (z něhož jsem jako asistent odešel před 8 lety) znal: byla to většina... Sociálně-protřelejší pan H., který se na přání prezentuje jako kytarista (ale kytaru mu musíte půjčit, svou nemá). Během hádky kdo z nich dvou hraje líp, mě pumpl o dvacku – což můj druhý bývalý klient, pan D., už nemohl, protože ten se mi předtím neprozřetelně pochlubil, že má práci. Dělá noční, během nichž třídí na skládce odpad a své dvanáctihodinové směny ve dne dospává venku, protože noclehárna je otevřená jen v noci...

Řekl jsem mu, že – ač vím, jak šmejdi s chudobou předražují své ubytovny na výdělek – s pevným platem už by si mohl dovolit nějaký podnájem v soukromí, který je (alespoň z mého pohledu) při takovém životě nutný…

„Vono, i když našinců je hodně, ten rasismus tu, pane asistente, pořád je. Romáka na byt nevezmou...“ posteskl si.

„Já vím… Ale neříkejte mi, že mezi váma by se nenašel někdo bohatší s bytem, kdo by vám ten pokoj pronajal.“ argumentoval jsem.

„To by se asi našel. Dyž ale já u Romáků bydlet nechci. Já mám rád svůj klid.“

– zarazila do mě do zdi jeho odpověď…

Často vzpomínám na rod Šemberů, který v polovině 19. století neměl v českém vlastenectví rovného. Jeho otec A. V. Šembera, ač rodem z Vysokého Mýta, přesídlil na Moravu, aby tam podpořil národní obrození. Prosadil česká představení v brněnském divadle, založil nakladatelství matička moravská, v němž na své náklad vydával kalendáře pro moravské rolníky. Jako archeolog objevil v Brandýse nad Orlicí ostatky posledního pobělohorského protestantského velmože Karla Staršího ze Žerotína, coby lingvista jako první vydal dějiny češtiny a učebnici českých a slovenských nářečí, vytvořil českou právnickou terminologii, ve vídeňských okrscích s českou menšinou prosadil mše v češtině a poprvé přišel s požadavkem zrovnoprávnění češtiny s němčinou na území Zemí koruny svatováclavské.

Jeho syn Vratislav byl slavjanofil, který ilegálně překročil hranice, aby se zbraní v ruce bojoval v polském povstání proti carovi, byl jedním z autorů almanachu Lumír, pracoval pro česká periodika Národní listy, Květy, Hlasy, nebo Zvon, kam během bouří proti vynechání Čechů z rakousko-uherského vyrovnání napsal protestní texty, za které byl odsouzen na dva měsíce do nejostřejšího vězení – odkud si odnesl chronický zánět ledvin. Prohraný proces, který mu přikázal vést jeho šéf, lídr mladočeské strany Julius Grégr, si pak musel sám zaplatit. Odplatou národa za to vše mu bylo všeobecné prokletí od českého tisku za to, že si v tisku dovolil kritizovat české vlastenecké poměry v čele s tehdejším čelným tiskovým oligarchou Janem Stanislavem Skrejšovským. I periodika, která byla proti Skrejšovskému, Šemberu (stejně jako později TGM, který měl také matku německého jazyka) nazývala „vyvrhelem národa, jejž česká matka nemohla porodit “. V reakci na tento „vděk“ Šembera syn (stejně jako předtím jeho otec, kterého Češi zase vyloučili z národa za to, že jako první, ještě před Masarykem, poukázal na nepravost falešných "staročeských" Rukopisů) trvale odešel do Rakouska. Tam se posléze oženil s německojazyčnou Vídeňačkou, rodným jazykem promluvil už jen zřídka a do rodné země se nevrátil - a zatímco hrob jeho šéfa Julia Grégra je s pětimetrovým obeliskem největší stavbou Olšanských hřbitovů, a na jeho mosazné desce je vypsán celý jeho vlastenecký životopis, Šemberův vídeňský hrob je malý, zarostlý travou a beze jména...  

Nemám rád jednu z módních pouček dnešního systému hodnotové dekonstrukce, že každý člověk má právo zvolit si svůj národ sám – i kdyby ten nový národ žil na opačném konci Země od lidu, do něhož se ten jistý narodil.

Kromě těch, jejichž bolavá duše perně ví, proč z rodného hnízda odchází.

S nimi tu hořkou cestou v duchu jdu, s každým takovým, soucítím – a z té duše jim rozumím…