Takové normální rozloučení
Příběh z kusu života těžkého.
Naproti nám, přes uličku, která se jmenuje V Nové Vsi, (ale nedejte se splést, máme tady ještě ulici K Nové Vsi a také Novoveskou a patříme do Jinonic, i když se to u nás jmenuje Nová Ves) stojí dům, ani nevím, jaké má číslo, stojí ve veliké zahradě a vlastně od nás k nim není moc pro všelijaké porosty příliš vidět. Původně tam stával jenom domeček, ale potom tam koupil restituent domu na Václaváku tři parcely, spojil je a z domečku udělal dům, říkáme tomu Pěst na oko, je to veliké a ošklivé a stíní nám to na zahradu a pustne, protože je opuštěný a jeho majitel tam jen občas, a to občas znamená třeba jednou za půl roku, přijede nahlédnout a objednat zahradníky a nechat umýt okna, aby z toho nebyl Tajemný hrad v Karpatech, i když na ty naše Jinonice a Prokopák ten název moc nesedí.
Tajemství ten dům skrývá. Veliké a vlastně smutné.
Když skončil na parcelách stavební ruch, nastěhovali se tam relativně mladí manželé, asi tak ve věku mé manželky. Tehdy jsem i já dostavoval naši vilku, a když jsem se v rozedraných džínách a rozdrbané košili, v teniskách, ze kterých koukaly palce, plazil po hromadách štěrku kolem naší novostavby a s bolestí zad a zkrouceným tělem se pokoušel zatloukat do zmíněného štěrku zámkovou dlažbu, chodil se na mne a na mou práci dívat soused. Opřel se mi o vrátka a soustředěně koukal na kladivo, kterým jsem ty kusy obarveného betonu zatloukal do štěrku:
„Vy to tak pěkně zatloukáte do toho štěrku, pane Janák a jak to máte pěkně rovné, a že to kladivo tou ohromnou silou nepřerazíte, to je radost se koukat.“
Já tedy moc radost neměl, bolela mne záda, zdržoval mne od práce a trochu jsem z něj měl strach. Nakonec, měl doma ženu a také jí mohl něco pochválit, byla by třeba ráda. Neměli děti a do práce nechodil, a tak měl na mne dost času.
Jeho paní, jmenovala se Lucka, byla tak věkem k mé manželce, a bylo to před dvaceti lety, takže na ní ještě nehlodal zub času, což se jinak všeobecně stává. Také občas zašla, přinesla si třetinku Plzně – „on to manžel nerad vidí, ale mně to chutná,“ říkala mi a sedávala na našich schůdcích a povídali jsme o všem možném. Vlastně o všem ne, bylo to v rámci slušnosti a já ctil takové ty dozvuky dětství, které jsem ještě z jejího projevu cítil. Občas utrhla na zahradě nějakou kytku a přišla se zeptat, co to je zač. Byl jsem odborník přes kytky asi jako král Miroslav, ale něco jsem vždy vymyslel. Tak jsme žili řadu let.
Potom jejich zahrada začínala zarůstat a pustnout a jen občas přijel manžel a objednal nějaké zahradníky, aby ten zahradní prales trochu zkultivovali.
Jednou v pátek kolem poledne jsem přijel domů, zajížděl s autem před garáž a v kapse se mi rozječel telefon:
„Dobrý den, pane Janák, já vám volám z hospicu, jestli vám to nevadí, tady Lucka.“ Trochu jsem zalovil v paměti a věděl jsem hned. Má sousedka odnaproti, kterou jsem dlouho neviděl. Chtěl jsem něco říct, ale pokračovala.
„Já jsem v hospicu tady za Prahou a za chvíli mě dají do umělého spánku, abych mohla umřít bez bolesti, protože mám rakovinu břicha a nedá se s tím nic dělat.“ Všechno se to ve mně stáhlo a nemohl jsem dýchat a ruce mi jako by zdřevěněly a chtěl jsem něco říct, ale nešlo to. „Já jsem vás měla moc ráda, i vaši paní, a tak jste jediní, komu volám, na vás vzpomínám, jak jsem s vámi pila pivo a vy Kofolu, a jak jsem se chechtala, když jste ve čtvrtek večer tahal ve smokingu popelnici před barák, to bylo dobrodružství, větší jsem nikdy nezažila. Tak se loučím, a nezlobte se, že se už neuvidíme.“
Krk se mi stáhnul a nemohl jsem mluvit.
Včera byla divná noc, pršelo, déšť přestal až k ránu. Spal jsem bídně, pořád se mi zdálo něco, co jsem si nepamatoval a byl jsem rád, že se rozednilo a že mohu vylézt z postele. Venku svítilo slunce. a tak jsem vyšel na zahradu. Ze stromů a z keřů ještě kapaly krůpěje deště. Podíval jsem se na schůdky, na kterých sedávala sousedka. Bylo tam suché místo a vedle stála prázdná třetinka od Plzně a v hrdle byla zastrčená větvička slziček panny Marie. Vzal jsem lahvičku do koupelny, abych do ní natočil pro květinu vodu. Podíval jsem se do zrcadla. Měl jsem zarudlé oči, jako bych brečel.