Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Deník Šárky Basjuk Koudelové, 13. – 26. září 2021

Obrázek nebo fotografie#37275 Obrázek nebo fotografie#37276 Obrázek nebo fotografie#37277 Obrázek nebo fotografie#37278 Obrázek nebo fotografie#37279 Obrázek nebo fotografie#37280 Obrázek nebo fotografie#37281 Obrázek nebo fotografie#37282 Obrázek nebo fotografie#37283 Obrázek nebo fotografie#37284

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Šárka Basjuk Koudelová (1987) studovala na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Grafika II prof. Vladimíra Kokolii, Kresba Jiřího Petrboka a diplomovala v ateliéru doc. Vladimíra Skrepla. Absolvovala studijní stáž v Ateliéru abstraktní malby Univ.-Prof. Mag. Erwina Bohatsche na vídeňské Akademie der bildenden Künste. Jedním ze základních hybných motivů jejího tvůrčího procesu je polemika nad vztahem člověka k běhu času. I charakteristická malířská technika, kterou tvoří, nabourává roli délky lidského života jako přirozeného měřítka – Šárka ji vyvinula při přemalovávání své sbírky minerálů, kterou má od dětství. Každá vrstva barvy, kterou vytváří minimálním pohybem toho nejtenčího štětce, původně imitovala geologické usazování materiálu, později se stala Šárčiným přirozeným jazykem a filosofickým zobrazením chápání času. Ačkoliv tráví většinu času malováním obrazů pomocí své charakteristické pomalé malířské metody, tedy záznamem tenkých vrstviček, za své hlavní tvůrčí médium považuje výstavy. Vytváří tedy instalace, objekty i videa. Pro komunikování myšlenek a témat divákovi se snaží vždy použít tu nejpříznačnější formu prezentace. Často tak pracuje s hlínou, dráty nebo řetězy a v poslední době dokonce používá materiály jako jsou umělé nehty. Ve svých nedávných výstavách zkoumala role umělkyně a kurátorky, tematizovala dekolonizační myšlení, ženský přístup k řešení problémů, aktuálnost renesančního umění nebo touhu člověka zbrzdit plynutí času pomocí dekorativnosti. Šárka Koudelová v minulých letech vystavovala např. ve Fait Gallery (Brno), v galerii Zahorian Van Espen (v bratislavské i pražské pobočce), ve vídeňském multifunkčním prostoru Salon Goldschlag nebo düsseldorfské off-space galerii Sonneundsolche. Šárka často kombinuje roli umělkyně a kurátorky a hledá tak nové možnosti spolupráce v globálním prostředí výtvarné scény. V letech 2012–2015 vedla spolu s Ondřejem Basjukem galerii k.art.on v Praze. Od roku 2018 kurátoruje program zahraničních rezidencí v pražském Studiu Prám. Žije a pracuje v Praze.

 

13.–26. 9. 2021
Psát si deník. Cokoliv dělat pravidelně. Cvičit, natírat se krémem proti celulitidě, ani den bez čárky, každou sobotu odpočívat. V životě se mi to asi nikdy nepodařilo. Činnosti, které mi vždycky přijdou strašně správné, odpovídající přírodním zákonům a jsou tak lákavé ve své užitečnosti, ale já nejsem schopná splnit jejich zásadní efektivní podmínku smysluplnosti – pravidelnost a dlouhé trvání. Můj život je tedy asi chaotický a já nemám trpělivost? Lidi si většinou podle mých obrazů myslí, že mám na stole všechno zarovnané do pravých úhlů, pracuju jak na píchačky a stejně zacházím se vším ostatním. A já nemám ani stůl. Jeden doma vlastně máme, ale je na něm pořád tolik věcí, že když chci použít pár cm čtverečních jeho plochy, musím vždycky něco posunout. Petr se omlouvá, že mi volá v neděli. Ona je neděle? Jdu z instalace výstavy izraelské rezidentky Ruti de Vries, fakt nevím. Vlastně je zvláštní, že při tom všem mám přehled, kde mám kdy být a strašlivě nesnáším chození pozdě. To, že je pro mě čas klubkem syčících hadů ale ještě neznamená, že nevím, se kterým mám zrovna mluvit. Eva Skopalová si myslí, že čas je smyčka. Závidím jí. Petr říkal, že forma je na mně. Snad si to bude pořád myslet, až uvidí to moje plynutí, střídání dne a noci, sesypané takhle do pytlíku. Ale fotím si kvůli němu selfíčka, abych věděla, co dělám. Den a noc. Světlo a tma, nebo jenom bdělost a spánek? Až budeš mít dítě, uvidíš ten režim! Říkali. Ale my jsme jedno. Píšu a maluju a někdy i uklízím, když spí. Bdělost je stále protažená tak hodinu dvě za půlnoc. Roztříštěnost je náš systém. V každém střípku jsem ale na 1000 %. Mamka volala, že z fotek vypadám unaveně. No jo, zuby rostou. Ondra je nejlepší, nechává mě dospat ráno a hrajou si. Miluju je. Můj vztah s časem rovná se touze zaznamenat to důležité. Důležité je všechno, proto nemůžu obejít svou šíleně pomalou a vysilující malířskou formu, jak mi pořád někdo radí. Zmizelo by to. Ondra a Šajíček jsou nejdůležitější, nemůžu z telefonu vymazat ani jednu variantu sekvenčního snímání. Občas je teď prostřídají ty selfíčka. Díky nim vím, že když nepíšu nemaluju nehraju si na dece nekojím nevařím, tak někam jedeme. To je dobrý. Teď jedeme na vernisáž Ruti. Ona přišla pozdě, něco zase říkám a z lidí vidím jen páry teček očí, jako vždycky. Zase spěcháme na vlak, Šajíček musí spát, jinak by se vztekal. Máme režim! Už leze a stoupá si, už celkem dlouho. Jeho lačnost po všem je osvěžující. Když něco není, jak by chtěl, strašně se vzteká. Když jsem byla mladší, doma mi pořád říkali, že jsem exaltovaná, že přece nemusím mít všechny emoce tak přepálené. Zraňovalo mě to, jako by si mysleli, že něco dělám naschvál a nechápala jsem, co tím myslí. Teď už vím. Abnormálně se těším na Pivovarovu výstavu, mám tam dnes sraz s Nikou, je tu na týden z Vídně. Tuším, že se mi to bude líbit. Nika má blbou náladu, Matthias je někde jinde. Skvělý akvarely a ty konstruktivistické věci. Stíháme i probrat Něžnou. Večer jsem si zvládla umýt vlasy i napsat text pro Františka. Šajíček obědvá lžičkou sám, je to všude, ale je šťastný. Jdeme na avu za Matýskem. Něžné příjmení. Chlapectví a mužství, Šajíček odtrhal kožešinky z bot na podpatku, prý to nevadí. Bude to super, myslíme si oba. Přijela babička z Klatov, jezdí prý každý měsíc pravidelně, vůbec to nechápu, intervaly mezi jejími návštěvami mi připadají tak rozdílné. Ondra říká, že je starej dědek a dokazuje to fotkou, kde mu to podle mě mimořádně sluší. Jedu za Monikou Žákovou, má ateliér jak z románu, půdní špeluňka. Ale čistoskvoucí. Monika má určitě režim, vždycky mi přijde tak neuvěřitelně spořádaná a všemu věnuje přesné množství péče. Bude to super. Musela jsem poslední dny dorážet na Caroline, věci už se musí hýbat, výstava je za dva měsíce. To, že absolutně nestíhám svoje obrazy, navíc předtím ta avčr, je moje věc, ale za ostatní cítím zodpovědnost. Všechno musí zaklapnout do sebe a všichni musí slyšet jen to uspokojivé cvak, žádné vrzání okolo. Jdeme spolu ještě za Brožem, jaká skvělá náhoda. Knížka bude, prý to mám skvěle vymyšlené. Šajíček už se nudí, musím pořád kolíbat. Budu zítra unavená, ale stejně si jedu na endorfinu, výstava bude, soukolí se točí, věřím tomu! Dnes jedeme do hornbachu obhlídnout materiál na tu instalaci pro avčr. Oni neví, že když píšu, že práce na instalaci vrcholí, že tím myslím, že dělám jako vždy do poslední chvíle. Jak to, když výstava měla být před rokem? Sama to nechápu, ale nakonec bude všechno přesně. To dokazuje, jaká je ta lineární časová osa blbost. Jdeme přes chuchelský les, vzduch pozdní slunce, nádhera! Doma jsme později než obvykle, Šajíček už má hlad. Všechno zvládneme. Spinká, jdu malovat, odbíhám, když pláče. Zase jsou dvě. Je jedno kdy se co děje, všechno je přesně. Deník můžu psát kdykoliv, vždycky bude platit. Píšu dvakrát, jednou v hlavě v noci, ťukám do klávesnice až je čas, kdy se to ve skutečnosti děje? Všechno se děje teď, zároveň i úplně jindy. Ty obrazy s různě zamotaným nebo naopak nataženým vláknem nejsou tak mimoděčné, jak jsem si myslela.