KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Z díla zakladatele analytické psychologie: Přednáška z roku 1912 a úryvek z rozhovoru z roku 1931 se stručným úvodem.

Zakladatel analytické psychologie C. G. Jung (1875–1961) procestoval mnoho zemí světa a velice jej zajímaly mimo jiné i původní domorodé kultury (v Severní Americe, v Africe, v Indii…), u kterých studoval jejich intuitivní vztah k vědomému i nevědomému prožívání světa skrze sny, umění, mytologii, náboženství a filosofii. I u lidí moderního věku v technologicko-materialistické civilizaci nacházel divošskou část, kterou si často nechceme a nedokážeme připustit, neznáme ji, nemáme ji vnitřně integrovanou, a proto nás tato potlačená část bytosti vnitřně ruší, korumpuje a znepokojuje. Toto divoké „já“ je dědictvím přírody, ve které se náš druh a jeho předkové vyvíjeli po dlouhé eony a je proto naší přirozenou součástí. Já, které v sobě nese divokost, nespoutanost a dravost přírody, což souvisí se slovem zdravost. Je to živel, který může dobře sloužit, ale špatně panovat…

Před pár dny média oznámila běžnou zprávu, že americký Kongres ve Washingtonu ve čtvrtek 7. ledna 2021 potvrdil zvolení Joea Bidena 46. prezidentem Spojených států amerických, přičemž námitky proti výsledkům hlasování ve státě Arizona a v Pensylvánii zamítl americký Senát i Sněmovna reprezentantů. Tato událost byla narušena příznivci končícího prezidenta Donalda Trumpa, kteří obsadili kongresovou budovu Kapitolu – způsobili takovou trampotu, že jejich vpád si vyžádal celkem pět obětí a mnoho desítek lidí bylo zatčeno; město Washington následně vydalo zákaz vycházení. Emoce dřímající v podvědomí mnoha občanů Spojených států se vylily z břehů jako rozvodněná řeka…

Americký Kapitol je místem schůzí zákonodárného sboru Spojených států amerických, Sněmovny reprezentantů a Senátu. Kapitol je v politickém i architektonickém smyslu inspirován jiným historickým Kapitolem, který byl centrem a symbolem moci starověkého Říma. Tento první Kapitol (= Místo hlavy) byl již od počátku historie města jeho posvátným středem a čněl na jižním návrší nad náměstím Forum Romanum. Podle pověsti zasvětil první chrám na jižním pahorku král Romulus bohu Jupiterovi, když se vrátil z vítězné bitvy. Je symbolické, že Romulus, po němž je Řím pojmenován a který se ujal vlády, zasvětil první chrám hromovládnému a nestálému bohu. Jung říká, že národ se může chovat jako slepý červ – stačí, aby se na obzoru objevil nadaný vůdce, který si všimne povahy tohoto „červa“ a vhodně jej pak naviguje směrem k vývoji událostí, jež se již mnohem dříve předtím rodí v kolektivním nevědomí; často se pak jedná o události transformační a mnohdy katastrofické. Jung také říká, že v tomto smyslu mají malé národy výhodu oproti národům velkým, neboť v malém národě jsou lidé nuceni jednat více individuálně (více myslet „vlastní hlavou“), zatímco ve velkém národě je snadné delegovat osobní zodpovědnost na nějaký vnější symbol –ať už abstraktní jako „duch národa“, „demokracii“, „socialismus“, nebo konkrétní (premiér, prezident, král…).

Jung Spojené státy americké několikrát navštívil, potřetí to bylo 28. září 1912 na pozvání Fordhamovy univerzity v newyorském Bronxu. O 71 let dříve, konkrétně 24. června 1841, John Hughes (biskup a později arcibiskup v New Yorku) založil Fordhamovu univerzitu pod názvem St. John‘s College. Tento biskup byl tehdy odhodlán založit první katolickou instituci vysokoškolského vzdělávání v severovýchodních Spojených státech. Malá vysoká škola v zemědělské vesnici se tak změnila na jezuitskou univerzitu v New Yorku. Základním mottem Fordhamské univerzity v Bronxu je společná snaha studentů a učitelů o rozvíjení moudrosti a učení ve službě druhým. V této souvislosti je z hlediska synchronicity zajímavé, že Bronx jakožto jeden z pěti obvodů města New York je zejména od 60. let 20. století proslavený jako nejbrutálnější část New Yorku, vyznačující se nejvyšší kriminalitou.

Název Jungovy přednášky, v níž reflektuje problémy, které se za více než století z americké společnosti (jež se mezitím stala hegemonem, udávajícím takt světového vývoje) rozšířily do celého světa, zní:

AMERIČANÉ ČELÍ SVÉ NEJTRAGIČTĚJŠÍ CHVÍLI

Amerika je dnes nejtragičtější zemí na světě. Pruderie je vždycky zástěrkou brutality. Galantnost Jihu je reakcí na jeho pudové přání napodobovat černochy. Američanky se musejí v porovnání s jinými ženami usilovněji snažit upoutat pozornost mužů své země. Důvodem, proč se americké dívky rády vdávají za cizince, není láska k titulům, ale láska k mužům, kteří jsou trochu nebezpeční. Amerika je nejemocionálnější země i země s největší sebekontrolou. Snaha uchovat si sebekontrolu tváří v tvář brutálnímu pudu z nás dělá zemi neurasteniků. V Americe nedůvěřujete člověku, který myslí na víc než jednu věc. Americké manželky se vrhly do sociální činnosti, protože se svými manželi nejsou šťastné. Ani muži, ani ženy si to ale neuvědomují. Regenerace Ameriky závisí na tom, jestli bude mít odvahu podívat se sama sobě do tváře. Odstraňte pruderii a z Ameriky se může stát největší národ, jaký svět kdy poznal. Americké ženy vládnou svým domovům proto, že muži se je ještě nenaučili milovat. Největší sebekontrolu na světě nalézám mezi Američany – a hledám její příčinu. Proč by v Americe mělo být tolik sebekontroly? ptám se sám sebe a odpovědí je pro mě „brutalita“. Nalézám zde velké množství pruderie. Co je příčinou? tážu se a objevuji brutalitu. Pruderie je vždycky zástěrkou brutality. Je to nutné – umožňuje to život, dokud člověk neobjeví ono zvíře a nezíská nad ním opravdovou kontrolu. Když to tak v Americe uděláte, budete nejemocionálnějším, nejtemperamentnějším, nejrozvinutějším národem na světě.

Zdá se mi, že se chystáte objevit sami sebe. Objevili jste všechno ostatní – všechnu zemi tohoto světadílu, všechny zdroje, všechny skryté přírodní věci, které vám mohou sloužit při budování vašeho národa. Postavili jste svá velká města a zaplnili jste je divadly, kluby, katedrálami a školami Je to všechno připravené a čeká, abyste to užili ke svému velkému prospěchu, pokud objevíte sami sebe. Abyste tak učinili, budete muset zkoumat vlastní sebekontrolu, budete muset analyzovat vlastní vědomí, budete muset připustit, že se od chvíle, kdy do této země přijeli puritáni a hugenoti, skrýváte sami před sebou.

Nebudete se stydět za svou brutalitu, až ji pochopíte, a jakmile jí porozumíte, promění se ve velké emoce, jež dají impulz vývoji vašeho národa, který dalece předčí to, v co nyní doufáte. Nad vaším úspěchem ve všech velkých věcech týkajících se výtvarného umění a literatury bude Evropa žasnout, jako nyní žasne nad vašimi velkými systémy obchodu a filantropie.

V Americe, stejně jako ve všech zemích, kam přišla dobyvatelská rasa, dobyvatelé vždycky klesnou na úroveň dobytých, neboť je mnohem snazší o deset stop spadnout než o jednu vyrůst. Celá snaha o lidský vývoj znamená vyzvednout nás o tu jednu stopu, a pokud pustíme jakoukoli z věcí, které jsme získali civilizací, rychle zase sklouzneme. I Holanďané v Jižní Africe, kteří byli v době své kolonizace rozvinutým a civilizovaným národem, klesli na mnohem nižší úroveň v důsledku svého styku s divošskými rasami. Divošské obyvatele země je třeba ovládnout. Při pokusu o ovládnutí roste v pánovi brutalita. Musí být nemilosrdný. Musí obětovat všechno měkké a jemné, aby divochy zvládl. Jejich vliv je značný. Čím jistěji jsou ovládnuti, tím více divošským se musí pán stát. Otrok má největší vliv ze všech, protože se vyskytuje blízko toho, kdo mu vládne. V Americe vás nyní indiáni neovlivňují, stáhli se před vaší mocí a je jich velmi málo. Ovlivňovali vaše předky. Na vás dnes působí černošská rasa, která vás ještě před nedávnem musela označovat za své pány. Na Severu není současný černošský vliv nijak velký. Na Jihu, kde nemají příležitosti, jež by byly srovnatelné s příležitostmi bílé rasy, je jejich vliv značný. To oni doopravdy vládnou.

Všímám si, že vaši Jižané hovoří s černošským přízvukem, že vaše ženy začínají stále více chodit jako černoši. Zjišťuji, že to, co se na Jihu označuje jako cit, galantnost a romantismus, je zástěrkou krutosti. Krutost a galantnost jsou dvojicí protikladů. Jižané se k sobě navzájem chovají velmi zdvořile, ale s černochy zacházejí, jako by se chovali k vlastní nevědomé mysli, kdyby věděli, co se v ní nachází. Když vidím člověka, který se divoce zlobí kvůli něčemu, co je ve vnějším světě, vím, že ve skutečnosti chce být divošský vůči vlastnímu nevědomému já.

Vaše americká mysl je velmi přímá, velmi logická. Aby dala vzniknout vašim velkým projektům a budovám, zabývá se tak často tím, co označujeme jako realitu, tedy syrovým materiálem života, že jste se naučili myslet a argumentovat na základě abstrakcí. Pokud někdo v Americe vidí, že v jeho obchodech je nějaká malá mezera, kterou je třeba pro efektivitu obchodu zaplnit, nemyslí pouze na svůj vlastní specifický projekt, ale i na tuto mezeru ve vztahu ke všem obchodním projektům, jako je ten jeho, vypracuje metodu, a pravděpodobně dokonce v důsledku, že viděl malou vadu ve svém soukromém projektu, zorganizuje nějaký velký obchod.

Právě to označuji jako myšlení v abstrakcích a je to něco, co se lidská rasa nyní teprve učí. Ve starověku znali principy strojů, ale jejich mysl nedosahovala schopnosti vyrobit stroje, které by tyto principy vyjadřovaly. Když před sebou viděli věci, z nichž měl být určitý stroj vyroben, začali nějak přemýšlet o jeho formě, libovat si v ní, ozdobili ji a ztratili ze zřetele její účel, a tudíž ji nikdy nevytvořili jako výkonný stroj. V Americe nikdy nezapomínáte na účel, pro nějž navrhujete své velké stroje sloužící vašemu způsobu života. Vaším cílem je užitečný obchod, zacházení se syrovým materiálem života, a vystavěli jste velký systém. Dá se očekávat, že jelikož jsem Evropan, budu Ameriku kritizovat, a dá se ode mě jako od někoho, kdo studuje psychologii, očekávat i to, že naleznu chybu ve způsobu, jakým myslíte a jakým se americká mysl realizuje, jenže já nejsem kritik – jsem psychoanalytik. Mým úkolem je snažit se porozumět, a tam, kde člověk chápe, nemůže soudit. Neboť má li každý účinek svou příčinu, musí existovat dostatečná příčina pro velké účinky, které ve vaší zemi nalézám, a musím proto hledat příčinu, nikoli vinit účinek.

Není sporu o tom, že jste obětovali hodně krásných věcí, abyste vybudovali svá velká města a dosáhli vlády nad pustinou. Abyste vybudovali tak velký mechanismus, museli jste zadusit mnoho rostoucích věcí. Ale někde je jistě příčina, a když ji objevíte, váš mechanismus pro vás nebude mít to nebezpečí, které má dnes. Je pravděpodobné, že všechno, co člověk vybuduje, ho pohltí, a americký budovatel žije v nebezpečí, že bude pohlcen, ale proč bych mu za to měl nadávat? Musí se vyjadřovat velkými budovami, trusty, systémy, v nichž jsme my v Evropě ještě teprve na začátku. Závidíme vám. Nenaučili jsme se přemýšlet v tak velkých abstrakcích – a nejsme v tak velkém nebezpečí jako vy Američané.

Myslím, že velká část této schopnosti budovat ve velkém měřítku, rozdrtit všechno, co stojí tomuto budování v cestě, zničit vše, co brzdí vaše procesy a systémy, je dědictvím vašich puritánských předků. Puritáni se naučili myslet abstraktně, ještě než sem přišli. Největším problémem středověku bylo naučit se myslet. Vybrali si největší abstrakci ze všech, ideu Boží, a vše jí obětovali. Státy kvůli ní byly poráženy, rodiny rozbíjeny, armády zabíjeny ve snaze naučit se myslet o Bohu, a vaši puritáni, hugenoti a všichni ti, pro něž byla idea Boha větší než cokoli jiného, se naučili myslet tak dobře, že opustili vlastní domovy, a vy jste potomci těchto lidí. Abstraktní myšlenka je vždy nelítostná. Je to ta nejnebezpečnější myšlenka, která se dá myslet, a také nejúžasnější.

A tak mi musíte věřit, že nejsem kritik, nýbrž že se snažím rozumět.
Mnoho věcí, které se mi možná nelíbí, už na mě tak působit nebudou, až pochopím, jaká je jejich příčina. Národ je jako jedinec. Pokud trpí, nesmí ho lékař zranit, jestliže si není zcela jistý, že v tomto zranění spočívá součást léčby.

Amerika nevnímá, že by byla v nějakém nebezpečí. Nechápe, že čelí své nejtragičtější chvíli: chvíli, v níž se musí rozhodnout, že buď zvládne své stroje, nebo jimi bude pohlcena – a vzhledem k tomu, že to neví, bych ji nechtěl zranit.

Amerika je zemí nervové choroby a v každé nervové chorobě se nachází duševní prvek. Je bolestným svědkem nějakého konfliktu v duši i těle. Od svých pacientů se snažím zjišťovat, co před sebou skrývají, a tak, když ke mně přijdou, jenom poslouchám. Chci, aby má mysl byla prázdná – a přijímala. Nesmím mít žádné předsudky, nesmím činit žádné soudy o mravním nebo duchovním stavu, který odhalují.

Po chvíli našeho rozhovoru začnou o něčem hovořit s obtížemi a počne být zjevné, kde se nachází konflikt. Někdy je to velice dětinské – nějaká chybná představa, kterou mají o životě, která je pevně drží a brání jim v opravdovém žití, a dokonce na znamení své existence způsobila nervové obtíže. Pokud si můj pacient uvědomí, že tento konflikt je skutečný a tragický a že všechny jeho snahy utéct od něj jsou zbytečné i nedůstojné, mohu mu pomoci. Pak může být to, co jsem se dozvěděl, užito pro jeho prospěch.

Studuji jedince, abych porozuměl rase, a rasu, abych porozuměl jedinci. Ptám se sám sebe, jaký vliv mělo budování Ameriky na dnešního Američana a Američanku? Zjišťuji, že je to dobré téma pro někoho, kdo studuje psychoanalýzu.

V každé lidské bytosti je pouze určité množství životní energie. Ve své práci to označujeme jako libido. A řekl bych, že libido Američana se téměř výhradně zaměřuje na jeho obchod, takže jakožto manžel je rád, že nemá žádnou zodpovědnost. Vedení rodinného života zcela přenechává své ženě. Právě to nazýváte „nezávislost Američanky“. Já to označuji jako lenost Američana. Proto je doma tak laskavý a zdvořilý a ve svých obchodech dokáže tak tvrdě bojovat. Jeho skutečný život je tam, kde je jeho boj. Líná část jeho života je pak tam, kde se nachází jeho rodina.

Když jsou muži dosud v barbarské fázi, dělají si ze žen otroky. Pokud je, zatímco jsou svou povahou stále barbary, nějaký vliv přiměje pochopit, že se nemají odvažovat zacházet s ženami jako s otroky, co mají v takovém případě dělat? Nevědí ještě, jak milovat něco, co je jim rovno. Nevědí, co je skutečná nezávislost, a tak musejí před tímto otrokem pokleknout a změnit ho na tu jedinou bytost, kterou pudově (i když jsou barbaři) obdivují: změní ideu otroka na ideu matky. Pak se s tou matkou-ženou ožení a velmi si ji cení, mohou na ní být i závislí. Nemusejí být jejím pánem. V Americe vládnou vaše ženy svým domovům proto, že se je muži ještě nenaučili milovat.

Na lodi jsem udělal mnohá pozorování. Všiml jsem si, že kdykoli americký manžel hovořil se svou ženou byl v jeho hlase jemný melancholický tón, jako by nebyl docela svobodný; jako by to byl chlapec, který hovoří se starší ženou. Byl vždycky velice zdvořilý a laskavý a prokazoval ženě všechnu úctu. Bylo vidět, že v jejích očích není vůbec nebezpečný a že se ona nebojí, že by ji ovládal. Ale když mu někdo řekl, že se někde sází, opustil ji, v jeho tváři se objevila dychtivost a tužba, jeho oči se rozzářily, hlas zesílil, zhrubl a stal se brutálnějším. Proto říkám, že jeho libido, jeho životní energie spočívá ve hře. Má rád hazard. Tím je obchod.

Být zamilovaný stojí hodně živé energie. V Americe poskytujete svým mužům i ženám tolik příležitostí, že si nešetří žádnou životní energii na milování. Je to báječná země z hlediska příležitostí. Ty jsou všude. Síří se po celém povrchu všeho. A tak se americká mysl rozbíhá a rozšiřuje po celé zemi. Jenže to má i svou temnou stránku. Američané nemusejí hluboko kopat, aby objevili svůj vlastní život. V Evropě to tak dělat musíme.

V Evropě máme spoustu ohraničení. Vezměte si mou malou zemi, Švýcarsko. Ve Švýcarsku musíme být Švýcaři, protože nechceme být Němci, Francouzi ani Italové. Ale v Americe můžete být cokoli. V mé zemi mi tolik možností poskytováno není. Proto kopu stále hlouběji, abych nalezl svůj život. V Americe si myslíte, že se soustředíte, protože jste tak přímí a protože máte rádi lidi, kteří v daném okamžiku myslí jen na jednu věc. Zjišťuji, že člověku, který myslí na dvě věci, nedůvěřujete. Když ale myslí pouze na jednu, umožníte mu všemi způsoby jeho podnik rozběhnout. Nemám pocit, že stojíte o věci, které jsou hluboké. Tak snadno se můžete nechat rozptýlit. A všechno, co pokládáte za nepříjemné, rychle pohřbíte ve své nevědomé mysli.

Americký manžel je velmi pobouřený, když se ke mně přijde léčit kvůli neurastenii nebo nervovému zhroucení, a já mu řeknu, že tomu tak je proto, že je na jednu stranu brutální a na druhou prudérní. V Americe držíte kamennou tvář stejně jako v Anglii, protože se tak usilovně snažíte skrýt své emoce a pudy. V Evropě máme pro své emoce spoustu malých ventilů. Naše civilizace je stará, což nám dává možnost žít jako muži a ženy. Ale v Anglii ještě před 100 lety byli lidé stále onou vítěznou rasou, která byla zabarvena divošskými pudy původních obyvatel Britských ostrovů. Angličané si museli podrobit Kelty a Keltové před pár stovkami let žili v téměř divošských podmínkách.

V Americe jste stále ještě pionýry a máte velké emoce všech dobrodružných průkopníků, jenže kdybyste jim dali průchod, prohráli byste ve své obchodní hře, a proto se snažíte o tu největší sebekontrolu. Pak na vás ale tato sebekontrola – která vás drží pohromadě a chrání vás před rozpadem – reaguje a vy se ve snaze o její udržení zhroutíte.

To považuji za psychoanalýzu. Zpětné hledání skrytých psychologických faktorů v duši, které v kombinaci s nervy v těle způsobily falešné přizpůsobení životu. V Americe nastal právě takový tragický moment. Ale vy nevíte, že je tragický. Víte jen, že jste nervózní, nebo, jak říkáme my lékaři, neurotičtí. Necítíte se v klidu. Ale nevíte, že jste nešťastní.

Věříte například, že americká manželství jsou nejšťastnější na světě. Já říkám, že jsou ta nejtragičtější. Vím to nejen na základě svého studia národa jako celku, ale i zkoumání jednotlivců, kteří ke mně přicházejí. Zjišťuji, že muži a ženy věnují svou životní energii všemu kromě vztahu mezi sebou. V jejich vztahu je všechno zmatené. Ženy jsou matkami svých dětí i manželů, ale zároveň je v nich staré primitivní přání být vlastněny, poddány, podrobit se. A v muži není nic, čemu by se žena mohla poddat, kromě jeho laskavosti, zdvořilosti, štědrosti, galantnosti. Podrobit se musí jeho konkurent, soupeř v obchodě, ale nikoli ona.

Na světě není žádná jiná země, kde ženy musejí tak usilovně bojovat, aby upoutaly pozornost mužů. Ve vašem Metropolitním muzeu je basreliéf, který zobrazuje krétské dívky při jednom z jejich náboženských tanců kolem boha v podobě býka. Tyto dívky z doby kolem roku 2000 př. Kr. mají vlasy do drdolu, nabírané rukávky a útlé pasy v korzetu. Jsou oblečeny tak, aby ukázaly každou linii svého těla, stejně jako se dnes oblékají vaše ženy.

V oné době souvisely důvody, které vedly ženy k tomu, že na sebe musely takto upoutávat mužskou pozornost, s morálkou jejich země. Ženy byly stejně zoufalé jako dnes, aniž by to věděly. V Athénách čtyři nebo pět století př. Kr. dokonce mezi mladými dívkami vypukla epidemie sebevražd, kterou ukončilo až rozhodnutí areopágu, že příští dívka, která zahyne vlastní rukou, bude nahá vystavena v athénských ulicích. K žádným sebevraždám už nedošlo. Athénští soudci rozuměli psychologii pohlaví.
Na Páté avenue si ten basreliéf neustále připomínám. Všechny ženy se svým oblečením, dychtivostí ve tváři a chůzí snaží upoutat unavené muže své země. Nedokážu říct, co udělají, když se jim to nepodaří. Možná se pak postaví tváří v tvář samy sobě, místo aby od sebe utíkaly, jak to dělají nyní. Muži jsou k sobě obvykle upřímnější než ženy. Ale v této zemi mají ženy více volného času než muži. Snadno se mezi nimi rozšiřují nápady, jsou prodiskutovávány v klubech, a tak to možná budou ony, kdo se zde jako první zeptá, jestli je vaše země šťastná, nebo ne.

Možná že vytvoříte rasu, která bude sestávat v první řadě z lidských bytostí, a až pak z mužů a žen. Možná že stvoříte skutečně nezávislou ženu, která ví, že je nezávislá, která za svou nezávislost cítí zodpovědnost a časem začne vidět, že musí spontánně dávat ty věci, u nichž dosud dovoluje, aby jí byly brány, protože předstírá, že je pasivní. Dnes je americká žena stále zmatená. Chce nezávislost, chce volnost, aby mohla dělat všechno, chce mít všechny možnosti, které mají muži, a zároveň touží být ovládána mužem a vlastněna archaickým evropským způsobem. Myslíte si, že se vaše dívky vdávají za Evropany, protože ctižádostivě touží po šlechtických titulech. Já říkám, že je tomu tak proto, že se vlastně neliší od evropských dívek. Líbí se jim, jak evropští muži milují, a rády si myslí, že jsme trochu nebezpeční. Se svými americkými manžely šťastné nejsou, protože se jich nebojí. Je přirozené, i když je to archaické, že ženy se chtějí bát, když milují. Pokud se bát nechtějí, pak se možná stávají opravdu nezávislými a vy zde vytváříte skutečně „nové ženy“. Váš americký muž ale doposud není na skutečnou nezávislost u žen připraven. Chce být pouze poslušným synem své matky­ženy. Americký národ má velkou povinnost: že se postaví sám sobě, že si připustí svůj současný okamžik tragédie – připustí, že má před sebou velkou budoucnost, pouze pokud bude mít odvahu se podívat sám sobě do tváře.

O devatenáct let později, 27. února 1931, požádal Junga o rozhovor americký novinář Whit Burnett z newyorského The Sun. Úryvek, který jsem vybral, přináší obraz, po němž touží lidská duše: obraz zklidněných, vylidněných měst po velkých vyhlazovacích válkách – anebo během pandemie… Název rozhovoru je:

AMERIČANÉ MUSEJÍ ŘÍCT „NE“

„Americké tempo se dnes považuje za normu, podle níž by se měl řídit život. V dnešním světě stojí na jedné straně Amerika se svým často záviděníhodným sloganem o „životní úrovni“ před očima, zatímco na druhé straně se nachází Rusko, jež si je také jednotně vědomo současné „úrovně bídy“. Obě země představují v současnosti velké síly.

Je samozřejmě zcela nemožné pomyslet na to, že by se tyto dvě rozdílné povahy mohly spojit, nebo se dokonce spojily: Bojovaly by se vší svou odlišností až do zemdlení. Mezi Ruskem a Amerikou stojí Evropa jako útočiště individualismu, který je potřeba k vedení šťastného života a který je v každém případě více či méně odlišný, ale stojí v opozici k uniformitě Ruska i Ameriky a je nezbytný, máme­li uspokojit svou velkou nevědomou a prvotní mysl, která nás varuje před tím, abychom se vydali špatným směrem, a nakonec u nás za účelem naší záchrany pěstuje neurózy.

New York je pouze jeden do očí bijící příklad toho, co převládající představy v Americe dělají s obecnou povahou lidí. V jiných státech, jako je Kalifornie, kde se lidskému bláznění nevěnuje tolik pozornosti, nejsou šílenci odděleni tak snadno a po celé Americe existují tisíce osob trpících nemocnou duší, kteří se ovšem nikdy nestanou případem v nemocnici.

To, co Amerika potřebuje tváří v tvář ohromnému nutkání k uniformitě, touze po věcech, touze po životních komplikacích, po tom, být jako sousedi, po rekordech a tak dále, je značná a zdravá schopnost říct „ne“. Na chvíli spočinout a uvědomit si, že mnoho věcí, o něž tito lidé usilují, není pro šťastný život nezbytných a že snažit se žít přesně tak jako úspěšný soused nesleduje zásadně odlišné výzvy zcela jiné, hlubší osobnosti, kterou člověk možná obsahuje, a přece se jí snaží vědomě zbavit, takže tento konflikt vždy, dříve či později, vede k nějaké podobě neurózy, nemoci či šílenství.

Trochu se v nás probouzí pocit, že něco ve světě je špatně – že náš moderní předsudek přeceňující důležitost intelektu a vědomé mysli by se mohl mýlit. Chceme jednoduchost. V našich městech trpíme potřebou prostých věcí. Rádi bychom viděli naše velké železniční terminály opuštěné, ulice prázdné, aby na nás padl velký klid.

Tyto věci se vyjadřují v tisících snech. Ženských snech, mužských snech, snech lidských bytostí, z nichž všechny mají víceméně stejnou kolektivní prvotní nevědomou mysl – stejnou u černocha ve Střední Africe, kde jsem pobýval, i u newyorského burzovního makléře. To v našich snech se tělo zvědomuje mysli. Sen je z velké části varování před něčím, co může přijít. Sen je nejlepším vyjádřením těla – tím nejlepším symbolem, jaký dovede vyjádřit –, že se něco vyvíjí chybně. Sen přitahuje pozornost naší mysli k pudovému pocitu těla.

Pokud člověk tato symbolická varování svého těla ignoruje, zaplatí za to jinak. Neuróza znamená pouze to, že tělo převzalo kontrolu bez ohledu na vědomou mysl. Říkáme, že nás hrozně bolí hlava, když nás nudná společnost nutí, abychom ji opustili, a my nemáme odvahu udělat to zcela svobodně. Naši hlavu to opravdu bolí a my odejdeme.

Když se těmto varováním vyhýbají celé země, plní své blázince, stávají se uniformně neurotickými, jsme ve velkém nebezpečí. Myslel jsem, že poslední válka nás něco naučila, ale zřejmě ne. Naše nevědomé přání po odlehlých místech, tichu a nečinnosti, které se tu a tam v srdci našich velkých měst vyjádří lyrickým výbuchem nějakého básníka nebo šílence, nás může proti naší vědomé vůli uvrhnout do další katastrofy, z níž se už třeba nikdy nevzpamatujeme. Možná se vyhubíme a pak už nebudeme potřebovat žádná útočiště, a nebude nikdo, kdo by seděl a snil…

Texty C. G. Junga jsou citovány z knihy Rozhovory s C. G. Jungem, Portál, Praha, 2015, přeložil Ondřej Fafejta.

Srov. dopis Karla Čapka O amerikanismu pro New York Sunday Times z roku 1926.