Počteníčko: Ježíšku, tentokrát ses vycajchnoval
Po první a druhé přichází na řadu i třetí ze vzpomínek na legendárního kněze a písničkáře – jeho první kázání čili sermon po návratu z exilu do Československa přednesené na Nový rok 1990 v kostele u Salvátora v Praze na Starém Městě. Přinášíme je poprvé díky Daně Seidlové, která jeho text ve svém osobním archívu uchovala. Pro jeho silnou literárnost, kterou se tvorba kněze-písničkáře vyznačuje, je zařazujeme do naší rubriky Počteníčko – jako literární vzpomínku na dobu, která je neodvolatelně pryč, ale i jako důkaz, že tu kdy byla…
Biblický text, nad kterým se dnes společně zamyslíme, je zapsán v evangeliu Lukášově v 12. kapitole ve verši 36: „Vy jste podobni lidem, očekávajícím svého Pána.“
Adventní doba a Vánoce 1989 jsou za námi. To byl advent, to byly ale Vánoce, to byla nadílka, to bylo darů, všichni jsme jenom žasli, jako děti jsme valili kukadla a říkali: je to vůbec možné, no tohle… Nejhlubší výhledy mé víry se začaly najednou uskutečňovat, to, o čem jsme snili, ano, náš sen se pomalu a jistě stává skutečností.
To přece není jenom politika, která nemá s naší vírou nic společného, tak tomu nemůže být, já opravdu cítím ve svém nitru vánoční radost víry, tu hlubokou radost a jistě mnozí z vás též.
Dělící zdi padají, ostnatý drát je přestřihován, vězni jsou propuštěni na svobodu, zázračná pravda, spravedlnost a svoboda povstávají k životu, jen tak se otřepou, jako by se jim za ta léta nic nestalo, jsou tu v plné své kráse.
V Rumunsku ve chvíli, kdy tato slova píši, ještě zuří ta šelma násilí, bije v posledních křečích kolem sebe, ale všem je už jasné, že tomuto způsobu už odzvonilo. Naše století, ta dlouhá éra násilí, éra dvou světových válek, doba hromadného vraždění, masových lágrů a masových hrobů je za námi. Svět, nebo alespoň Evropa, bohatší o tuto zkušenost se musí spojit k tomu, aby k podobným hrůzám nakumulované moci už nikdy nedošlo. Svoboda přišla jako z čistého nebe, byla nám darována, my jsme jenom žasli. Ano, to byly Vánoce, náš sen o konci násilí, náš sen o svobodě se náhle naplnil. Naše děti, když byly malé, tak měly ohromnou radost z vánočních dárků a neskrývaly ji, když rozbalily balíček tak zvedly oči ke stropu, k nebi a volaly: děkuju, Ježíšku. Tak volám letos i já s očima k nebi zvednutýma: děkuju, Ježíšku, tentokrát jsi se opravdu praštil přes kapsu, tentokrát jsi se opravdu ukázal a vycajchnoval, to bylo vpravdě štědré – děkuju pěkně, poprvé v životě jsem zažil, že se tužba může uskutečnit, to, co bylo celých mých pětačtyřicet let jen zbožným přáním a přímluvnou modlitbou se fakticky stalo, to je fantastické, děkuju, Ježíšku, to byly Vánoce, ta radost, jako v nebi tak i na zemi, jméno Tvé se posvětilo, Tvé království nás navštěvuje, Tvá vůle se plní, viny našich viníků se odpouštějí a národy východní Evropy jsou zbavovány od zlého – to byly, Pane, Vánoce, děkuji, Bože.
To byl úklid vskutku vánoční, co toho jen šlo do starého papíru, sloha s nadpisem Jan Dus, šup s ní do koše, a za ní ta s nápisem Havel a Cibulka a Keller (pozn. red. občan NDR Michael Keller odsouzený za přípravu vyzvědačství) a Jirous, koš už dávno nestačil a krabice s nápisem Amnesty a druhá s nápisem ACAT a třetí CSI a další s nápisem NDR a další s nápisem Rumunsko, hory toho šly do starého papíru a toho místa, toho prostoru na nové a lepší věci.
To byly Vánoce 1989, to byla síla, to byla radost. A to vše trvá i nyní v první den Nového roku 1990 po Kristu. O Vánocích jsme si připomněli, že zvěst o narození Krista první přijali pastýři. Tedy ne lidi kolem jeruzalémského chrámu, ne kněží, ne lidi kolem synagogy, ne písmaznalci, zákoníci a farizeové, ne namyšlení nositelé moderní evropské kultury, tedy ne Římané kolem paláce Piláta Pontského, ne lidé u dvora, ne Herodiáni. Pasáci, zablácení pasáci ovcí. Spali u svých stád, normální noc jako každá druhá a najednou to začalo. Nečekaně, překvapivě, nenaplánovaně, najednou to Bůh rozjel a učinil bez přičinění pastýřů z noci normální tu noc svatou, noc děje iracionálního, transcendentního, noc svatou, svátek celého stvoření a všech lidských generací.
A sláva Páně osvítila je, čteme, vyraženi ze sna, osvíceni, ozářeni, jsou u vytržení, naplněni bázní, svatou bázní, která pomalu přechází do radosti, do hluboké svaté radosti.
Tímto popisem je zvěstováno i nám, moderním lidem: Kromě toho, co člověk vymyslí, učiní a naplánuje, je ještě oblast života, která též reálně působí, ale překvapivě, nečekaně, ano, to více než racionální, nás převyšující a překračující je zde. I Boží a svaté dění má své dějiny a svou přítomnost, je zde často skryto, čím namyšleného člověka, toho Titána, co si myslí, že moudře spravuje a řídí běh světa a netuší, že je malý a ubohý a slepý a nahý. Bůh sám je suverénním aktérem tohoto dění a naším smyslem je mít uši k slyšení a oči k vidění, naslouchat a porozumět tomuto mocnému, skrytému a tajemnému chodu veškerenstva. I letošní, tak štědré Vánoce jsme zažili právě jako ti pasáci, nečekaně ozářeni, užaslí, nebojím se říci – z toho svatého chodu událostí, žasnoucí nad dalekosáhlostí a tempem obnovy věcí lidských. Tato pravda pastýřů by nás mohla vnitřně oslabit a demobilisovat. Mohli bychom si říci: na co něco dělat a plánovat, na co přemýšlet a vymýšlet, proč se o něco snažit, když nakonec to překvapivé a iracionální a na nás zcela nezávislé je to důležité a směrodatné. Však on nás Bůh vzbudí v pravý čas, září své svatosti nás probudí a přivede nás k bázni a radosti úžasu. Ano, aktérem prvních Vánoc je Bůh sám, ale v narození Krista, v jeho vstupu do lidských dějin si z nás vytváří spoluaktéry Božího království.
A to druhé bych chtěl ilustrovat na postavě Simeona. O Simeonovi čteme: člověk ten byl spravedlivý a očekával potěšení Israele. Když on uviděl děťátko – narozeného Krista, řekl: viděly oči mé spasení Tvé, Pane, které jsi připravil před obličejem všech lidí. Ve srovnání s pastýři je Simeon ten vidoucí. On již dříve očekával potěšení Israele, měl svůj sen, prosil v modlitbách za jeho uskutečnění, žil v Duchu svatém ještě před jeho příchodem. Simeon, ten věřící žid, on se modlíval, přijď království Tvé ještě před narozením Krista, on poznává to děťátko, on může porozumět, on šílí radostí, mé šediny se toho dočkaly, teď můžu umřít v pokoji, mé oči viděly Tvé spasení, Bože, má víra se stala skutkem, faktem a tělem. To první pasácké nás vybízí k úctě k svatému a námi neřízenému a to druhé Simeonovo nás činí účastníky toho svatého a velkého dění.
V Kristu započala Boží akce pro záchranu světa. Nenápadně a skrytě, v chlívě to začalo, skryto zraku mocných světa tohoto. Tento skromný začátek má velké zaslíbení Boží: Mnozí se budou z jeho narozeni radovat, nebo on postaví Bohu lid hotový. Lid hotový to znamená, on spojí v Duchu nenásilí všechny nezištné a pokorné lidi, kteří neusilují jen o svou moc a slávu, on vytvoří v našich dějinách lid hotový, lid porozumění, služby a lásky. Simeonův sen došel naplnění, i náš sen o spravedlivých poradcích, o propuštění vězňů se naplnil a na jednu stranu nás to překvapilo a ozářilo nás to jako blesk z čistého nebe, na straně druhé říkáme, náš sen se uskutečnil, naše modlitba byla vyslyšena. Dočkali jsme se toho, po čem jsme tolik toužili a pro co jsme pracovali; děkujeme Pane, patříme k Tvému lidu, k lidu naděje, k lidu, jenž očekává a vytváří Tvou spravedlivou budoucnost, k lidu, který očekává svého Pána.
Amen.