Společnost a politika Zahraničí,Politika

Vyberte si: válku, anebo válku

Obrázek nebo fotografie#36074

Mírová politika a volby do německého spolkového sněmu: strana Die Linke (Levice) má v jednom ohledu výsadní postavení. „Jsme mírová strana a spolehlivý hlas mírového hnutí ve Spolkovém sněmu,“ píše se v jejím volebním programu. Žádná z ostatních stran to o sobě říct nemůže. V souvislosti s katastrofou v Afghánistánu však tato slova narazila na své hranice.

„Afghánistán tragickým způsobem ukázal, že jsou zahraniční mise špatné,“ říká Tobias Pflüger, mluvčí poslaneckého klubu Levice pro obrannou politiku. Ve svém požadavku, aby byl místo vojenského výcviku podporován a budován místní civilní sektor, má pravdu. To se však v uplynulých dvaceti letech, kdy do Afghánistánu napochodoval Západ, nedělo, nebo příliš málo. Proto jde v současnosti především o jedno: o holé přežití.

Právě z tohoto důvodu souhlasilo pět ze 69 poslanců Levice s „nasazením německých ozbrojených sil k vojenské evakuaci“. Pflüger, rodák ze Stuttgartu se zelenou minulostí, mezi ně ale nepatří. V mandátu schváleném velkou většinou ve Spolkovém sněmu vidí bojové nasazení „vztahující se na celý Afghánistán až do 30. září, včetně možnosti ‚robustně bojovat‘“. Kromě toho zůstalo při záchranné akci mimo „příliš mnoho skupin, především ohrožené Afghánky a ohrožení Afghánci“.

Ale vůbec kvůli tomu nezachraňovat? Většina poslanců Levice přitom zvolila cestu, která ono dilema odhaluje v celé šíři: při rozhodujícím hlasování se vyhnuli odpovědnosti a zdrželi se. „Nejsem ochoten nechat se vtáhnout do spoluodpovědnosti za těchto dvacet let špatné afghánské politiky, ani nejsem ochoten nést riziko možné nové vojenské eskalace,“ vysvětlil Pflüger své chování. Jeho berlínská kolegyně Helin Evrim Sommerová argumentovala z opačné perspektivy: „Nejednat by v nynější situaci znamenalo pokračovat v politice organizované nezodpovědnosti.“ Uvedený spor se podle ní nesmí odehrávat na hřbetech Afghánek a Afghánců zápasících o život. A kromě toho: „To bych si nedokázala obhájit před svým osobním svědomím.“

Otázka války a míru rozděluje zelené

Jde o morální dilema, ve kterém se od začátku mise v Afghánistánu ocitlo mnoho politiků a političek. „Jsou situace, kdy pacifisté musí svůj postoj přehodnotit,“ shrnul Erhard Eppler svůj podnět k zamyšlení v roce 2001 na zemském sněmu Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v Kehlu – úspěšně. Po intenzivní rozpravě hlasovali jen dva ze zhruba tří set delegátů proti afghánské rezoluci s opatrnou klíčovou větou: „Podporu prostřednictvím vhodných vojenských opatření nemůžeme vyloučit.“

O „nemůžeme vyloučit“ nebylo už v prosinci 2001 řeči. Spolkový sněm stál před druhým hlasováním o vojenské účasti na operaci Trvalá svoboda, kterou oznámila rudozelená německá vláda po teroristických útocích z 11. září. Speciální jednotka Bundeswehru KSK (Kommando Spezialkräfte), jak vyšlo najevo po letech díky Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), se přímo podílela na bojích o komplex Tora Bora proti Al-Káidě a Tálibánu.
Přímo ukázkově vypukl tento konflikt u zelených v Bádensku-Württembersku. Tehdejší šéf jejich poslaneckého klubu v Zemském sněmu Dieter Salomon v jednom novinovém rozhovoru důrazně vzkázal fundamentalistům ve straně, že už není nutné „zanechávat pachové stopy úplně na levém okraji“ a že „braní ohledů na pacifisty musí skončit“. Rozruch byl obrovský. Dnešní bádensko-württenberský ministr dopravy Winfried Hermann, jenž i ve Spolkovém sněmu hlasoval proti vyslání 3 900 německých vojáků, poukazoval na ekonomické zájmy Západu, které jsou podle něj rovněž důvodem války: například proto, že pět největších amerických ropných koncernů investovalo v regionech na severu miliardy dolarů.

Násilí a válka jsou absolutně nepřípustné, říká Pflüger

Odůvodnění Hermannova hlasu proti je smutně aktuální: „Nemohu souhlasit s vysláním vojsk do vysoce riskantního prostředí, do nestabilního politického kontextu, který osciluje mezi válkou a mírem, se zčásti nepřesným a spíše symbolickým mandátem.“ Členové realistického křídla zelených, tzv. realos, rozhodli tento konflikt většinově ve svůj prospěch. Stranu opustili prominentní zelení politici, mezi nimi i dřívější členové podnikové rady Daimleru Willi Hoss a Gerd Rathgeb. Na jaře 2002 chtěli realos z jihozápadu Německa – za aktivní pomoci Cema Özdemira a Oswalda Metzgera – vypudit Hermanna z jeho nadějného místa na kandidátce v blížících se volbách do Spolkového sněmu. Výstřel minul cíl. Tübingenský politik opět zasedl v parlamentu. Metzger se své straně odcizil a později z ní vystoupil.

Odcizení podobného druhu zažili míroví aktivisté už před léty. Například Tobias Pflüger vstoupil k zeleným v roce 1981, osloven ekologickými a pacifistickými zásadami nové strany. V roce 1988 se tento pacifista, formovaný v dětství rodiči a dědečkem, stal parlamentním asistentem tübingenské poslankyně Zemského sněmu Christine Muscheler-Frohnerové. Ta se už druhý den v parlamentu postarala o pozdvižení, když ještě s dalším levicově smýšlejícím kolegou – Jürgenem Rochlitzem – rozvinula během slavnostní přísahy ministerského předsedy Erwina Teufela při nástupu do funkce transparent s nápisem: „Bádensko-Württembersko je u každého kšeftu se zbraněmi.“
Počátkem 90. let Pflüger ze strany vystoupil a do žádné další už vstupovat nechtěl. V roce 2008 se ale přece jen stal členem Levice a už sedm let je dokonce jedním z jejích místopředsedů na spolkové úrovni. „Vždycky mi bylo jasné,“ říká v jednom z mnoha rozhovorů, „že násilí a válka jsou absolutně nepřípustné.“

„Kapitalismus nese válku v sobě“

Viděno v tomto světle je skutečnost, že se poslanci Levice v minulém týdnu zdrželo hlasování, svého druhu přijetím reality, od čehož jsou ostatní strany zatím na hony vzdáleny. Je tomu tak proto, že návrh Levice „okamžitě zastavit zbrojní export do zemí Blízkého a Středního východu“ – nikoli první a bohužel určitě ani poslední – křesťanští a sociální demokraté, zelení a liberálové nevyslyšeli. Jeho odůvodnění je přitom výsostně pravdivé: „Příklad Afghánistánu ukazuje přímo dramatickým způsobem, že spolková vláda nedokáže zajistit, aby německé zbraně zůstaly u toho, komu byly určeny.“ Jenom během nyní končícího volebního období byla udělena dílčí povolení k vývozu zbrojního zboží do Afghánistánu v celkové hodnotě přibližně 30 milionů eur, od začátku vojenské mise NATO v roce 2001 dokonce více než 400 milionů eur. „Jestliže už v minulosti bylo nezodpovědné povolovat zbrojní exporty do zemí Blízkého a Středního východu, je nyní bezpodmínečně nutné dodávky zbraní do této oblasti ukončit,“ uvádělo se dále v návrhu Levice.

Menší míru přijetí reality ale vykazuje její volební program, který – při vší zlobě, kterou na sebe velká většina poslanců Levice svým zdržením se hlasování přivolala ze strany sociálních demokratů a zelených – by ještě mohl sehrát důležitou roli při sestavování nové spolkové vlády. To proto, že když liberálové zůstanou u svého kategorického odmítání „semaforové koalice“ (označení pro vládu se zastoupením sociálních demokratů, liberálů a zelených – pozn. překl.) a znovu vládnout nemá s konečnou platností ani koalice velká, nezbývá sociálním demokratům dost možná nic jiného, než se nově zamyslet nad starou myšlenkou společné vlády s Levicí a zelenými. A tím i nad citátem francouzského socialisty Jeana Jaurèse: „Bez spravedlnosti není míru. Kapitalismus nese válku v sobě jako mrak déšť,“ který stojí v úvodu příslušné kapitoly volebního programu Levice. Strana hájí princip míru jako způsob provozování mezinárodní politiky, neboť podle ní „nebyla hrozba války po desetiletí tak velká jako dnes“. Požaduje „okamžité zastavení veškerého exportu zbraní“.

Křesťanští demokraté navlékají Olafu Scholzovi rudé fusekle

Nejaktuálnější čísla tomu odpovídají. O víkendu před 82. výročím nacistického přepadu Polska vešla ve známost odpověď ministerstva hospodářství na parlamentní interpelaci Levice: spolková vláda v probíhajícím volebním období dosud schválila zbrojní exporty v hodnotě 22,5 miliard eur, a to mj. do demokraticky veskrze nestabilního Maďarska (2,66 miliardy eur) a do USA (2,36 miliardy), především ale i do Alžírska (2,0 miliardy) a do Egypta (1,88 miliardy) zapleteného do válek v Libyi a Jemenu. Právě v otázce krizových oblastí by se – v závislosti na situaci, v níž by se rozhodovalo – dalo rychle dojít ke kompromisu mezi Levicí, sociálními demokraty a zelenými.

Protože by to i v jiných – dokonce ošemetných – otázkách rovněž mohlo být snazší, než se předpokládá, zrecyklovali křesťanští demokraté prastarou strategii a snaží se zrovna spíše prezidiálně ospale působícímu kandidátovi sociálních demokratů na kancléře navléct rudé fusekle („rote Socke“ – „rudá fusekle“ je v Německu hanlivé označení pro levicově smýšlející osoby – pozn. překl.). Reakce Kevina Kühnerta, místopředsedy SPD, na sebe nedala dlouho čekat: „Kdo si teď vážně myslí, že s Olafem Scholzem – opakuji: Olafem Scholzem – vtrhne do Německa komunistická krutovláda, že bude pobíhat po Spolkovém sněmu s rudou vlajkou, ten to má trochu pomotané. Lidé v Německu to vědí.“ Po volbách to bude zajímavé – a skutečně vzrušující už před nimi, když se ukáže, že Kühnert má pravdu a dynamika veřejného mínění vydrží až do 26. září.

Text, který původně vyšel v týdeníku Kontext:Wochenzeitung přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz, partnera týdeníku Kontext. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.