Literární ukázka Kultura

Suchonoš a vodní bytost

Obrázek nebo fotografie#30978

Psychofonetika je terapeutická metoda zviditelňující vnitřní prožitek skrze spontánní gesto a hlásky. Autor spojuje svou erudici terapeuta a celoživotní vášeň literáta, a postupně vytváří pohádky, v nichž nejen děti, ale i dospělí mohou prožít kvalitu jednotlivých hlásek. V tomto případě jde o pohádku pro pedagogickou práci s hláskou L.

Byla jednou jedna husopaska. Bosá běhala po stráních a hnala svůj houf hus od šťavnatých travin u břehu potoka k zeleným trsům v podmáčených lukách. Mezi prsty na chodidlech jí jednou proudila chladivá voda, podruhé se tlačilo bláto, a jindy jí tam zůstávaly shrnuté lístečky trávy jako krásné prstýnky.

Jediné, na co si musela ve svém bezstarostném životě dávat pozor, bylo, aby se vždy včas vracela domů. Království, v němž žila, bylo totiž sužováno zlou mocí. Krutý Suchonoš vše nelítostně vysušoval svým horkým podzemním dechem, až se suchem jizvila zem. Na poli praskala půda. Semínka obilí padala hluboko do tmy země a tam je požírali stínoví pavouci, služebníci Suchonoše. Když zašlo Slunce, stínoví pavouci z hlubokých škvír vytahovali své dlouhé tenké nohy, a když Měsíc napnul od hvězdy k hvězdě struny pro své písně, vylézali docela. Plížili se krajinou a tkali síť stínů, do níž chytali černou rosu. Neboť měli žízeň, velkou žízeň! Běda tomu, kdo se zapletl do jejich sítě. Dospělý člověk se jakž takž vytrhl a unikl, ale děti v tomto království musely být opatrné a netoulat se v noci venku.

To se přes všechnu opatrnost jednoho dne přihodilo mladičké husopasce. Buď, že zavedla své husy příliš daleko, anebo usnula na mezi, zkrátka večer ji překvapil daleko od domova, který už nikdy neměla spatřit. Když běžela domů, co dech jejím husičkám stačil, zastihla ji tma uprostřed cesty. Hnala houf bělostných hus šíráním vpřed a cítila, jak nožičky stínových pavouků ucukávají a uskakují před ní do tmy. Když pak noc zabrala z kraje hloubky, cítila, jak ji po obličeji přejíždějí vlákna pavučin natažená mezi větvemi. Nebyly to však pavučiny obyčejných pavouků. Za chvíli již nemohla dál. A také její husičky visely jak mouchy v sítích. Husopaska ovšem bojovala. Svým proutkem kolem sebe švihala a přesekávala obratně vlákna stínů, až osvobodila všechny své husy. Ty se šťastně rozběhly po louce, na kterou již dopadaly paprsky světla z nedalekého mlýna. Kolem husopasky se však seběhl houf stínových pavouků přilákaný pohybem v jejich síti. Bojovala, seč jí síly stačily, ale veliké pavouky nepřemohla. A i když se každý pavouk zasažený jejím proutkem zmenšil, přece ji udolaly.

Na místě tohoto odvážného boje vytryskl pramen křišťálově čisté vody a z husopasčina proutku vyrostla vrba.

Když ráno před mlýnem nalezli houfek k sobě se chýlících husí, nikoho nenapadlo, že to nějak souvisí s pramínkem, který nedaleko zázračně vytrysknul. Husy mladá mlynářka vrátila do statku, kde už husopasku oplakali a život šel dál. Jen v mlýně se nedlouho po odvážném zápase husopasky narodilo děťátko, které si mlynář i mlynářka dávno přáli, ale jejich modlitby ani jejich úsilí až do této chvíle nebyly vyslyšeny. Dali mu jméno Luboš.

Mlynář, mlynářka i všichni jejich pomocníci měli rádi práci a často si při ní zpívali. Mlýnské kolo poháněné potůčkem jim k tomu klapalo radostně do rytmu. Každé jaro přicházel mlynář se svým synkem k vrbě u pramínku a vyřezal mu píšťalku z proutku, což byla Lubošova nejoblíbenější hračka. Jednoho dne se však táta roznemohl a zemřel. Pak již chodil Luboš k vrbě sám a z toho smutku si s ní začal povídat. A co víc, zdálo se mu, že vrba odpovídá. Nebyl si jist, jestli si to jenom nepředstavuje, jestli to není jenom bublání pramínku nebo šálení, a tak o tom nikomu neřekl.

Jednoho dne ovšem Suchonoš postihl svým dechem celý kraj. Potok, který poháněl mlýnské kolo, vyschl, mlýn přestal klapat, mlynářka a pomocníci přestali zpívat. A tehdy Luboš zřetelněji než kdy jindy slyšel hlas své vrby, který ho ponoukal, aby se vydal na odvážnou výpravu do hor, k místu, z něhož vždy vyvěral mlýnský potok. Věděl, že cesta bude dlouhá, a tak si nabral z pramínku tolik vody, aby mu vystačila tam i zpět. Šel mnoho dní a mnoho nocí a každou noc vedl boj se stínovými pavouky, kteří byli všude. Neměl žádnou zbraň, jen vodu z husopasčiny studánky. Ta však jako by byla obdařena kouzelnou mocí. Stačilo pavučiny i jejich snovatele pokropit touto křišťálovou vodou a byli v koncích, scvrkli se a úplně ztratili ve vyschlém korytě, kterým Luboš kráčel vzhůru až k temeni nejvyšší hory země, jejíž špice byla pokrytá věčným sněhem. Sníh jen na samém vrcholu odolával Suchonošově dechu, postupně odtával a snažil se vyživit pramen potoka. Ten však ze záhadného důvodu nepramenil.

Luboš se tedy pustil do čištění, nejdřív listí, pak větve, pak holýma rukama odhrabával hlínu, vyhazoval kameny, trhal kořeny. Až se dostal na skálu a zde pod největším kamenem konečně narazil na žábu.

„Tak to ty sedíš na prameni!!

Vzal ji a vytáhl z pramene. Objevila se však jen veliká díra temná a suchá jako vše kolem.

!Řekni mi, žábo, kde je voda, jestli nechceš skončit jako vyschlá kožka pod kamenem!“

Luboš nemusel žábu dvakrát přemlouvat. Strážila sice vchod do podzemí, ale na rozdíl od pavouků jí chyběla voda a Luboš byl poslední naděje. Zradila tedy snadno Suchonoše, a prozradila jeho tajemství: „Jsi tu správně. Tudy se dostaneš k Suchonošovi. To on vysušil pramen. Ale podzemní cesta, kterou dřív bublal potok, je nyní plná stínových pavouků. A vidím, že už nemáš svou kouzelnou vodu husopasčiny odvahy!“

Luboš se podíval do lahvičky, z které celou cestu bral krůpěje odvahy na boj s příšerami, a skutečně!

Byla prázdná.

„I kdyby ses dostal dolů,“ pokračovala žába „ten pravý úkol na tebe čeká až na konci hrůzostrašné cesty. Tak jak tu jsi nyní, ještě nejsi připraven.“

A Luboš cítil, že žába má pravdu. Nebyla to lest Suchonošova služebníka, byla to slova přítele. Pochopil, že musí zase dolů ke svému snad poslednímu pramínku, který ještě nevyschnul. Cesta zpátky byla mnohem náročnější. Šel sice z kopce, ale všechnu kouzelnou vodu už použil. A teď mu tedy nezbylo, než noc co noc rozdělávat oheň a bránit se vlastníma rukama příšerám, které ho nenechaly odpočívat. Tak dorazil k husopasčině pramínku a ke své vrbě celý rozedraný, polámaný a vysílený. Přesto jeho první kroky nevedly domů do mlýna. Dokonce vůbec neměl pomyšlení na noc v posteli. Chtěl jenom nabrat dostatečné zásoby kouzelné vody a stoupat zase vzhůru.

„Lubošššššši,“ zašuměla vrba. „Pořádně se napij. Umyj si obličej. Jsi celý od prachu cesty. Odpočiň si na chvíli v mých kořenech.“

Vrba nemusela Luboše dvakrát pobízet, a když usínal, vyprávěla mu celý svůj příběh. Tak se stal prvním člověkem, který se dozvěděl o odvážném boji husopasky, o tom, jak vznikl pramínek a vyrostl strom z proutku. Hned také, byť v polospánku, zatoužil husopasku vysvobodit ze zakletí. Když se probudil, opásal se lahvicemi s vodou a vyrazil opět do hor, až pod sněžnou špici. Tentokrát více šetřil drahocennou tekutinu a nezápasil s ničím, co by mu přímo nestálo v cestě. Žába sama ustoupila a nechala ho jít dál. Ačkoliv jeho cesta pokračovala pod zemí, stále stoupala vzhůru proti pomyslnému proudu vyschlého pramene. Pavučiny stínů zde byly tak husté a z vláken na prst silných, že bez zázračné vody by tudy nikdy nemohl projít.

Když došel na samý konec podzemní chodby, ležel tam v koutě schoulený, celý scvrklý a vysušený stařec přikrytý fialovým pláštěm.

„Aha, tak to je ten Suchonoš!“ pomyslel si Luboš a podíval se na dno své lahvičky na posledních pár kapek zázračné vody. „Snad to bude stačit.“ Naklonil se nad tu skrčenou příšeru a vykapal na ni poslední zbytek tekutiny. V tu ránu jako když probudíš vítr v průrvě! Celá ta schoulená postava se napřímila a rázem byla třikrát větší než Luboš. Oči mu jiskřily a jazyk jako plamen sežehl vše v dosahu. Luboš v úleku spadl na zadek a z ohořelých nohavic se mu kouřilo. Na nic nečekal a vběhl zpět do temné chodby právě ve chvíli, kdy nový výbuch hněvu naplnil celou kobku ohněm, který jako vlna tlačil Luboše v krkolomných kotrmelcích dolů korytem až ven na světlo boží.

„Kvá…, ještě že není noc. To by Suchonoš vylezl za tebou a usmažil tě pro své pavouky,“ poznamenala žába.

A tak Luboš nečekal ani na noc, a tak jak byl, vyrazil zpět k husopasčině studánce. Tentokrát nepřišel jen zaprášený a roztrhaný, ale celý zkrvavený a ohořelý. Ovšem to, co uviděl, mu rázem vlilo zpět naději. Nejprve si myslel, že u studánky někdo sedí. Když přišel blíž, zjistil, že je to sama studánka, která se proměnila. Nestala se úplně člověkem, ale voda v ní se zvedala vzhůru jako pomaličku a plynule vyvěrající gejzír. Ve výšce lidské hlavy se ten vodní uzel převracel zevnitř ven a jako dlouhatánské vlasy stékal z temene dolů po těle té vodní postavy zpět do studny. A její tvář byla krásná jak obličej Panenky Marie. Bleďounce modrá zevnitř prosvítala vnitřním světlem, které se perlilo v jejích očích a nad nimi jako dvě peřejky se přelévalo obočí. Když promluvila, její ústa přetékala:

„Nemusíš nic, Luboši! Jen si lehni sem ke kořenům a já tě omyji. Zahojím tvé rány, obnovím tvou sílu a odhodlání.“

A když Luboš usnul, ve spánku k němu promlouvala vrba. Řekla mu, co má udělat: „Suchonoš je nesmrtelný. Nemá srdce! V jeho těle neproudí krev. Všechna jeho síla je v tom fialovém plášti, který nosí. Je jediný způsob, jak jej přemoci. Musíš mu vzít plášť a obléci mu ho naruby.“

Luboš, posílený péčí vodní dívky, se již probouzel a chtěl do třetice vyrazit na svou pouť do hor.

Ale vrba ho ještě zarazila: „Vezmi si jeden proutek z mých větví. Vydá za celý pramínek kouzelné vody. A když Suchonoše přemůžeš, zjisti od něj, jak se mohu opět stát dívkou.“

Lubošovi nebylo třeba připomínat tento úkol. Když viděl husopasku v její vodní podobě, rázem se do ní zamiloval. Cítil teď nepřemožitelnou sílu lásky, která do něj vstupovala s každým dotekem jejích vířivých prstíků, který stékal po jeho obličeji.

„Ale dej si veliký pozor! Děj se co děj, nesmíš si nikdy obléknout Suchonošův plášť. Ten není šitý pro lidskou bytost!“ volala za ním ještě vrba, ale suď Bůh, jestli ji slyšel.

S proutkem mu šla cesta vzhůru rychleji než předtím. Stínoví pavouci jako by o něm už měli své zprávy, shromažďovali se a číhali na něj dokonce už i za svítání a za soumraku, když ještě sluneční paprsky zašívaly červené jizvy na nebi po odchodu Slunce. Nic jej však nemohlo zastavit. Byl zamilován.
Žába se nafoukla, jen aby se neřeklo, a už byl opět v podzemním korytu. Stínové sítě zde z vláken silných jak lano vytvořily dokonale neprostupnou lepkavou motanici. Jen voda a proutek si věděly rady. Temná kobka na konci opět ukrývala schýlenou postavu ve fialovém plášti. Vše se opakovalo. Luboš přemohl strach a vylil na Suchonoše poslední zbytek vody odvahy. Celá hora se zatřásla zlobou toho netvora. Tlaková vlna strašného zařvání odmrštila Luboše do nejzazšího koutu kobky:

„Měl jsem tě zabít, když jsi přišel poprvé! A tu husopasku vysušit do poslední krůpěje!“

Luboš se choulil v koutku bez jediné kapky odvahy a kapičky potu vyvstávající na jeho čele okamžitě usychaly. Cítil, jak za jeho zády narůstá Suchonoš k poslednímu mocnému úderu, kterým ho navždy rozdrtí. Vzpomněl si ještě s lítostí na husopasku, které nepomohl. A jak si tak na ni vzpomíná, vidí, že z proutku, který křečovitě tiskl v dlani, tím teplem rozpučel pupen a mezi prsty mu vyrostl malý zelený lísteček. Odvaha toho lístečku a vzpomínka na lásku, mu vlily odhodlání. Prudce se otočil a švihl proutkem proti Suchonošovi, který se nad ním skláněl jako hrozivá vlna příboje hněvu.

Suchonoš zasažen tím nečekaným úderem klesl k zemi a o půlku se zmenšil. Když to Luboš viděl, sešvihal ho tak, že se z něho stal malý škemrající Suchonošek:

„Už dost, nech mě být, vyhrál jsi! Splním ti každé přání.“

„Dej mně svůj plášť!“ odpověděl pohotově Luboš.

„Ne to ne! Vše, co chceš, bohatství, poklady země a moc o které se ti nesnilo, ale nech mi můj plášť!“

Luboš však byl neoblomný. A tak to Suchonoš zkusil jinak:

„A co s ním budeš dělat? Víš, jakou má moc? Když si ho oblékneš, nic a nikdo tě nepřemůže. Vše, co ve světě proudí, bude proudit k tobě a stane se tvým a jenom tvým majetkem.“

„Opravdu nic mě nepřemůže?“ zapochyboval Luboš. „A proč jsem tě tedy přemohl já?“

„Nepřemohl jsi mě ty, ale ten proutek.“

„A přemůže tě znovu, jestli mi okamžitě nedáš ten plášť!“

Suchonošovi nezbylo než se svléknout. Nahý už vůbec nevypadal hrozivě. Luboš obrátil plášť na ruby a hned si všiml děsu v očích toho skrčence.

„A teď mi ještě řekni, dříve, než ti zpátky obléknu, co ti patří, jak vysvobodit mou husopasku z jejího zakletí do stromu?“

„Řeknu ti to pod podmínkou, že mi ten plášť nenasadíš. Klidně si ho nech a já nechám tebe, ale nenasazuj mi plášť naruby! Jinak se nedozvíš, jak zachránit to děvče.“

Ať smlouval, jak smlouval, nedozvěděl se nic. Mohl odejít, jak přišel, s kouzelným pláštěm, a zachránit svou husopasku. Po ničem netoužil víc. Ale krajina by dál zůstávala suchá, mlýn by neklapal, pomalu trouchnivěl, lidé by si nechodili namlít mouku ani zazpívat a vše by se proměnilo v poušť. Luboš se musel rozhodnout. Vrátit přírodě vodu a sám utonout v smutku, nebo zachránit husopasku a nechat vše dál usychat?

„Nechat si plášť,“ řekl nakonec Luboš, „to zní lákavě. Ale něco mi říká, že byl šitý pro tebe. A nosit věci naruby nosí štěstí,“ poznamenal nakonec, když už Suchonošovi nasazoval jeho plášť zpátky. Jakmile mu jej zapnul, všechna voda, kterou nasál, začala z poraženého Suchonoše prýštit zpět do světa. Byl to tak silný proud, že to Luboše vyplavilo ven z podzemí.

Krajina se začala proměňovat jako mávnutím kouzelného proutku. A nežli došel domů, mlýn už zase klapal, krajinou se nesl zpěv a suché stráně se opět zelenaly. Všichni byli veselí, jenom Luboš ne. Když totiž přišel k prameni, nejenom že tam nebyla husopaska, ale dokonce ani vrba s ním nemluvila. Byla tak moc zklamaná, tak raněná z toho, že ji Luboš nepomohl? Nevím. Ale jisté je, že zklamaný a raněný byl Luboš sám. Nebylo mu pomoci. Jak náhle se zrodila láska, tak náhle zhaslo jeho štěstí.

Seděl smutně pod vrbou a už ani nic neříkal. Stejně neodpovídala. Vzal zbytek toho kouzelného proutku, který přemohl Suchonoše a jal se z něho vyřezávat píšťalku, tak, jak to dělával jeho tatínek, když mu vyráběl jeho nejoblíbenější hračku. Vzpomínal na něj, když ji vyřezával a vzpomínal na husopasku, která už je také nenávratně ztracená, když na ni začal pískat. Hrál tak smutnou píseň, až se voda v potoce na chvíli zastavila, mlýn ztichl, lidé se zaposlouchali a slyšeli zdáli píseň tak smutnou, že takovou ještě Zem nenesla na svých bedrech. A když dohrál a potok se opět pustil korytem a ptáci opět začali zpívat svou, Luboše ten smutek přemohl. Začal dlouhý a hluboký pláč z nitra, z takové hloubky, z jaké vyvěrají příběhy a z jaké vyvěrá voda. A jak tak plakal, jeho slzy naplnily solí studánku. A jak se sůl dotkla dna, stala se chodidlem, a to chodidlo se odrazilo ode dna a na kraji studánky seděla husopaska, právě tak krásná, jak ji Luboš už dříve spatřil, jen z masa a kostí.