Společnost a politika Zahraničí,Kultura

Selektivní slepota evropské levice

Obrázek nebo fotografie#30971

Salman Rushdie měl kliku aneb Proč už není levicová solidarita proti islamistům samozřejmostí. V roce 1989 otiskly noviny Tageszeitung (taz) výňatky ze „Satanských veršů“ na své titulní straně. Ale to už je dávno.

Když jsem se poprvé intenzivněji zabývala antisemitismem skrývaným pod rouškou antisionismu, narazila jsem na něco historicky pozoruhodného: německá levice vystupovala ve dvou prvních desetiletích po druhé světové válce jako výrazná zastánkyně Izraele. Zasazovala se například o navázání diplomatických styků s židovským státem, a to v době, kdy velké většině německého obyvatelstva byla existence Izraele přinejlepším lhostejná.

Karta se obrátila teprve poté, co si Německo a Izrael vyměnily v roce 1965 velvyslance a zřídily diplomatické mise v Bonnu a Tel Avivu. Od té doby se levice z velké části od Izraele odvrátila, tím spíše, když se v průběhu blízkovýchodního konfliktu proti sobě jasně postavily supervelmoci: USA na straně Izraele, Sověti na straně bojujících arabských států.

Zatímco přední levicoví intelektuálové poválečné doby Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartre považovali za nepatřičné Izrael morálně odsuzovat, pro další generaci řekněme studentské levice se to stalo samozřejmostí. Vždyť toho, kdo byl podporován imperialisty jako USA a jejich vazaly jako Německo, bylo nutno odmítat. Přítel mého nepřítele je mým nepřítelem.

Na tento radikální obrat levice – samozřejmě s výjimkami – jsem si vzpomněla i při přemýšlení o vztahu levicově smýšlejících lidí k islamismu. Boj proti islamismu byl kdysi něčím, na čem panovala v pokrokových kruzích shoda. Díky kritické levici v azylové debatě 80. a 90. let 20. století mohl islamista v Německu získat azyl snáze než feministka nebo bojovník za lidská práva. Islamisté byli například v Alžírsku pronásledováni státní mocí, a měli proto jako uchazeči o azyl dobré vyhlídky na úspěch. Kritičtí intelektuálové, bojovnice za práva žen nebo homosexuální aktivisté byli naopak v muslimských zemích často pronásledováni nestátními subjekty – většinou islamisty –, a neměli proto na azyl nárok. Hrozila jim deportace.

Vrcholem levicové solidarity proti islamismu byla bezpochyby kontroverze okolo „Satanských veršů“ indicko-britského spisovatele Salmana Rushdieho. Když v roce 1989 vyšla jeho kniha, muslimský svět zuřil: „Zastřelte Rushdieho!“, „Pověste ho!“, „Satan Rushdie“. Hořely knihy, britské vlajky i portréty samotného spisovatele. Vůdce íránské revoluce ajátolláh Chomejní vydal 14. února fatvu, v níž vyzval k vykonání trestu smrti nad Rushdiem kvůli rouhání. Odměna za Rushdieho hlavu byla naposled zvýšena v roce 2016, a to na čtyři miliony dolarů.

Co tedy dělat, je-li takto fundamentálním způsobem ohrožena svoboda projevu? Co si počít, když chce hlava náboženského státu zabránit, aby byla kdekoli na světě vydána nějaká kniha? Deník taz tehdy vyzval německá média ke společnému otištění „Satanských veršů“ na titulní straně. Frank Schirrmacher, tehdejší šéf literární rubriky novin Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), se s radostí přihlásil; když ale zjistil, že se nechce připojit žádné další vydavatelství, zařadil zpátečku. „Ty verše nechtěl otisknout nikdo,“ vzpomíná spoluzakladatel taz Arno Widmann. Každý se přikrčil. „Chomejní přece každému, kdo by ty verše otiskl, hrozil smrtí.“ Redakce taz naproti tomu trvala na svém bez jakýchkoliv pochybností. „V určitém okamžiku se na plenárním zasedání někdo zeptal, zda o tom nemáme hlasovat, protože se to týká všech zaměstnanců,“ vzpomíná Widmann. „Když mu nebo jí ale bylo vysvětleno, že pak už bychom žádné taz nepotřebovali, kdybychom si nechali tak snadno zavřít pusu, přešli jsme k dalšímu bodu jednání.“

Týden po smrtící fatvě – byla to středa během festivalu Berlinale a taz stály ještě marku třicet – vyšla titulní strana s klatbou stiženými výňatky ze „Satanských veršů“ v plném znění společně s fotografií Salmana Rushdieho. Byla to vcelku šedošedá šeď a určitě by to nebylo na cenu za grafiku, přesto se ale jednalo o jednu z nejdůležitějších a nejodvážnějších titulních stran, jaké kdy v taz vyšly. Tuto historickou titulní stranu z 22. 2. 1989 bychom mimochodem marně hledali mezi 394 stránkami knihy „40 let taz“ – bohužel. Takže máme k dispozici jen popis tehdejších událostí a zmínku v souhrnu této knihy.

Klíčová otázka teď zní: jednaly by taz – nebo jiné levicové médium – stejně i dnes? Odvážili bychom se toho a chtěli bychom to vůbec? Pro mluví skutečnost, že v taz pořád ještě pracuje mnoho reportérů a reportérek či redaktorů a redaktorek ochotných snášet nevraživost, neutuchající shitstorm nebo hrozby. Noviny taz jsou navíc autorským listem. S každým názorem se zaručeně objeví jiný názor, který bude hájit opak.

Bezpráví je bezpráví

Odvaha by tu tedy byla. S ochotou to nicméně vypadá úplně jinak. Události z 11. září 2001 měly totiž na levici podobný účinek jako navázání diplomatických vztahů s Izraelem: nechce už stát na stejné straně jako stát, který v důsledku teroristického útoku zpřísnil své zákony, omezil občanská práva a ztížil imigraci. Ministr vnitra Otto Schily, který měl se svým „Ottovým katalogem opatření“ při tomto zostřování hlavní slovo, se stal pro mnoho levicově smýšlejících lidí předobrazem nepřítele. V okamžiku, kdy se islamisté stali nepřáteli státu, měla politická levice – nikoli celá, ale většinově přece jen – problém. Objevily se zábrany islamisty kritizovat. Chceme být přece trnem v patě mocných, ne nositeli konformních názorů.

Mnoho levicově smýšlejících lidí omezilo svou kritiku na lidská práva, respektive na porušování lidských práv islamistických džihádistů západními státy. Jednalo se samozřejmě o oprávněnou a morálně nenapadnutelnou obžalobu. Bezpráví je bezpráví. Současně se ale dá tímto způsobem velmi pohodlně vyhnout tomu, zaujmout vůči islamismu vlastní postoj a klást politické požadavky.

Mnohé věci byly navíc matoucí. Atentátníci z 11. září nebyli v žádném případě chudí ubožáci poznamenaní útlakem, bez naděje na slušnou budoucnost. Právě naopak, jednalo se z velké části o studenty z dobrých rodin, kteří žili relativně bezstarostně v Evropě. Sám Usáma bin Ládin pocházel, jak známo, z pohádkově bohaté rodiny.

Zaujetí postoje neusnadňovala ani islamofobie, která byla v Německu stejně jako všude na Západě na vzestupu. Stále více lidí kladlo mezi islám a islamismus rovnítko. Veřejný diskurz byl ovládán strachem a odmítáním. Téma si začala přisvojovat pravicová část politického spektra. Jak tedy zaujmout postoj, aniž by byl člověk rasistický, etnocentrický nebo paternalistický? Otázka je to oprávněná a odpověď na ni obtížná. Levice ji dodnes zůstává dlužna.

Na čaj s bin Ládinovým bodyguardem

Jako korespondentka na Blízkém východě jsem často pila čaj s islamisty: se zakladatelem Hamásu Ahmadem Jásínem v Pásmu Gazy stejně jako s islamistickými teokratickými jestřáby v Íránu, kteří sami trvali na označení „fundamentalisté“, a jednou dokonce s bývalým osobním strážcem Usámy bin Ládina. Člověk si dost rychle povšimne, že kritické otázky jednoduše odrážejí. Islamisté prezentují pojetí světa uzavřené do sebe. Z jejich hlediska je logické, ba téměř povinné zabíjet lidi jiného smýšlení a nevěřící, nebo si je alespoň podmanit. Přesto se toho hodně vyjeví, když s nimi člověk mluví. Například: pojmy jako tolerance nebo kompromis nejsou součástí jejich aktivní slovní zásoby. Nic nezastírají, přesně víte, na čem s nimi jste.

Každý, kdo je ochoten naslouchat, může dojít pouze k jedinému závěru: islamismus znamená nenávist vůči určité skupině osob. Rasismem a znevýhodněním to nelze relativizovat. Chtít přehlížet tuto skutečnost je samo o sobě pozoruhodným výkonem. Můžeme a musíme proto velké části levice vytknout, že kvůli selektivní slepotě nerozpoznala tuto nenávist vůči lidem.

Salman Rushdie měl štěstí v neštěstí. V situaci, která byla k uzoufání, si mohl být jist solidaritou politické levice. Svoboda projevu tehdy ještě stála nad strachem být označen za rasistku nebo rasistu. Levice a levicoví liberálové stáli kritikům náboženství ve všech zemích po boku. Film „Život Briana“ a chuť dělat si legraci z náboženského pietismu byly v té době všeobecně sdíleným kulturním statkem. K čemu je ale levice, když těm, kteří podrobují společenské konvence kritickému zkoumání, odepře podporu? Přenechat kritiku islamismu konzervativcům a pravici je velkou politickou chybou. Zasazovat se o ženská práva, LGBTI, menšiny nebo prostě o právo poslat tradice k čertu patří k levicové DNA. Islamisté ohrožují každou jednotlivou hodnotu, o kterou se politická levice odjakživa zasazuje, především pak svobodu a rovnost.

Říjnová poprava francouzského učitele Samuela Patyho je exemplární ukázkou reality, která se už před dlouhou dobou objevila nejen na školách a nejen ve Francii: omezení svobody projevu nestátními aktéry. Ve škole už není možné zabývat se svobodou projevu nebo kritikou náboženství ve vztahu k islámu, aniž by tím člověk podstupoval riziko. Vražda učitele autocenzuru a vyhýbací strategie nepochybně ještě posílí. Změnit se to může jen tehdy, když bude kulturní relativismus jasně končit tam, kde budou dotčena lidská práva a právo na svobodu; když bude boj proti džihádismu a islamismu chápán jako součást antifašismu. Všechno ostatní je špatně pochopená tolerance.

Dočkaly by se tedy Rushdieho „Satanské verše“ i dnes solidarity jako v roce 1989? Odpověď zní: bohužel nikoliv.

Článek, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.