KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Petr Nikl (1960) je výtvarník, hudebník a divadelník. Studoval v malířském ateliéru Arnošta Paderlíka na Akademii výtvarných umění v Praze. Člen umělecké skupiny Tvrdohlaví (1987–1991) a loutkového sdružení Mehedaha (1985–dosud). V roce 1995 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Narodil se ve Zlíně, žije a pracuje v Praze.

Dnes poprvé v životě si píši deník.
Nikdy jsem tu potřebu lehce mýtizovat svůj život neměl, poléval mě při této představě vždy stud. Deníky jiných ale rád čtu, tak jsem nakonec na úkol, zapisovat si, co se za den v průběhu dvou týdnů kolem mne mihne, přikývl.
Je to pro Kulturní deník, tak bych měl mít samé kulturní zážitky.
Zážitky, ve kterých se něco děje, si jinak podobně jako sny zapisuji, ale co se dny, kdy jsem sám
se sebou?
Navíc s vědomím, že se mé zápisky vzápětí zveřejní. Deníky se píší pro četbu z časového odstupu.
Doufám, že mne to nezaujme a že tomu napořád narcistně nepodlehnu…
Dnes je pátek 3. 9. 2021 a deník jsem měl zapisovat od pondělí 30. 8., ale nedonutil jsem se k tomu,
nebyl čas.
Takže ho píši zpětně.

Pondělí 30. 8. předpředpředevčírem

Vzpamatovávám se z víkendového Respekt festivalu, kde jsem doprovázel Františka Skálu
v seskupení Třaskavá směs.
Třaskavě se hrálo výborně i mně jako jedinému hudebnímu amatéru na scéně… Dnes z toho dotřaskávám.
Šel jsem se projít na Karlův most, jestli tam nebudou zase ti psi, které maluji. Jednou jsem tam takhle šel a vidím krásnou kompozici psů u žebrajícího mladíka. Hodil jsem mu do čepice dvacku
a pak jsem si celou sestavu vyfotil a namaloval. Zakaboněný člověk vystrkuje před sebe psí tváře.
Tak mě to zaujalo, že jsem za dva měsíce namaloval asi deset dalších psích kompozic s člověkem bez tváře. Vypozoroval jsem, že psi se stali soucitnou návnadou, kterou si jednotliví dobře urostlí mládenci půjčují. Ti samí psi pokaždé s jiným žebrajícím. Říkám si, jestli mně nehráblo, že k stáru dělám sociální tématiku, jestli už nejsem sám hyena, těžící z osudu jiných, ale ti psi mě svým výrazem pohltili.
Karlův most mě dříve odrazoval, ale od té doby, co poblíž bydlím, mě fascinuje svými kontrastními ději. Třeba často potkávám starší paní, jak radostně zpívá populární motiv.
Odpoledne mě navštívil Otto M. Urban. Povídali jsme si o obrazech, které by se hodily pro připravovanou výstavu do galerie DOX s názvem Dítě.
Večer jdu v lijáku do cirkusu na letní Letnou. Pro představení divadla Drak „Do hajan“ vytvořila scénu Mariánka Stránská, která mě pozvala. Nikdy bych neřekl, že se budu huronsky smát šikovně nazvučené polštářové bitce. Seděli jsme pak mezi stany u vína až do noci.

Úterý 31. 8. předpředevčírem

Ráno jedu taxíkem na Kavčí hory.
Chtějí, abych řekl něco o mé hudební spolupráci s Andrejem Šebanem, který bude mít svůj portrét
za tři týdny v ArtZóně.
Drmolím cosi o tom, jak je možné, že výtvarník, intuitivně tvořící hudbu, aniž by znal noty, má tu drzost nahrát s fenomenálním bratislavským kytaristou CD. Jednoduše je to tak, že máme společného kamaráda Ivana, který všechno spískal…
Odpoledne jsem si něco kreslil a něco si brnkal na buzuki. Bez záměru.
V noci skypuji se synem Tobiášem.
Konečně je zpět na koleji a začíná třetí ročník na univerzitě v Purchase College u New Yorku.
Obor film. Má krásný výhled z okna, úplná džungle. Jsou tam teď prý strašná vedra.
Protože píšu zpětně, už ze zpráv vím, že tam druhý den po tomto skypu dorazil hurikán a Tobiáš pomáhal vystěhovávat věci kamarádům, bydlícím v zatopeném přízemí.

Středa 1. 9. předevčírem

Navštívil mě kamarád Ivan, vykouřil krabičku cigaret, domluvili jsme se na dalším focení na šrotovišti. To bude po neděli. Popíšu to pak.
Leje. Až na tmu je to ideální atmosféra pro domácí práci.
Natírám plátno čtyřmi vrstvami olejové barvy a mažu si ho jako chleba pro zítřejší malování.
Celý večer autorizuji rozhovor. Já nevím proč, ale vždy když se mluvené nahrané slovo přepíše,
nedá se to číst a vznikají úplné absurdity ve výpovědích.
Neumím mluvit jasně.

Čtvrtek 2. 9. včera

Celý den maluji psy.
Už jsem myslel, že to vzdám. Barva schnula rychleji, než jsem potřeboval. Zase to byl zápas
s časem. Znovu jsem si říkal – tak psy už naposled!
K večeru se u mě zastavil jeden známý mých přátel. Je to urolog, prohlížel si obrazy.
Líbil se mu jeden z těch obrazců na rýžovém papíře, který jsem dělal xeroxovým práškem,
unášeným vodou. Připomíná vážky. Většinu ostatních, vytvářených rozpíjením tuše, by si ale prý doma nepověsil, jelikož mu připomínají rentgeny trávícího či močového ústrojí. A pro mě je to rostlinstvo! Po jeho poznámce se mi poněkud změnil pohled na tyto práce. Ale myslím, že s nimi nepřestanu.
Večer jsem zašel na křest knihy Jana Boháče naproti přes ulici do kavárny Kafe a hrnky.
Málem jsem na to zapomněl. Na dvorku hrál reggae Karel Babuljak se svou rodinnou kapelou
a já si říkal, že to zase na Malé Straně žije domácím životem.
Covid spláchl všechny ty brutální turistické suvenýry a ruské ruční malby, malované neviditelnou rukou trhu. V uvolněných prostorách vykvétají nové možnosti.
Doufám.

Pátek 3.9.

Konečně zapisuji dnešek dnes.
Vyrazil jsem v poledne dát si kafe s kontrabasistou Petrem Tichým, abych s ním probral zítřejší koncert v Čáslavi. Petr bydlí tři sta metrů ode mě na Pohořelci, poseděli jsme na terase, na které jsem si naposledy v zimě vyzkoušel jen tak přikrčen při zemi jeho saunu.
Petr mě potěšil zprávou, že ke hře přizval i Aničku Romanovskou, která hraje na housle a na koto.
To je taková ta dlouhá japonská deska se strunami a posuvnými kobylkami.
Zkoušet jako vždy nemusíme. Já amatér si melu svou a Petr s Aničkou se přidají. Těším se na to nové trio.
Kvůli tomu jsem šel do města koupit si ladičku na svou buzuki, což je řecký strunný nástroj. Já mám teď ale irskou buzuki, kterou jsem koupil v Tokiu a přeladil ji do ladění bulgaria, nevím sice, co to znamená, ale Jirka Konvrzek mi jednou řekl, že používám ladění bulgaria…
Vždycky jsem ji ladíval podle foukací harmoniky.
Pak jsem v oblíbeném anglickém obchodním domě Hamleys vykoupil zásobu elektronických brouků a pavouků na představení, které budu mít tamtéž v Čáslavi v neděli.
Prodavačka zase zírala se stejnou otázkou, k čemu mi takové množství bude? Popíšu to v neděli.
Kdyby věděla, že jsem jich v průběhu deseti let nakoupil asi 800, možná by mi zařídila od výrobce slevu.
Procházel jsem se po Můstku a letmo pohlédl do očí protijdoucí dívce. Ta mě posléze oběhla
a začala mi ukazovat své tetování na paži a pak otočila prstík k mému břichu. Dotkl se hory Fudži,
mám na tričku známý obrázek vlny, kterou namaloval Hokusai. Na paži měla vytetovaného orla, nevím, jak s Fudži souvisel, možná byl vytetován podle předlohy Hokusaie.
Zadrmolila na mou rozpačitost cosi jako jméno Hanna, a zmizela. Musela to být cizinka, celé to trvalo asi 5 vteřin.
Za čtvrt hodinky jsem se ocitl u dalšího zážitku s tričkem. V Kaprovce po zuby ozbrojení černí policisté vysvětlovali provinilci špatné zaparkování. Já vím, je to moc… omlouval se (asi myslel moc na chodníku) Na triku měl obří zvedlý prostředníček jako svou zbraň, ale působil zcela zkrotle.
Centrum už je zase plné turistů, němečtí mladí blonďáci se čemusi smáli tak, že nemohli popadnout dech. O kus dál jel na jedné koloběžce indický pár.
Vracel jsem se přes Karlův most, jestli tam zase budou ti psi. Byli na stejném místě v totožném posedu. Nefotím, říkám si, už ne, ale pro jistotu jsem foťák vytáhl. V tu chvíli štíhlejší ze psů otočil čumák k nebi, to se nedalo nevyfotit…
Most byl zaplněn. Vždy na něm ale potkám aspoň jednu jeptišku.
Když jsem šel kolem sochy svatého Antonína, seděla mu na svatozáři kavka a urputně cosi kázala proudu kolemjdoucích.
Ladička nefunguje.
Večer přišel Ondra Smeykal. Přespí u mě. Ukázal mi maketu knihy, kterou ilustroval.
Bavíme se o možném divadle pro jeho bílý stan.

Sobota 4. 9.

Ráno mě navštívil kamarád Oldřich z vesničky mého dětství.
Říkal, že se přestěhoval na zámeček v Pohořelicích do krásného bytu, který je součástí tamního domova důchodců. Já takhle dopředu myslet neumím, žiji ze dne na den, ale představa zámečku, plného důchodových kreativců se mi líbí.
Vlakem jsem se přemístil do Čáslavi.
Na dvorku Gumárny, kde mám večer koncert s Petrem Tichým a Annou Romanovskou, stojí dvoubarevně sladěný Chevrolet, veterán. Kvůli takovému autu bych si nechal udělat řidičák,
který už asi nikdy mít nebudu. Patří Automodeláři Alešovi, se kterým jsem rychle domluvil příjezd našeho tria ke scéně.
Večer jsem z něj před podiem vylezl v obleku kudlanky a vyšplhal se na jeviště.
Zase na mé občasné troubení klaksonem mezi písněmi odpovídal z publika pes. Jménem Bob.
Na závěr jsem do tmy vyšel se svítící třímetrovou trpasličí čepicí, vzadu za diváky jsem málem šlápl v ponožkách do velkého hovna.
Ale Bobovo to jistě nebylo.
Usínám v hotelu u nádraží s hudbou projíždějících vlaků a nádražních hlášení.

Neděle 5.9.

Připravil jsem ráno své nedělní čáslavské vystoupení.
Mám chvíli čas, tak se jdu projít do zahrádkářské kolonie.
Místo toho zjišťuji, že cesta je slepá. Jsem na něčím soukromém pozemku, na jehož konci stříká sprayem snědě zcela nahý potetovaný chlap jakousi mříž.
S husí kůží jsem se omluvil a vypadl. Vypadal jako australský aboridžinec.
Poslechl jsem si krásné básně Martina Reinera, předčítané autorem.
Moc se mi nechtělo po nich vystupovat se svým textově zvukovým panoptikem strojků a mobilků, které jsem pro poslední den výstavy připravil na papírové mapě tušových stop, kreslených týmiž broučími strojky. Tato velkoplošná kresebná změť zde vznikla na vernisáži v květnu. Už jsem ale nemohl utéct.
Začínal jsem po čtvrté s představou přítomnosti hodně dětí, a vida, v publiku seděli jen dospělí.
Rychle jsem zavolal na stejně oblečená dvojčata, syny kamarádky Kamily, ať se jdou dívat, a ještě jsem je zneužil k záměně a testu pro diváky, jestli uhodnou, který je který. Zamíchal jsem jimi. Neuhodli.
Jediná dvojčata celou produkci nevydržela.
Jsem rád, protože to zařazení do dětského klauna mě rozčiluje.
Celý večer jsem si balil broučí kresby a ve vlaku zpět do Prahy mě vyhmátl David Vrbík, který přistoupil s rodinkou v Kutné Hoře. Máme spolu hrát za tři týdny.

Pondělí 6. 9.

Jedu s Ivanem Zubalem do Šrotoviště u Milína. Budeme pokračovat ve focení Šrota. To je takový vágus, žijící na smeťáku, jehož modelem jsem. Kdo jiný by do takové šílenosti taky šel? Brodit se po kotníky v olejnatých kalužích u vraků aut.
Kaluže od minulého focení už vyschly, je teplý slunný den babího léta. Hromady odstřižků zánovního plechu pableskují ve slunci a ostře kontrastují s temnou hnědí starších rezavých kup. Je to krásná přehlídka roztříděných kopců v plném odpoledním slunci. Díky tomu se ale pěkně potím. Pod plastovým průhledným oblekem mám jen slipy a přes hlavu jako kosmonaut skleněnou kouli. Pot mi teče od vlasů až k patám. Pořvávám z té koule na Ivana, který mě nemůže slyšet, navíc kolem chmatají za neustálého kraválu bagry a magnetické ruky. Po dvou hodinách této mučírny se v autě na zpáteční cestě cítím příjemně, jako po sauně. Můžu se těšit na fotky.
Večer jsem začal malovat obraz. Natírám plochu, aniž tuším, co to bude, až to bude.
Plocha je bílá, tak to asi bude něco černého na bílé.

Úterý 7.9.

Ráno kreslím návrhy tvarů očí a úst pro dalších šest zrcadlových masek, které se už snad dvacátým rokem budou rozdávat jako ceny Příští vlny za alternativní divadelní umění. Jestli je to dvacet let, tak ta poslední mimická verze bude stodvacátá. Je možné vůbec ještě vymýšlet jiné verze?
Doufám, že jo, co mi zbývá, když to po mně pořád chtějí? Odlišné jsou jen v nuancích.
Plexiskloví modeláři navržené oči a ústa prořežou do vypouklých zrcadel.
Odpoledne mažu po plátně další vrstvy.
Jdu na vernisáž výstavy litografií Jiřího Suchého do galerie Smečky s názvem: Co jsem dělal posledních devadesát let.
Často tisknu v litografické dílně Petra Korbeláře a několikrát jsem se tam s Jiřím Suchým potkal. Neřekne větu, která by nebyla vtipná. Na výstavě mě nejvíc fascinovala temná grafika s názvem Jó, to jsem ještě žil.
Po vernisáži jsem šel s tiskařem Petrem a jeho dvěma dětmi na večeři do vietnamské restaurace.
Objednali jsme si u servírky, která jedním uchem poslouchala náš výběr a do druhého ji přes sluchátko kdosi vietnamsky švitořil.

Středa 8. 9.

Ráno se u mě stavil Ivan, dívali jsme se na fotky z pondělního šrotoviště.
Připravujeme spolu další menší knihu.
Znovu spolu polemizujeme o následném upravování fotografie počítačovým deformačním programem. Mně se zdá klonování fotek do dvojexpozic zbytečné. Ivan má opačný názor.
Odpoledne bloumám.
Do pokoje mi svítí slunce. Hodinu jsem se na něm vyhříval v domnění, že mě napadne motiv,
který bych namaloval do bíle připraveného podkladu na plátně. Nenapadl.
Položil jsem bílý obraz na zem a popraškem tonerového pigmentu na něj vykroužil kresbu.
Aniž bych to chtěl, vypadá, jako hlava psa.
Večer jsem šel na kávu k nedaleko bydlící Tereze Dobiášové. Ilustroval jsem její knihu a chtěla mi vrátit oskenované kresby.
Příjemně jsme si povídali za soumraku na její pavlači s výhledem na Petřín a Strahovský klášter.
Občas ji tam prý jen ruší mniši naproti z Fortny se svými večírky.
To bych od bosých karmelitánů nečekal.

Čtvrtek 9. 9.

Namazal jsem si další plátno bělobou.
Odpoledne jedu s divadlem Na Jezerce hrát do Třebíče hru Sláva strojů a měst s Ondrou Smeykalem a Jaroslavem Duškem.
Přijíždíme dříve a mám se čas projít. Dávám si latté na cestu v příjemné kavárně pod basilikou. Posílám do ní později Jaroslava, který měl chuť na zmrzlinu. Hrajeme na koncertním podiu v rámci zábavného dne. Před námi vystupuje drezůra psů. Radši jsem znovu vypadnul dát si ještě jedno kafe v té samé kavárně. I kdybych Jaroslava nepotkal, jak se z kavárničky spokojeně vrací, hned bych po příchodu do ní poznal, že tam byl. Číšnice měly ještě dlouho tváře rozzářené jako sluníčka a všude kolem se tetelila Jardova předešlá výmluvnost.
Zabrousil jsem s kávou až na starý židovský hřbitov. Je celistvě pokryt břečťanem bez jakýchkoliv pěšinek.
Při hraní divadla večer k nám pak doléhal zvuk nedaleké rockové zábavy.
Po představení jsem si povídal s kamarádem Petrem, který je z Třebíče. Sekuriťák ho vyhodil,
řval, že už v areálu nemá co dělat, zábava skončila, jede se domů.

Pátek 10. 9.

Ráno jdu s Ondrou, který u mě přenocoval, na snídani do zahrady kavárny Kafe a hrnky. Dáváme
si míchaná vejce. Potom navštěvujeme na Kampě skláře Martina Janeckého.
Vytvářel pro mne ze skla na hlavu nasazovací masku ptáka.
Po obědě jsem na bílé plátno začal vtírat linii tentokrát záměrně hlavy psa, ale po chvíli jsem obraz otočil vzhůru nohama, abych ten záměr převrátil a, vida, hlava se proměnila v zajímavější, méně poznatelný tvar kachního těla.
Odpoledne jedu do galerie Bold v Holešovicích domluvit výstavu na příští podzim.
Večer se přemisťuji do vedlejší galerie DOX na křest katalogu k výstavě Vanitas.
Komponovaný večer na dvoře mixoval hudbu s básněmi s tématikou zmaru.
Ve zpáteční tramvaji pozoruji vydesignovanou Italku se střevíčky majícími vysoké podpatky
ve tvaru symbolu dolaru, asi 5 milimetrů tlusté. Vystupovala také na Malostranském náměstí a její kolegyně, neméně vytvarovaná, se kterou vedla hlučný dialog, ji pak musela v chůzi podpírat.
Doporučil bych jim návštěvu výstavy o marnosti Vanitas, ale italsky neumím a anglicky se mi mluvit nechtělo.

Sobota 11. 9.

Ráno jedu na letiště naproti dceři Aničce. Přilétá z New Yorku v den dvacátého výročí pádu dvojic.
Na Veleslavíně u zastávky na letištní autobus hraje na kytaru tu samou píseň jako minule místní posedávač. Do autobusu nastupuje přede mnou dívka s vytetovaným letadlem na šíji.
Zase letištní příletová hala, místo zjitřeného dojetí. Voláme si Ubera.
„Jedete z teplíčka? Ty vole, to je idiot…,“ gestikuluje na vedlejšího kolegu taxikářka.
Venku mrholí a dáváme si u babičky na kopci Baba oběd a bábovku.
Večer jdu na představení Oběd u Wittgensteina od Thomase Bernharda do Stavovského divadla.
Pozvala mě Zuzana Stivínová. Hlediště je jen z třetiny zaplněno. Směji se pod rouškou bizarnímu panoptiku tří sourozenců v režii Daniela Špinara. Řídká odezva publika se rozptyluje do minimalisticky prázdné scény.
Pak ještě chvíli sedím se Zuzanou v šatně.
Spěchám si vyzvednout Čendu s Magdou, kteří u mě dnes přespí, do Mlýnské kavárny.
Čenda mi ušil masky z kůže.
Vracíme se Břetislavkou, před námi jde dvojice jeptišek, jedna s bílou a druhá s černou rouškou. Břetislavka kdysi bývala uličkou neřesti.

Neděle 12. 9.

Vyrážím na oběd k babičce (tchyni) do Dejvic a pak s Aničkou zpátky do města na design market.
Pěšky se procházíme přes Petřín ke mně domů.
Skříň, kterou minulý týden přivezli do mého atelieru, Anička doplňuje kresbami a objekty. Připravuje ji pro výstavu Krajinoskop, které se zúčastňuje a jež proběhne za týden na plácku za obchodním domem Quadrium.
Večer jedeme znovu k babičce sledovat finále US Open.
Loučím se se svým trasováním zvukem zašlápnutého pavouka babiččinou botou.