Fejeton Kultura

Cirkus je cirkus

Foto Tomáš Koloc.

Příběh autorova 24. září 2021

Dnes se mi zdálo, že jsem v Paříži v nějaké české knihovně, kam jsem vyslán českou kulturní organizací. Kolegyně tam zařazuje nové knihy a já vymýšlím, o čem z těch starých udělat výstavu. Pak přijdu na to, že výstavu uděláme z knih slavného Pařížana A. J. Liehma. Chceme jít s kolegyní ven z budovy, ale z té se nedá dostat jinak než výtahem a do výtahů se pouští jen s testem, následkem čehož se před výtahy hromadí davy lidí. Jacques Rupnik jim tam ukazuje zdokonalená pouta se žlutým polstrováním. Pro ty, kdo by snad chtěli vyjít ven ilegálně…

Po probuzení jsem chvíli přemýšlel, zda žlutá barva ve snu symbolizovala žluté hvězdyžluté vesty, nebo fakt, že jako synestezik vnímám Francii a Paříž žlutě.

V osm ráno mi pak volali z distribuční služby, že náklad mojí po osmnácti letech těhotenství konečně plnoletě narozené knihy Nárožní výbor přivezou mezi jedenáctou a dvanáctou. V jedenáct přišli Jarda a Štěpa. Jarda (grafik a jeden z hlavních iniciátorů knihy) se mnou vynášel balíky z palety nahoru do bytu a Štěpa hlídala dole u nákladu. Po malém občerstvení se moji kamarádi vydali zas domů s tím, že se odpoledne sejdeme v našem oblíbeném kiosku u rybníku Biřička a oslavíme to. Ve 4 jsem dorazil k Biřičce, pod stříškou kiosku seděl jen Jarda, Štěpa seděla opodál na lavičce ve strachu, že od ní inspektor bude chtít potvrzení o bezinfekčnosti. Vzali jsme s Jardou jeho hradecký Klenot a můj Pomelo-grep Birell a šli jsme si sednout ke Štěpě na lavičku. Štěpa záhy odešla domů a my jsme se taky brzo zvedli – středoškolský učitel Jarda toho má za celý týden v roušce dost a já mám zítra denní službu na chráněném bydlení. Cestou domů jsme potkali Jardovu ženu Marušku a devítiletého syna Honzíka, kteří šli za námi a byli zklamaní, že už posezení u kiosku nebude. Honzík si ale vzpomněl, že je dnes Noc vědců, a Jarda na chytrém mobilu zjistil, že na blízké hvězdárně (pro kterou jako vyučený sochař před lety vymodeloval unikátní plastiky marského údolí Valles Marineris, marské sopky Olympus Mons a měsíčního kráteru Tycho) se koná pořad o astronomii. Neměli s sebou ale respirátory, kterých jsem ale já měl zrovna v batohu plný balíček, ten jsem jim věnoval – a tak se kamarádi rozloučili a chvátali do hvězdárny. O chvíli později, když jsem už seděl na zastávce MHD, mi pípla esemeska. Jarda mi psal: „Do hvězdárny nás nepustili, protože nemáme potvrzení o covidtestech.“ Představil jsem si jeho syna, natěšeného mladého vědce Honzíka, jak asi vypadal, když se to dozvěděl.

Byl jsem jen o něco mladší než on, když jsme s mámou 10. listopadu 1982 přijeli z naší vesnice do Prahy, kde jsem měl na letenské pláni poprvé navštívit cirkus – dokonce s hrdým názvem Slovan. Když jsme přijeli, byla pláň pod šedým nebem tichá, cirkus zavřený, a paní pokladní nám s měkkým východoslovanským přízvukem sdělila, že zatímco my jsme vážili cestu do Prahy, zemřela v Sovětském svazu hlava státu, Leonid Brežněv, a jejich cirkus má nařízený státní smutek. Stánek naproti naštěstí státní smutek neměl, a tak jsem svůj smutek zahnal alespoň velkým pětibarevným pouťovým žužu-želé.

Doufám, že Honzíkovi rodiče na ten smutek taky něco koupili, i když celé zklamání tím zahnat nemohli.

Cirkus je cirkus…