Společnost a politika Věda

Ztracená prvotní důvěra – příběh vědce, který se bez ohledu na důsledky postavil za poznanou pravdu (2. část)

Peter Weish.

V roce 2019 jsme v Kulturních novinách ve vybraných kapitolách z knihy Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu! sledovali příběh rakouské společnosti, která po poznání, že směr jejího nejvýkonnějšího průmyslu přináší zhoubu, svým úsilím dokázala tento směr změnit a dané odvětví průmyslu ve své zemi úplně uzavřít. I vzhledem k aktuálnosti tohoto příběhu právě v dnešních dnech, v nichž se na čele světového podnikání ocitá sice jiné odvětví průmyslu, jehož výsledky jsou ale stejně pochybné, uveřejňujeme na pokračování esej z téže knihy – příběh vědeckého insidera (jeho obdivuhodný životopis najdete pod textem), který po zjištění pravdy dokázal odolat tlaku – a postavit se i proti svým váženým učitelům, kteří totéž nedokázali… První část eseje naleznete zde

Atomoví odpůrci se nerodí

Postupně jsem se upevňoval v přesvědčení, že je mou povinností vědce sdělovat také veřejnosti věci, které jsem poznal a považoval za správné. Vědec, který je placen z daní, má sociální zodpovědnost za zveřejnění svých vědomostí, pokud se týkají zájmů veřejnosti. To vede přirozeně k jistým konfliktům v loajalitě vůči zaměstnavateli. Bylo jasné, že jsem s tímto názorem v reaktorovém centru zaujal pozici outsidera. Ochrana před zářením měla zájem získat na významu. To lze jen tehdy, když se rozšíří využití záření, a tím naroste i potřeba profesionálních měřicích techniků a ochránců před zářením. Zásada: Zatížení zářením udržet na co nejnižší úrovni, to platí tak dlouho, dokud nebude možné jadernou techniku nevyužívat. Jinými slovy: Expanze jaderné energie je samozřejmým, neupozaděným cílem. Ačkoliv jsem věděl, že jsem měl se svou kritikou naprostou pravdu, cítil jsem se někdy jako ten, kdo znečišťuje své hnízdo. Tendence chovat se ve skupině konformně byla prokázána v psychologických pokusech (Solomon Asch) a jen menšina dokáže vyjádřit svůj názor proti skupině. To jsem tehdy nevěděl, cítil jsem ale, jak je to těžké. Předpokladem je v každém případě důvěra ve výsledky vlastního myšlení a silný pocit spravedlnosti.

Ten především byl pro mne podnětem, abych se poohlédl po jiné pracovní alternativě. K tomu přišla ještě zkušenost otupení vůči záření. Zpozoroval jsem, že jsem čím dál tím více začínal potlačovat zdravý pocit nespokojenosti v oblasti záření, na druhou stranu jsem ale přivykl kurióznímu chování: Protože se u našich oken v laboratoři kvůli blízké skladové hale nukleárního odpadu projevovala zvýšená hladina záření, zvykl jsem si nikdy nestát před oknem, ale za betonovým sloupem. Toto chování jsem u sebe zpozoroval někdy i mimo reaktorové centrum a potom jsem si vzpomněl na ubohé lední medvědy v zoo s jejich anomáliemi pohybu. Také to ve mně upevnilo přesvědčení, abych co nejrychleji reaktorovému centru ukázal záda. Z tohoto důvodu – a protože mi také moje žena Hedi kryla záda tím, že si myslela, že si to nepotřebuji od šéfa nechat líbit – jsem udělal ze svého srdce vražednou jámu.

Protiatomové přátelství s Edim Gruberem

Při každodenních jízdách do reaktorového centra a zpět podnikovým autobusem jsem poznal jednoho mladého chemika, který pracoval na disertaci v laboratoři pro hosty chemického institutu. Edi Gruber byl hlubokomyslný, kritický duch. Měl také vynikající didaktické schopnosti a mohl mi tak v autobuse během rozhovoru několika krátkými větami ledacos vysvětlit, čemu jsem během svého studia chemie a fyziky nerozuměl. On měl zase naopak velký zájem dozvědět se něco z biologie. Byli jsme zajedno ve svém kritickém pohledu na vývoj v reaktorovém centru a v ohrožení atomovou energií. Jednoho dne mi vzrušeně zavolal, že v chemickém institutu došlo k radioaktivnímu zamoření. Napadlo ho, aby vedoucí institutu a měřicí technik s přístroji prošli celý institut a potom mohli uzavřít dílny jako zdroj zamoření. Nic netušícímu měřicímu mechanikovi někdo předal kovový díl ke zpracování. Po zpracování na soustruhu byla celá mechanická dílna v chemickém institutu radioaktivně zamořena. Ochraně proti záření, za kterou jsem já byl zodpovědný, nikdo neřekl ani slůvko. Naopak mechanik dostal množství buničiny s nařízením, aby svou dílnu vyčistil. Na svou otázku, jestli je to nebezpečné, dostal odpověď: „Na to nezemřete.“ Můj přítel Edi se ve své laboratoři, která nebyla daleko od dílny, pokusil případné radioaktivní zamoření vypátrat. Byl úspěšný a objevil „žhavou částečku“, prostorově přesný zdroj záření. Podařilo se mu ho zachytit kouskem lepicí pásky – zrníčko bylo tak malé, že nebylo rozeznatelné pouhým okem – a prozkoumat ho pod gama mnohokanálovým měřicím přístrojem. Ukázalo se, že se jedná o štěpné produkty.

Byl jsem spolupracovníkem malého výzkumného oddělení v Institutu ochrany proti záření a můj vedoucí oddělení, Dr. Locker, byl tehdy také formálně zodpovědný za některé záležitosti ochrany proti záření. Když jsem mu v chemickém institutu vyprávěl o této události, myslel si, že to nemohlo být zlé, jinak by o tom slyšel. Je nemyslitelné, aby ochrana proti záření nebyla informována a neměl bych tvrdit nepravdivé věci. Téhož dne mě ještě v této záležitosti oslovil a vysvětloval mi, že byl velmi rozčilený. V knize, v níž jsou takové případy uvedeny, nenašel žádný záznam. Když se na to zeptal šéfa ochrany proti záření Dr. T., vysvětlil mu, že o tom věděl, ale že se jednalo jen o maličkost.

Společnost pro zamezení jaderné elektrárně

Často jsem s Edim Gruberem diskutoval o lidské bezmocnosti v souvislosti se závažnými důsledky technického vývoje. Byli jsme zajedno v tom, že jaderná energie s sebou přináší více nebezpečí než užitku a že průměrní lidé, kteří jsou kolem nás, jsou technikou dalece zahlceni.

Když byla koncem 60. let založena Společnost pro plánování jaderné elektrárny, přinášeli jsme s Edim argumenty proti jaderné energii. Jednoho dne, když jsme spolu seděli v naší laboratoři a diskutovali o našich argumentech, abychom sestavili příspěvek pro rádiové vysílání Magazin der Wissenschaft (Vědecký magazín), jsem si pomyslel: „V centrále je krásná mosazná tabule s nápisem Společnost pro plánování jaderné elektrárny. Měli bychom na dveře naší laboratoře umístit tabuli s nápisem Společnost pro zamezení jaderné elektrárně.“ Bylo nám známo, že názory několika outsiderů ničím příliš nepohnou. Tehdy ale pro mne bylo určující, že zodpovědní nemohou později nikdy říci: My jsme to nevěděli.

Byly to také výpovědi prominentních vědců, které mě tehdy motivovaly, abych v této věci pokračoval. Jednoho dne jsem v rozhlase slyšel rozhovor s naším technicko-vědeckým vedoucím, profesorem H. V souvislosti s jadernou elektrárnou řekl, že není záležitostí vědy vystoupit pro nebo proti, nýbrž věcí průmyslu, který musí říci, jestli potřebujeme levnou energii, abychom byli konkurenceschopní, nebo nepotřebujeme. Pomyslel jsem si tehdy, že by to bylo stejné, jako by se řeklo: Jestli se smí, nebo nesmí sypat pole velkým množstvím DDT, nikoho jiného se to netýká kromě zemědělce, který musí rozhodnout, jestli může pěstovat brambory levněji s jedem, nebo bez jedu. H. řekl ale ještě něco jiného, co mě nanejvýš rozčílilo: „Stále se tvrdí, že záření způsobuje rakovinu. Opak jen pravdou: Zářením se rakovina léčí.“ Výroky tohoto druhu nás tehdy motivovaly v našem úsilí přinášet protiargumenty proti rozsáhlému využití atomové energie. Existovalo množství informací v knihovně, ve strohých technických reportech. Stačí si už jen přečíst, jak si někteří nadšenci atomu představují budoucnost, aby se člověk vyděsil.

Dříve než jsem v roce 1970 odešel z reaktorového centra, měl jsem zapotřebí hlavnímu zodpovědnému vedoucímu, profesoru Michaelovi H. sdělit závažné nedostatky v ochraně proti záření. Přijal mě uctivě a mluvil žoviálně. Vzpomínám si dobře na některé části našeho rozhovoru. Prohrábl několik papírů a řekl, že se vždy podívá na popis práce oněch lidí, kteří dávají výpověď a opouštějí reaktorové centrum. „Tady stojí, že se obáváte záření, je to tak?“ zeptal se. „Jsem pro opatrnost, pane profesore,“ odpověděl jsem. „To máte pravdu,“ odvětil. Když jsem mu vyprávěl o některých děsivých událostech z ochrany před zářením v domnění, že ho budu šokovat, byl jsem překvapen. Byl velmi dobře informován o těchto lajdáctvích a nezodpovědnosti. Doslova řekl: „Podívejte se, pane kolego, znám mnoho center jaderného výzkumu. Některé z nich mají tak dobrou ochranu proti záření, že vůbec nepřijdou k praktické práci – a my holt máme jiný extrém.“ „Za ten jsi zodpovědný ty,“ pomyslel jsem si tehdy a byl jsem docela otřesen. S úlevou jsem rozvázal svůj pracovní poměr u Rakouské studijní společnosti pro atomovou energii.

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Růžena Šandová a Bernhard Riepl.

Doc. Dr. Peter Weish

Narozen v roce 1936 ve Vídni. Studoval biologii, chemii a fyziku. Promoval roku 1966. V roce 1969 se na Institutu pro ochranu záření v Reaktorovém centru v Seibersdorfu začal kriticky zabývat otázkami zdravotních a společenských aspektů atomové energie. Společně s Eduardem Gruberem vydal vědeckou příručku Radioaktivität und Umwelt (Radioaktivita a životní prostředí). S vyučováním začal v roce 1970 na Institutu zoologie Zemědělské univerzity ve Vídni. V roce 1992 habilitoval na Univerzitě ve Vídni v oboru „Ekologie člověka“. Dlouhá léta je aktivní v ekologickém hnutí, což se projevuje také na spolupráci ve významné funkci v různých organizacích ochrany životního prostředí. V roce 1997 je předkladatelem a mluvčím Petice proti genetickému inženýrství. Od roku 1997 je oficiálně na důchodu, ale nadále působí jako univerzitní učitel v oblastech ekologie člověka a etika životního prostředí a v organizacích za životní prostředí.

Je ženatý, otec dvou dcer a čtyřnásobný dědeček.