Společnost a politika Zahraničí,Politika

Druhé dělení Polska (mezi SSSR a Německo) v roce 1939: Poláci nebyli zdaleka bezbranní

Druhé rozdělení Polska (1939) mezi Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz.

Překvapivá fakta o předehře druhé světové války, o níž máme dodnes představy z Goebbelsových not.

Tváří v tvář německému postupu v Polsku podlehlo obyvatelstvo SSSR obavám, že se Němci nezastaví na polsko-sovětských hranicích. Obavy byly ještě zvýšeny povoláváním záložníků Rudé armády do vojenské služby. Začalo skupování zboží v sovětských obchodech.

Mezitím Hitler telegraficky naléhal na Stalina, aby podle tajné dohody poslal do Polska Rudou armádu. Nechtěl prý zůstat v roli agresora sám – jak to tvrdí západní a ruští historici.

Ale bylo tomu jinak.

Už druhého dne (!) po zahájení války se německým tankům, jak svědčí Guderian, začalo nedostávat paliva a munice, zastavovaly se na místě a musely bezbranně čekat na pěchotu vezoucí na bojiště navýsost zranitelné cisterny benzínu. Na zásobovací kolony se obořovala polská jízda; ta nebyla – na rozdíl od obecně rozšířených představ – bezbranným husarským atavismem (šavlování s koňského hřbetu), nýbrž byla vycvičena jako mobilní, dragounská pěchota (rychlý přesun v sedle, sesedat a střílet).

Alespoň v leteckém boji se převaha wehrmachtu ihned projevila: polské letectvo, nenasazené proti nepříteli naráz, nýbrž po částech, bylo také po částech zničeno, takže luftwaffe měla nebe volné. Ale ouha: „Během prvních 14 dní války s Polskem,“ upozorňuje historik, „vyčerpalo německé bombardovací letectvo veškeré zásoby svých pum.“ A aby to bylo ještě veselejší: k 15. září, tedy po dvou týdnech překvapivě zdlouhavého blitzkriegu, došlo k náhlému snížení aktivity všeho německého letectva a zároveň k masovému zastavení všech německých tankových a motorizovaných kolon.

Proč se tak stalo?

Inu, zatímco od druhého dne útoku panovaly problémy (jen) s dodávkami paliva na pozice, nyní – po dvou týdnech bojů – prostě wehrmachtu došly všechny zásoby, z nichž měly být dodávky prováděny…

Polská armáda, obklíčená ze tří stran (odloučené německé Východní Prusko – centrální Německo – Slovensko), byla přesto neodvolatelně obkličována kvůli reálné nemožnosti čelit smrtícím útokům do boků. Zničila však během německo-polské války 40 procent tehdejšího německého letectva (!), 674 tanků (!) a několik tisíc motorových vozidel všech druhů.

Stalin protahoval vstup vojsk, jak jen mohl. Nakonec vydal rozkaz k útoku. 17. září vpadly rychlé motorizované jednotky Rudé armády do Polska. Jakmile TASS oficiálně oznámil zprávu o vstupu Rudé armády do Polska, dělníci v moskevských továrnách vyskočili na stroje a jásali. Domnívali se, že SSSR poslal svou Dělnicko-rolnickou Rudou armádu do boje proti rozpínavému fašistickému Německu.

Na německé straně vedl totožný mylný předpoklad k panice, a to nejen mezi německým obyvatelstvem: dokonce i generál Jodl reagoval na informaci o postupu Rudé armády překvapeným dotazem: „Proti komu?“

Některé německé jednotky se tou dobou – díky strategii kleští kolem dosud neporažené polské branné moci – nacházely na severu u Brestu a na jihu u Lvova – tedy už za diplomaty dohodnutou německo-sovětskou demarkační linií, o jejíž existenci nebylo vrchní velení wehrmachtu vůbec informováno. Nyní začaly být spěšně stahovány zpět…

Moskva oznámila: „Sovětská vláda se nemůže nestranně stavět ke skutečnosti, že blízký ukrajinský a běloruský národ žijící na polském území byl ponechán bez ochrany napospas osudu.“

Tou dobou hrozilo, že i přes faktické obklíčení polských sil získá vysmívaná polská kavalerie operační převahu nad osiřelou německou pěchotou, podporovanou… tanky bez benzínu.

Sovětský motorizovaný postup, plně zásobený pohonnými hmotami a municí, v dané situaci způsobil, že hrdinný polský odpor proti nečekaně zpomaleným Němcům se okamžitě zhroutil na všech frontách obrany státu. Sověti zajali 230 000 polských vojáků, z toho 15 000 důstojníků. Sami ztratili 700 padlých.

Polská vláda uprchla posledním volným koridorem do Rumunska. Stalin v pravou chvíli zachránil ohroženou reputaci wehrmachtu…

Díky Mnichovu měla německá branná moc to štěstí, že se roku 1938 nemusela blamovat na přístupech k opevněným československým pozicím chráněným moderními zbraněmi. Překvapivě rozpačitý postup chudého wehrmachtu v chudém Polsku, zachraňovaný jen skvěle uplatněnou leteckou převahou luftwaffe a faktem obklíčení rovinatého Polska ze tří stran, byl pak Goebbelsovou propagandou nafouknut do rozměrů rychlého tankového blitzkriegu. Goebbelsova interpretace polských událostí, která by bez sovětské pomoci vlastně neměla co propagovat, ostatně dominuje v obecném povědomí o „mistrném předvedení bleskové války v Polsku“ dodnes…

Sovětský tisk informoval, že Rudá armáda je všude s nadšením vítána, čemuž reakce ukrajinských, běloruských a židovských obyvatel, trpících předtím panskou diskriminací ze strany Poláků, dávaly za pravdu. Nadšení jim přirozeně nevydrželo dlouho, protože se velmi brzy měli seznámit s metodami NKVD, která ihned přikročila k decimaci představitelů středních vrstev, aby zde do budoucna zabránila formování jakékoli politické opozice.

27. září 1939 dorazil Ribbentrop podruhé do Moskvy.

Stalin s Molotovem zahájili diskusi o praktických otázkách dělení Polska a předem vyslovili požadavek, aby v německém záboru nebyla vyhlášena žádná forma nezávislého polského státu. Ribbentrop ochotně souhlasil.

Německo pak vyhlásilo na zbytku polského území s Varšavou a Krakovem „Generální Gouvernement“ ve státoprávním rámci Velkoněmecké říše, a to s ještě horším statutem, než měl nešťastný „Protektorát Čechy a Morava“. Dále došlo k převodu etnicky více či méně polských území na okrajích lublinského a varšavského prostoru pod kontrolu Německa, a to výměnou za přesun většiny území Litvy do sféry SSSR. (Pozn. red. Z toho je patrno, že Stalin neměl v úmyslu okupovat Poláky, pouze důsledně „osvobodit“ druhou polovinu Ukrajinců, Bělorusů a Litevců, jejichž první polovina byla od jeho založení v následníku Ruského impéria, Sovětském svazu.

Stejnou taktiku ostatně s Němci – ať už se jimi cítili být nebo ne – sledoval Hitler na územích, které okupoval do roku 1939: Porýní, Sársku, Rakousku a Sudetech.)
Během Ribbentropovy návštěvy však došlo k něčemu mnohem důležitějšímu: byla podepsána druhá dohoda, tentokrát s názvem „německo-sovětská smlouva o hranicích a o přátelství“.

To už bylo opravdu příliš. Když letecký konstruktér Tupolev uviděl ve své konstrukční kanceláři na předměstí Moskvy sovětské noviny z 29. září 1939, které text dohody uveřejnily, zmačkal je a vykřikl: „Jaké přátelství? Co se to tam s těmi nahoře děje, to už se úplně zbláznili?" Mnozí sovětští dělníci prý slzeli, jiní se alespoň mračili. Někteří prohodili nepřátelskou poznámku o německém fašismu, za kterou byli pak po udání tajných informátorů zatčeni. V moskevských parcích, kde se shromažďovaly skupinky lidí, aby vyslechly agitátory, vysvětlující pravý význam paktu, bylo slyšet hlasy, že to nebude dlouho trvat, že Německu se nedá věřit a že německý útok na SSSR je neodvratný.

31. října komentoval Molotov na mimořádném zasedání Nejvyššího sovětu válečný stav mezi Západem a Německem. Za agresora označil Británii a Francii. V souvislosti s tím, že za svůj cíl si Západ vytkl zničení hitlerismu, přirovnal Molotov takovou politiku ke středověkým tažením za vymýcení jiné víry: „Ideologii hitlerismu… je možné přijímat či odmítat…, ale ideologii nelze zničit silou,“ pravil. „Proto je nejen nesmyslné, ale i zločinné vést takovou válku, jako je válka za zničení hitlerismu.“

Zdálo by se, že míra hanby sovětského vedení je těmito kroky naplněna. Nebýt ovšem toho, že politické projevy představují pro jakékoli politické činitele, bolševiky nevyjímaje, pouze účelové manévry. Daleko důležitější bývá to, co říkají státníci jaksi stranou, v hovorech neurčených veřejnosti.

Nuže, týden po zahájení Hitlerova polského tažení prohlásil Stalin k politbyru: „…mezi dvěma skupinami kapitalistických zemí probíhá válka za přerozdělení světa – a vlastně za jeho ovládnutí! Nejsme proti tomu, aby se pořádně porvali a oslabili se mezi sebou. Nebude to špatné, jestli bude rukama Německa otřeseno postavení nejbohatších kapitalistických zemí. Aniž by to chápal a aniž by si to přál, podrývá Hitler kapitalistický systém… My můžeme manévrovat a postrkovat jednu stranu proti druhé, aby se lépe dotrhali navzájem. Pakt o neútočení pomáhá do určité míry Německu. V pozdějším období půjde o to, postrkovat zase druhou stranu.“

2. října 1939, bezprostředně po rozbití Polska a necelý týden po uzavření druhé smlouvy SSSR s Německem – té „o přátelství a spolupráci“ – hovořil Stalin s litevským ministrem zahraničí Muntersem a vyslovil před ním v dané situaci velmi podivné varování: „Němečtí fašisté a komunisté se navzájem po šest let nenáviděli. Nyní došlo k neočekávanému obratu. To se občas v dějinách stává. Člověk se však na to nemůže spoléhat.“

Postrkovat jednu stranu proti druhé. Ano, tato část plánu vyšla Stalinovi skvěle: Británie a Francie jsou ve válce s Německem, zatímco SSSR, původně terč imperiálních plánů Západu i Německa, sedí na břehu, postrkuje jednoho krokodýla a čeká, kdy bude načase postrkovat zase toho druhého…

(Ani na to se ovšem člověk nemůže spoléhat: vždyť jeden z krokodýlů může snadno stáhnout do bažiny právě toho, kdo ho postrkuje… Ale to už by bylo na jiné vyprávění.)