Kultura a umění Kultura

Blahoslavený z Písku aneb O mém setkání s Františkem Filipem

Obrázek nebo fotografie#30977

Další ze série autorových deníkových vzpomínek na ty, kdo odcházejí...

Zemřel František Filip (1930–2021), režisér rekordman, neboť s Jaroslavem Dudkem každý natočili dvacítku televizních seriálů. FF začínal už jako jeden z režisérů Tří chlapů v chalupě, a pak režíroval mimo jiné Elišku a její rod, Sňatky z rozumu a Zlou krevF. L. Věka, Chalupáře, Dobrou vodu, Rozpaky kuchaře Svatopluka, Cirkus Humberto i nejoblíbenější československý (včetně doby po rozdělení států) seriál vůbec dle webového diváckého hlasování stránky Česko-slovenská filmová databáze: Byl jednou jeden dům. Vedle toho ale natočil i „jednorázová“ díla jako Láska jako trám, Příběh dušičkový (o jejichž zrodu a práci s hercem Janem Pivcem od srdce vzpomínal zde), Kočár nejsvětější svátosti, Utrpení mladého Boháčka – jeho jediné filmové dílo, které natočil tehdy velice progresivní metodou: na dvě kamery – anebo legendární hubačovské televizní inscenace Ikarův pád a Tažní ptáci, které ve své době na televizním festivalu v Monte Carlu „rozbily bank“ s cenami.

Potkali jsme se v lednu 2012 těsně po oslavě jeho 82. narozenin (já byl tehdy taky po oslavě: neb pan Filip se narodil 26. a já 27. prosince) v restauraci České televize, splachovali ty narozeniny pivem, a povídali si o tomtéž, o čem si v rámci svého dlouhodobého projektu povídám i s dalšími kolegy pana režiséra, jako byla třeba dramaturgyně a scenáristka Jana Dudková nebo jako je její kolega Gustav Oplustil, o jejich cestě z domova na filmovou školu a z ní do nově založené Československé televize.

Někteří z nich neměli lehké dostat se kamkoli; Ivo Paukert měl na západě bratra emigranta, zatímco František Filip byl z katolické rodiny, jeho bratr byl jako řeholník zatčen, on sám měl problém dodělat i gymnázium a na prestižní režii na FAMU se dostal jen na přímluvu rektora AMU a A. M. Brousila – v době, kdy na katedře studovali i Václav Vorlíček, Jaromil Jireš či Jan Němec a na katedře scenáristiky učil Milan Kundera a studovali tam Miloš Forman, pozdější textař Zdeněk Borovec, nebo scenáristi jako Jaroslav Dietl a Ondřej Vogeltanz. Podle Františka Filipa se studenti v ročníku dělili přibližně na dva druhy, světáky a workoholiky. Vůdcem světáků byl jasně Miloš Forman, vůdcem workoholiků Jaroslav Dietl. Ačkoli Jaroslav Dietl byl pro svůj dobrý kádrový posudek jeden čas předsedou fakultní organizace ČSM, a František Filip si na něj dával pozor, když jednou Dietl ve školním scénáři použil obrat „blahoslavení chudí duchem“ pro jakéhosi blbečka, FF to nevydržel a vysvětlil mu, že tento biblický obrat znamená něco zcela jiného: ti, kteří – ač většinou naopak velmi chytří a talentovaní – vůlí zvládli své ego a nepožadují po světě žádné pocty. Dietl, ač ze staré socansko-komunistické rodiny, se kupodivu nenaštval, nezačal Filipa agitovat pro ateismus – ale začal se od té doby zajímat o filosofické kořeny i aktuální život křesťanství a od té doby (včetně nejhorší normalizační doby) nenapsal jediné dílo, v němž by chyběl (vždy dovedně zakamuflovaný) citát z Bible či odkaz na její postavy či zmínka, že věřící mají právo na vlastní přesvědčení (kdo to sleduje, najede ji i v Dietlově „nejrežimnějším“ díle, seriálu Okres na severu).

Charakteristika blahoslavených, dobrých, ale vědomě se nikam „necpoucích“ se na Františka Filipa velmi hodila, možná i proto se za něj Jaroslav Dietl zasadil, aby mezi jinými (mezi které patřili i jeho spolužáci Jaromír Vašta, Ján Roháč, Ondřej Vogeltanz, a taky Otto Zelenka, se kterým pak FF vytvořil scenáristicko-režisérské duo) přišli z FAMU rovnou do televize. Dietl, který měl ohledně potenciálu televize ohromnou intuici, začal v ČST pracovat ještě za studií (které taky kvůli práci v ní nikdy nedodělal, ačkoli oficiálním důvody pak uváděl jiné: vyhození jeho třídního profesora Milana Kundery z FAMU a snaha vyhnout se zkoušce z marxismu-leninismu). Musel tehdy přesvědčovat nejen nadřízené, ale i některé z jmenovaných spolužáků, protože o televize tehdy nebyla nic víc než experimentálním oddělením Československého rozhlasu, neměla žádnou prestiž a mnozí nevěřili, že má budoucnost, protože televizní přijímače tehdy vlastnilo jen několik set funkcionářů. To mělo své výhody; do takového média za větrem brali i absolventy s „cinknutým kádrovým profilem“, které by ve filmových studiích na pražském Barrandově, zlínském Kudlově či bratislavské Kolibě nevzali. Když se pak ukázalo, že má televize větší divácký potenciál než film, musel Dietl, který se v roce 1961 stal vedoucím literárně-dramatické redakce, svádět ostré boje, aby do ní znovu dostal ty, které televize pro kádrové prohřešky vyhnala k lopatě (jako pozdější scenárista seriálu Bylo nás pět Ondřej Vogeltanz nebo režisér televizních Úsměvů Ivo Paukert), anebo do ní prosadil talenty, které nepřicházely ze školy (jež – stejně jako dnes – byla bez ohledu na talent a schopnosti pro zaměstnání v oboru nutná…), ale které si Dietl vyhlédl přímo „u lopaty“ (jako byl tehdejší úředník patentového úřadu Jiří Hubač nebo pásová dělnice Marie Poledňáková…)

V době, kdy se Jaroslav Dietl vrátil z Expa ´58 v Bruselu, kde nasál inspirace, začaly se točit první seriály, které se ale dělaly kolektivně, stejně jako je tomu v západních sitcomech, kde neexistuje předem napsaný seriál, ale tvoří se díl od dílu a je vždy jeden scenárista a jeden režisér vždy na jeden díl, ale v dalších dílech se tvůrčí tým mění; první seriál Rodina Bláhova (1959) psali 3 scenáristi a točili 3 režiséři, Tři chlapy v Chalupě (1961–63) dokonce 4 scenáristi a celkem 6 režisérů, které to ale záhy přestalo bavit, a tak po pár dílech zůstal jen jeden scenárista (Jaroslav Dietl) a jen jeden režisér (František Filip). (FF ale vzpomínal, že ad hoc styl psaní Dietlovi vyhovoval: jeden den zjistil, že v obchodním domě Kotva jsou k dostání švédské nože – a druhý den už si je ve Třech chlapech kupoval děda Potůček…) Další seriál Eliška a její rod (1966) už tvořili jen spolu, jen ve chvíli Dietlovy zaneprázdněnosti jeden díl nouzově napsal Jiří Hubač.

Když v televizi vznikly tvůrčí skupiny, začali FF a JD každý dělat s někým jiným; Jaroslav Dietl začal pracovat s režisérem Jaroslavem Dudkem, František Filip se scenáristou Ottou Zelenkou (se kterým pak vytvořil svá nejlepší díla: Sňatky z rozumu, F. L. Věka, Cirkus Humberto a další), zato s s Dietlem zůstali „v partě“ soukromě: bydleli (ještě spolu s manžely Janou a Jaroslavem Dudkovými a manžely Bohumilou a Ottou Zelenkovými – a dnešním pokračovatelem scenáristické dynastie Petrem Zelenkou) blízko sebe v pražských Dejvicích – a když se třeba Dietlovým jednou ztratila dcera Helena, celá parta ji šla hledat. Přestože Dietl v roce 1963 odešel jako dramaturg na Barrandov (kde měl méně povinností a mohl se věnovat vlastní volné tvorbě), když se v polovině 60. let řešil Filipův „velký prohřešek“: režisér si od Suchého a Šlitra objednal muzikál podle Vrchlického Noci na Karlštejně a natočil ho pro televizi, čímž „zneuctil klasika“, nechal se Dietl jako zbrusu nový člen nově založeného liberálního Filmového a televizního svazu pozvat do televizní diskuze o díle, postavil se za Filipa a protestujícím nevybíravě naznačil, že jsou konzervy, kteří nevědí nic o televizním žánru. (Když téma v roce 1973 znovu muzikálově zpracovali Jiří Štaidl a Jiří Svoboda, nikdo už nic nenamítal…)

František Filip vzpomínal, že naposledy se s Dietlem viděli, když Dietlovi do jeho nově postavené vily, kterou si nově postavil na pražském Barrandově, jako všeuměl přišel motorovou pilou prořezat stromy. Tehdy spolu dokončili poslední společné dílo: seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka. Během jeho vysílání, do něhož ve stylu kinoautomatu zasahovali diváci, Jaroslav Dietl zemřel – a jeho urna byla uložena pod jedním z ovocných stromů, které mu přítel tehdy prořezal…

Dnes, 35 let po svém příteli, zemřel i František Filip, pro něhož to, že byl rekordman, bylo absolutně podružné. Počítám ke zvláštnímu druhu českých umělců, jejichž obrovský talent byl po celý život ve službách jejich dětského okouzlení a „blahoslavené chudoby ega“, projevující se v jejich lidské dobrotě – a kteří zároveň synchronně všichni pocházeli z kraje jihočeského Písku. K těmto vyvoleným „píseckým blahoslaveným“ před Františkem Filipem patřili jeho učitelé-režiséři Václav Krška a František Čáp, a jejich učitel, básník slova Fráňa Šrámek…