Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Čas ozimů

Krajina u Velkých Karlovic. Foto Wikimedia Commons

Padesátá léta na Valašsku, jak je ve své baladické próze zachytil Jiří Křenek.

Noc. Noc vlídná, tichá a nevětrná noc leží nad chalupami, které se jako vlčata tisknou k ráztokám. V Mléčové, nad níž se kutálí zelenožlutý měsíc, troubí jeleni, je čas vzít jednošku s breneky a vyjít mezi buky, na slovenské straně, daleko na Javorníku semtam práskne výstřel z pytlácké pušky, je to znát, že je to pytlácká puška, rána je krátká, jen tak vyštěkne, tak mluví vojenské kulovnice s upilovanými hlavněmi, ty, které jsou přes den dobře poschovávány po komorách a komínech kysuckých samot, ale taky na moravské straně už nikdo nestřílí, hrbatého Pavelku chytli hajní ze Státních lesů a v želízkách odvedli na obec, je to přísné a povídá se, že to bude ještě přísnější, v noci má každý pořádný člověk spát a ne se toulat po pytlačce, tak je to, bývalo to tak a jinší už to nebude. Hospody se také zavírají už v deset, též je nové nařízení, to už není jako kdysi, kdy se navrchu hrávaly karty až do rána a pilo se při nich až do alalujá, hospody se musejí zavírat v deset, kontroluje to pátračka až ze Vsetína, a starý hospodský, co nezavíral v deset, je už na pile, skládá desky a kulatinu, protože zákony jsou přísné a platí pro každého…
I četníci jsou jiní. Nemají kola, mají auta a motorky a je jich moc, v každé ráztoce je jeden četník a dává pozor, aby se v noci nepila borovička, aby se spalo, jsou to přísní četníci, náramně přísní a mladí a mají jiné čepice a nikomu už neříkají strýcu, ale občane a na vás se ještě podívám, a tak v noci všechno pěkně spí, starý Plánka neprozpěvuje, v horní hospodě museli sundat ze zdi kříž a panu prezidentovi u měšťanky někdo v noci uřízl bronzovou hlavu, a ani se to nevyšetřovalo, všechno spí, jen četníci bdí, ve dne i v noci, dopoledne i navečer, čerchmant ví, kdy i oni hlavy složí, když jsou pořád na nohou…
Bratři Pastýřové spí také, oddechují, natažení na ovčích kůžích, zarostlí, špinaví, divní lidé. Jeden nemluví, od druhého kloudného slova také neuslyšíš, nikdo v dědině je nemá rád. Jsou to takoví jezevci. Sejdou do dědiny, nakoupí cukr, sůl, hřebíky a zase zalezou do chalupy. Sbírají kamení, sejí, pasou krávy, ovce, mačkají sýr, tlukou máslo, stříhají vlnu a dojí mléko. Strouhají šindele, ořou a sklízejí, sám pánbu ví, jak to všechno stačí. Orat vyjedou první, první jsou venku s kosami, pasou ještě za sněhu, jen pánbu ví, jak to všechno stačí, však podle toho také vypadají, jako bys je z jalové kamenité hlíny uhnětl, oči jim udělal z planých trnek, ruce spravil z křivých kořenů. Jsou to chrti a mamonáři, hnůj nosí do vrchů na zádech, proto tam mívají tak pěkný oves…
Noc je tichá a nevětrná, měsíc jako naleštěná kotula na postraňku vykrmené kobyly rozsvěcuje hory i doliny, z modřínů nad první hájnicí prší stříbrný déšť. Bože dobrý, jak ta hora jenom roste, staletý tis nad gruntem je celý černý jako inkoust, jako Martiňákův pes, až z něj jde strach, tam někde pod ním práchnivějí kosti táty starého Pastýře, který si tam dal vysvětit kousek země, a tam ho také pochovali, vysoko v hoře, aby nekazil vodu… práskání výstřelů ze slovenské strany, stříbrné modříny a prastarý tis – to je ta noc, v níž oddechují divní bratři Pastýřové, němý Jura a vychrtlý Joža, kostnatí, siví, zrovna tak jako to jejich psisko, kteří by nejraději žrali hlínu a zajídali ji kamením z hromadisek, pánbu chraň a nedopusť…

Jiří Křenek: Čas ozimů, polomů a štěpů, Mladá fronta, Praha, 1981