Întâlnire
Fejeton ve volném verši o autorově nejkrásnějším dárku loňských Vánoc skrze Setkání
1953
se narodili Petr Koloc a Gheorghe Mocuța
první z nich jako vnuk cestáře jehož syn
jako první z generací českolipských chalupníků
dostal možnost jít do Prahy a studovat.
Druhý jako syn zemědělců z rumunské pohraniční obce Curtici
na maďarských hranicích.
Neznali se a nevěděli o sobě.
1966
jel třináctiletý Petr Koloc se svým otcem
který se mezitím stal ředitelem velikého exportního podniku
na služební cestu do Constanțy k moři
těšil se a psal si o tom deník
do kterého si vedle prvních básní vpisoval
dojmy z jednotlivých stanic.
Za maďarskými hranicemi
ho dojímala hlavně bída kterou
(přestože sám vyrostl o prázdninách u dědečka
s kterým asfaltoval cesty po Čechách)
z domova neznal.
Městečko Curtici
(kterým nutně musel jet
protože skrz ně vede trať Budapešť-Bukurešť!)
si ale do deníku nezapsal…
2001
Petr Koloc ač původně chtěl
studovat na pisatele filmových příběhů
(a ač se mu sen nikdy nesplnil
nikdy psát nepřestal, i když se stal lékařem)
měl syna, dceru a po změně poměrů
se přestěhoval do městečka v nejkrásnějším kraji naší země
kde trávil dovolenou se synem Tomášem – kterým jsem byl já.
Za tímto synem na pár dní přijel i jeho přítel Martin Karlíček
a během jediného setkání
cestou skrz kaňon jako z divokého západu vymletý
vodou řeky Sázavy
vyprávěl Petr Martinovi o své cestě do Rumunska.
V té samé době napsal Gheorghe Mocuța,
který se v Rumunsku
stal zatím učitelem francouzštiny a ředitelem gymnázia
báseň zodiac:
m-am născut pe 5 iunie la 5 dimineaţa în ziua a cincea
a săptămânii
mama în chinurile facerii blestema cât o ţineau plămânii
îşi dorise o fată – să-l ia moartea de băiat
frate-meu a fugit de acasă la bunici înspăimântat
doar tata se ruga liniştit în tindă
frământând o lacrimă cu privirea în grindă
unde ţineau busuiocul unde era duhul casei
doftoroaia m-a adus la viaţă m-a uns cu ţărână
m-a stropit cu apă vie scoasă atunci din fântână
eu mă luptam cu întunericul mă luptam cu lumina
cu trupul slab al mamei cu laptele şi vina
de-a fi fost odrăslit sub Gemeni dintr-o Fecioară
şi un Leu
în trupul meu curgea sângele unui alt eu
otrava lumii îmi intra în timpane
iar în nas şi în gură năvăleau muşuroaie duşmane
în ochi fulgerau amnare divine
şi în culcuşul pielii marginile se desfăceau din mine.
când am scos primul ţipăt când mi-a intrat în gură duhul
prima rază de soare a retezat florile de salcâm:
s-a înălţat văzduhul.
V červenci 2016
vzal Martin Karlíček
Tomáše Koloce poprvé v Evropě k teplému moři.
Moře už spolu viděli 2002 v Belgii kam vzal Martin Tomáše na obchodní cestu
2012 v Texasu a Kalifornii kam vzal Tomáš Martina na světový sraz překladatelů
tentokrát ale vůbec poprvé
měl Tomáš který s hubenou mzdou námezdního pisálka
vždy jezdil jen tam kam ho pozvou
poprvé spatřit místo kde bydleli Římané:
Slunečný Balkán!
Až v místě kde bydleli jejich potomci
kteří si ve vesnici Susńievițe
(i po 2100 letech kdy se tady střídaly
státy Tatarů Maďarů Turků Rakušanů Slovanů)
zachovali latinský jazyk
Tomáše napadlo
že chodí po místech kde před půl stoletím
poprvé uviděl moře i lidi co mluví novodobou latinou
i jeho otec Petr -
šel do trafiky a napsal otci dopis na velikou pohlednici.
Tu jeho otec ještě obdržel
ale místo odpovědi už došla jenom zpráva od jiných:
„Tvůj táta Petr Koloc včera náhle zemřel“.
Tou dobou Dagmar-Mária Anoca z rumunského Nadlaku
do svého časopisu tamních Čechů a Slováků
přeložila verše Gheorghe Mocuțy:
zodiak
narodil som sa 5. júna o 5. hodine ráno piaty deň v týždni
mama ma v pôrodných bolestiach proklínala na plné pecky
želala si dceru – bodaj ho tá s kosou vzala, chlapca mizerného
môj brat ušiel z domu k starým rodičom celý vyplašený
iba otec sa potichu modlil v pitvore
hnetúc slzu v pohľade na hradu
kde bola bazalka kde bol duch domu
babica ma priviedla na svet natrela ma prsťou
pokropila ma živou vodou čerstvo nabranou zo studne
bojoval som s temnotou bojoval som se svetlom
so slabučkým telom matky s mliekom a s vinou
že som sa narodil pod Blížencami z Panny a z Leva
v mojom tele prúdila krv iného ja
otrava sveta mi vstupovala do slúch a do nosa a do úst
sa valili nepriateľské mraveniská
v očiach blýskali božské kresadlá
a v lôžku pokožky sa okraje odprskávali zo mňa
keď som po prvýkrát vykríkol keď mi duch vstúpil do úst
prvý slunečný lúč sťal agátové kvety:
vzniesol sa vzduch.
V srpnu 2016
jel Martin Karlíček znovu na Balkán
kde v městě Cluji-Napoce
(bývalém správním středisku provincie Dacia)
2300 let od příchodu Římanů
ztratil v letadle pas
a v celnici byl zatčen.
Drželi ho tam několik hodin i když z továrny kde ho čekali
několikrát volali a intervenovali
ale teprve když se na letiště dostavil sám ředitel
povolil velitel letištní policie aby delikvent
aniž vstoupí na státní území přespal sám v letištním hotelu
a ráno nastoupil let skrze celé Rumunsko
na ambasádu v Bukurešti kde mu vystaví
nový a platný český pas.
Delikvent který byl vybaven
na jednodenní cestu do transylvánských hor
jen jednou košilí a společenským oblekem
po střetnutí s dráby greblă Draculy
ve vzduchu překročil podnebný pás
ocit se zpocený ve městě zralých citrónů
a když ho na ambasádě viděli
sám velvyslanec půjčil své tričko a bermudy
a řekl: „bude to za pár hodin zatím se běžte podívat
na největší stavbu Evropy…“
A tak Martin šel obrovským bulvárem širším nežli v Paříži
kterému za Ceaușesca padly za oběť celé čtvrti chudiny
po kterém nyní jezdily jen drahé značky aut
(ale když jednou zabočil do postranní ulice
uviděl bryčku taženou oslíkem
vezouc pár pytlů brambor
do hokynářství vedle klenotnictví GLAMOUR CARTIER…)
Obejít palác ze kterého kynul Ceaușescu když už po schodišti dupali
ti co se mu potom za to všechno pomstili
trvalo zkušenému turistovi tak dlouho že musel spočinout
do lavic pod kupole baziliky apoštolů Petra Pavla
a k ikonám
které si tam vzal aby je přivezl mně
přibral na velvyslanectví
časopis krajanů Naše snahy.
V něm jsem pár hodin nato nalezl
báseň zodiac
zažehl vzpomínkou i obdivem
zveřejnil báseň v našich novinách
a okamžitě panu Mocuțovi napsal tuto odpověď:
Nechtěl jsem jít na tento svět
O LET:
Nechtěl jsem jít na tento svět.
V ramenech tajemných hýbal jsem sebou ze strany na stranu až na mě
pan primář musel vztáhnout kleště.
Bylo to jako v té pohádce:
za primáře sestra, za sestru sanitář, za sanitářem Bůh křikl:
Tři!
a já se s celou svatou trojící poroučel na Zem…
Odtehdy podnes vím, že žiju jen když je mi zima a když mám hlad.
3 ROKY:
Nechtěl jsem jít na tento svět,
A když jsem tu už byl, odcházel jsem zpět
zelenou vodou rybníka v Ovčárech
do lásky a tepla, které se jmenují hloubka.
Jenomže něčí studené ruce mě skrz peřinu řas zas stáhly zpět…
Odtehdy podnes vím, že k teplu neutečeš a zima s tebou navždy zůstane.
16 LET:
Nechtěl jsem jít na tento svět.
Po paterém zlověstném vzpažení hodinové ruky v čekárně nádraží v Čáslavi
sešlo se nás tam vždycky pár, co v pachu shnilého ovoce a tichu promarněných životů
hledali teplý byt
přestože čekárnou někdy vála stejná zima jako perónem, jímž projížděly rychlíky
nakládající žhavé životy těch, kteří je prožili.
Zima v čekárně byla někdy mnohem horší; byla zamřelá
jak život člověka, kterého jak daleko dohlédne, nikdo nečeká;
jednou jsem odtud v strachu vyběhl až na železný most
který vedl přes svazek kolejí až do nekonečných drnů luk
v nichž se to blýskalo krystaly rosy,
stál jsem na mostě zmrzlý zimou dnu i vně
pozoroval projíždějící vlaky, z nichž každý měl své určení
a počítal, zda má víc stupňů mráz anebo odvaha.
A pak mi něco nahlas řeklo Pojď!
sestoupil jsem dolů až na nejnižší schod
a vbořil mokrá kolena do luk.
Tráva praskala až to cinkalo...
Odtehdy podnes vím, že zima se dá snést
jen když si člověk z hloubi plic vykřeše plamínek
(modlitby)
Báseň jsem zabalil do vkusného balíčku
a s prosbou ať ji panu Mocuţovi přeloží
poslal ji do dalekého rumunského Nadlaku
na adresu nalezenou na přebalu Našich snah.
(Má snaha byla marná – nepřišla žádná odpověď - zato
jak už vím -
v listopadu 2017
rok po mém otci v stejném věku
-tentokrát aniž můj dopis obdržel -
zemřel Gheorghe Mocuţa…)
Před Vánoci 2020
Naše redakční kolegyně Marta Mrázová
se praští do čela:
„Psala vám ze srbské Vojvodiny
slovenská básnířka Viera Benková!“
A tak píšu paní Benkové: „Ach ta vaše Dolní zem
kde 200 let před Gheorghe Mocuţou
byl ředitelem gymnázia Slovák co zachránil češtinu
Pavel Josef Šafařík
a kde se narodily moje učitelky
Martha Elefteriadu a Nataša Kraus…“
A končím dopis hloupým dotazem
zda jako Slovenka z země Alvidék
snad nezná paní Dagmar-Márii
Anocu ačkoli mezi tou a ní
leželo 150 kilometrů a 100 let hranice.
Paní Benková ze Srbska nepsala ale na
Štědrý den
mi od paní Anocy z Rumunska
(můj nejkrásnější dárek z celých Vánoc izolační pandemie!)
po sociální síti přišel vzkaz
s dotazem zda bych nechtěl mluvit s někým kdo by chtěl
mluvit se mnou.
Tím někým byl dojatý Andrei Mocuţa
básníkův syn
sám novelista a překladatel J. D. Salingera
(kterého také miluju a už od svých dětských let!)
se kterým jsme si po anglicku sdělili
jak vedle sebe nevědomky
dost podobnými životy
žili naši otcové
(dokonce oba milovali fotbal - i když Petr fandil Spartě a Gheorghe Borussii)
a žijeme i my!
Pak jsme si sdělili ještě tisíc dalších setkání
když Andrei začal nakonec
potichu recitovat verše
u nichž jsem až na samém konci poznával
že pro mě kdosi
v Trajánově řeči
moře otvírá:
Nu am vrut să merg în această lume
(Zero ani)
N-am vrut să merg în această lume.
Mă răsuceam dintr-o parte într-alta în nişte braţe misterioase
aşa că
doctorul a trebuit să ia forcepsul.
Totul s-a petrecut ca în basmul acela:
după doctor asistenta, după asistentă infirmierul, după infirmier Domnul a strigat:
Trei!
iar eu cu întreaga treime sfântă o iau spre Pământ…
De atunci încoace ştiu că sunt în viaţă doar când mi-e frig şi când mi-e foame.
(Trei ani)
N-am vrut să merg în această lume.
Astfel şi atunci când deja mă aflasem aici, m-am dus
cu apa verde a heleşteului din Ovčáry
înapoi în iubire şi căldură care poartă numele de adâncime.
Numai că prin perina algelor mâinile reci ale cuiva m-au tras înapoi …
De atunci încoace ştiu, că nu te poţi refugia la căldură, iar frigul rămâne în veci cu tine.
(Șaisprezece ani)
N-am vrut să merg în această lume.
După cea de-a cincea funestă urcare a arătătorului ceasului din sala de aşteptare din Čáslav
câţiva ne strângeam mereu acolo,
căutând, în mirosul fructelor putrede şi în liniştea vieţilor irosite,
un adăpost cald
deşi prin sală bântuia uneori acelaşi frig ca pe peron, unde
circulau acceleratele
încărcate cu vieţile fierbinţi ale celor care le-au trăit.
Frigul din sala de aşteptare era uneori mult mai rău; era putred
cum e viaţa unui om pe care nimeni nu-l aşteaptă cât vede cu ochii;
odată de spaimă am zbughit-o de-acolo pe podul de fier
care ducea peste un nod de şine până în nesfârşitele pajişti
unde străluceau cristalele de rouă,
stăteam pe pod îngheţat de frig şi pe dinăuntru şi pe dinafară,
observam trenurile în mers, fiecare cu propria sa destinaţie
şi făceam socoteala dacă are mai multe grade gerul sau curajul.
Atunci ceva mi-a spus cu voce tare Hai!
am coborât până la ultima treaptă
adâncindu-mi genunchii uzi în pajişte.
Iarba crăpa scoţând clinchete…
De atunci încoace ştiu că frigul îl poţi suporta
doar dacă ai iscat din adâncul pieptului plăpânda flacără
(a rugăciunii).