Společnost a politika Zahraničí,Věda

Fantazie je plaché zvíře

Obrázek nebo fotografie#37273

Vždy existuje východisko, říká myslitel a umělec Alexander Kluge. Rozhovor o kovidu, bazální důvěře, přemíře možností a virech provázejících evoluci.


Alexander Kluge

Narozen v roce 1932. Právník, filosof, spisovatel, výtvarník a filmový režisér, přítel a spolupracovník Theodora Adorna, jeden z představitelů tzv. Nového německého filmu a hlavní spoluautor Oberhausenského manifestu. V něm se mimo jiné vyhlašuje koncept autorského filmu, propojující estetické a produkční stránky („filmová teorie jakožto filmová politika“). V minulých dekádách jeden z nejvýraznějších veřejných intelektuálů v Německu, označovaný také jako „nejčilejší jednočlenný think-tank“. Zejména o jeho filmovém díle soustavněji v češtině zde.

 

taz am wochenende: Pane Kluge, jak jste prožil uplynulý rok?

Alexander Kluge: Jako ztrátu veřejnosti. Silně jsem pociťoval, jak životně důležité je bezprostřední veřejné působení. Ten rok byl koncentrátem nových zkušeností. Virus nás těžce zaskočil v našich zaběhaných zvyklostech.

Klíčová věta vašeho díla zní: „Vždy existuje východisko.“ Odkud berete tuto důvěru?

Od své matky. Narodila se v roce 1908. Když jí bylo šest let, vypukla první světová válka. Četné obtíže ji naučily chytrosti, stala se znalkyní východisek z nouze. Kdyby třeba na „Titanicu“ vstoupila do salonu v první třídě, nejprve by zkoumala, kde se nacházejí únikové východy. Vybavena touto znalostí by se pak posadila a vychutnala si svůj čaj.

Velká loď naší soudobé společnosti se může kdykoli potopit. Můžeme získat cit pro východiska a nouzové východy tím, že nebudeme věřit ve stabilitu poměrů?

Naše představivost, to, čemu říkáme fantazie, je plaché a citlivé zvíře podobně jako třeba koně. Je vycvičená k tomu, aby předvídala nebezpečí. Dobře vyvinutá fantazie si dokáže představit nehodu už nějakých 70 metrů před nebezpečným místem na cestě.

Proto ve svém díle popisujete bezpočet strašlivých situací? Kotel ve Stalingradu, bombardování vašeho rodného města Halberstadtu 8. dubna 1945, situace vězňů nacistického koncentračního tábora – to jsou přece samé bezvýchodné situace.

Když si takové bezvýchodné situace představím, něco ve mně vzpouzí. Rád bych je vrátil zpět. Já vím, člověk musí pohlédnout pravdě do očí. Ale zároveň s tím bezděčně zkoumám, zda přece jen neexistuje nějaké východisko. Pokud opravdu neexistuje, rozruší mě to. Mým úkolem jako básníka je pozorovat a popisovat. To někdy není snadné, protože daný sled událostí koneckonců nevidím objektivně, ale subjektivně si přeji, aby nenastal. Na vaši otázku tak není jedna, ale několik odpovědí.

Jaká východiska v bezvýchodných situacích vidíte?

Představme si učitelku, která sedí se svými dvěma dětmi v roce 1945 v podzemním protileteckém krytu. Nikdo neví, jestli pomůže se modlit. Mohlo by se stát, že ji Bůh nepochopí správně a modlitba ji neochrání, ale naopak na ni navede bomby. To je situace této učitelky krátce před koncem války. V roce 1929 by ale byla schopna společně s 12 000 ostatními saskými učiteli a vzdělavateli dospělých Hitlera zastavit. Ve volbách 12. května 1929 získala Nacionálně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) v Sasku méně než 5 procent hlasů. Tu stranu bylo možné úplně smáznout. To ale tato učitelka v roce 1929 promeškala, a teď sedí v protileteckém krytu. V určitém okamžiku může být všechno bezvýchodné. V jiném okamžiku ale východisko existovalo. Jde o rozhodnutí, zda toto východisko využijeme, nebo promeškáme.

Učitelka zažívá v protileteckém krytu s šestnáctiletým zpožděním následky svého chování v roce 1929?

A jak. Proto má být člověk sebekritický. Mám od března malou vnučku. Jak se jí bude dařit v roce 2042? Na to jsem musel intenzivně myslet, když jsem viděl výtržnosti v Kapitolu poté, co nebyl zvolen Trump. Taková hnutí, z nichž tyto výtržnosti vychází, by v budoucnu mohla nabrat na síle. Mohla by mít dopad na život mé vnučky. Jak ji před tím mohu ochránit? Kdo se takovým úvahám uzavírá, není realista.

Od Niklase Luhmanna pochází úžasná věta: „Svět připouští více možností, než se může stát skutečností.“ Je to děsivé, nebo je to příslib svobody – nebo obojí?

To je přece velkolepé. V tomto konjunktivu, této přemíře možností, se skrývají andělé.

Nemůžeme snést skutečnost bez představy, že by všechno mohlo být úplně jinak?

Marcel Proust sedí v divadle, na naprosto nudné bulvární komedii, v Paříži. Příšerně se nudí. Jeho pohled spočine na modrém světle nad nouzovými východy. Představí si, že divadlo hoří. Popisuje to ve svých denících. Představa požáru divadla je vzrušující, jeho večer je zachráněn. To je síla představivosti. Fantazie chce raději utéct, než aby se zabývala nepříjemnými pravdami. Může se ale spojit i s osvětou. Pomocí fantazie lze pracovat proti osudu v okamžiku, kdy na něj ještě nedošlo. Učitelce, která se v roce 1945 bojí se svými dětmi v protileteckém krytu bomb, nechyběla v roce 1929 rozhodnost, ale síla představivosti. Nedokázala si představit válku, proto teď ta válka je.

Když vždy existuje východisko, jaká východiska tedy máme, když je celé lidstvo v pandemii ohrožováno malinkatým virem?

Já jsem syn lékaře. V ordinaci mého otce se to viry a bakteriemi jen hemžilo. My děti v lékařské domácnosti jsme díky tomu získaly imunitu bez očkování. Pokud na naše dveře zaklepe něco tak cizího jako tento virus, je to nový spolubydlící. Považuji za úžasné, jak rychle byly vyvinuty vakcíny. Tento mimozemšťan, cizinec, který nás ohrožuje v podobě viru, mi připomíná, abych nezapomínal, že existují i jiné světy než ten náš. To mě upozorňuje na skutečnost, že žijeme v idyle, pod svépomocí vytvořenou druhou kůží civilizace, která nás chrání.

V roce 1831 zemřel Hegel v 61 letech na choleru. Max Weber zkoumal kapitalismus a v roce 1920 zemřel v 56 letech na španělskou chřipku. Michel Foucault pracoval v roce 1984 na čtvrtém svazku svého díla „Historie sexuality“ a bylo mu 57 let, když zemřel na AIDS. Upozorňují nás epidemie na to, že jsme navzdory všemu vědění biologickými bytostmi, citlivými zvířaty?

Dá se to tak říct. Viroložka Karin Möllingová mi vysvětlila, že přibližně padesát procent našeho genomu máme z virů, které přeběhly k našemu živočišnému rodu – podobně jako prchali hugenoti do Pruska a stali se pak nejlepšími pruskými patrioty. Dlouho předtím, než se z našich předků stal Homo sapiens, před miliony let, pronikla virová RNA do genomu našich předků. Jeden z těchto virů, jehož RNA splynula s naším genomem, se nazývá Phoenix a jeho stáří je 5 milionů let. V Pasteurově institutu v Paříži ho zrekonstruovali, dnes žije v jednom králíkovi v New Yorku. Tento souputník lidské evoluce může být univerzálním andělem, který nám daruje nespecifickou imunitu. Musíme se jen naučit se s ním dorozumět. Nemohu proto říci, že jsou viry mými nepřáteli.

Takže vaší příbuznou není jen vaše babička, která se dožila 101 let, ale i tyto viry staré 5 milionů let, které se kdysi spojily s genomem našich předků?

Nosíme si ve svém těle celé dějiny našeho rodu od vzniku života. To je důvodem, proč jsem přesvědčen, že není beznadějné vždy hledat východiska. Východiska mohou dávno existovat v nás samotných, jen je ještě neznáme. Ti dva chytří lékaři, kteří objevili vakcínu BioNTech, pracují tak, že používají RNA. Jsme zranitelné bytosti. Když jsou lidé odkázáni na dýchací přístroj, umělé plíce, a umírají trýznivou smrtí, je to hrozné. Není důvod to romantizovat. Viry nejsou mými nepřáteli, to ale neznamená, že se nebojím. Beru to velmi vážně.

Co viry chtějí?

Viry nemají žádný cíl, kromě cíle veškerého života, tedy sebereprodukce. Jako jednotlivé organismy nejsou viry nijak inteligentní. Jejich inteligence spočívá jen ve schopnosti mutovat, tvořit varianty. Je to slepý, neřízený, potenciálně nekonečný proces. Vznikají při něm biologické algoritmy, které prolamují naše obranné algoritmy a pronikají do našich plic. Virus se chová jako Odysseus, který říká Polyfémovi: „Jmenuji se Nikdo.“ Tento Nikdo je vpuštěn do sluje. Viry se s hereckým umem tváří jako žádané nebo neškodné bytosti. Plicní buňky je vítají a nebojují proti nim. Chovají se jako vlk, který sežral křídu [aby měl tenký hlásek – pozn. překl.].

Virologové nazvali pandemii „katastrofou ve zpomaleném filmu“. Připomíná nám to daleko větší katastrofu sledovanou jako zpomalený film – námi samotnými produkované ničení přírody?

Ohrožení v důsledku pandemie mohu čelit rouškou, rozestupy a očkováním. Toto ohrožení mě upozorňuje na všechna ostatní hrozící nebezpečí. Za první světové války se na frontové linii používal plyn, krutá zbraň. Jsem ročník 1932. V sedmi letech, v roce 1939, jsme byli my děti vybaveny plynovými maskami a učili jsme se, jak se nasazují při poplachu. Byli jsme připraveni na nebezpečí hrozící před 25 lety, nikoli ale na úplně jiná nebezpečí války ze vzduchu, v nichž jsme se ocitli. Démon válka změnil svou podobu stejně jako mutující virus. Jsou to metamorfózy krajních situací. To vám mohu říct, když se mě ptáte na nebezpečí antropocénu. Bunkry ani letadlové lodě proti vymírání druhů nebo klimatické změně nepomohou. Když mořská hladina stoupne o deset metrů, atomové bomby nám nebudou nic platné.

Ve svém díle mluvíte o „dlouhém pochodu nedůvěry“. Niklas Luhmann jde tak daleko, že tvrdí, že bychom bez důvěry nebyli schopni sociálního života. Co je to důvěra?

Důvěra je kapitál, který dostávám od své sestry, od svých rodičů, svých přátel, své ženy a svých dětí. To, co by se dalo nazvat sociálním kapitálem, je neustálým přílivem zkapalněného citu. Není to statický majetek, ale je neustále nově vytvářen, darován, posílán dál, podrobován zkouškám, rozvíjen. Důvěra není nějaká záloha. Nemůžete ji cíleně rozmnožovat ani akumulovat jako peníze. Nedá se ani ukrást. Moji bazální důvěru nemůže nikdo doopravdy narušit, ani kdyby se mnou zacházel špatně. Důvěřuji v to, že mě kolemjdoucí na ulici nezabije. Nemohu vám dokázat, že tento chodec není vrah, ale mám v to důvěru. Nemyslím si, že by to byla chyba. Je ohromující, jak novorozenci okamžitě dávají najevo důvěru: svět to se mnou bude myslet dobře. Bez této důvěry by nenašli matčin prs a umřeli hlady.

Luhmann definuje důvěru jako „víru ve vlastní očekávání“: nemohu se možná spoléhat na to, že to svět se mnou myslí dobře, alespoň však na to, že jsou má očekávání realistická. Tato jistota v očekáváních je při katastrofě zničena: nikdo, kdo 11. září 2001 ráno vstoupil do své kanceláře ve Světovém obchodním centru, neočekával, že v tento pracovní den narazí do budovy letadlo.

To, co Luhmann popisuje, je působení síly představivosti. V našem mozku pracují biliony věštců. Na základě svých zkušeností, ale také svého temperamentu, nám říkají, co bude dál. Nevykreslují současnost, ale kousek budoucnosti po ní a kousek minulosti před ní. Budoucnost ale existuje jen v plurálu: možné jsou různé varianty. Orientovat se v tom vyžaduje předvídavost. Právě na ní věštci v našem mozku neúnavně pracují. Nikdo proto nežije jen v přítomnosti. Kdo by chtěl žít jen v přítomnosti, musel by věštce v hlavě přimět zastavit práci. Pochybuji, že je to možné. V jejich práci spočívá schopnost přežití živých tvorů. Na to nemáme my lidé monopol, kolouch to dokáže také.

Co se stane, pokud je ta bazální důvěra zničena?

Úplně na konci „Dialektiky osvícenství“ od Adorna a Horkheimera je krátká kapitola o genezi hlouposti. Autoři popisují, jak „šnečí růžky“ (lidské smysly) zkoumají okolní prostředí jako seismograf. Narazí-li tento citlivý smyslový orgán na nebezpečí, na bolestivý odpor, nebo je-li zraněn, stáhne se. A když se člověk vůbec neodváží ven, aby poznával svět, vzniká hloupost.

Hloupost je jiným výrazem pro obrnění se?

Je to tak. Na to nejsme uzpůsobeni. Brouci mají zvenku krunýř. Naše lidské tělo je naopak zavěšeno na kostře, naše pokožka je měkká. Když se obrníme, něco v nás zemře. Jsme stvořeni k interakci s ostatními. To nemá nic společného s tím, že bychom byli nějak nezranitelní, naopak. V jedné inscenaci Christopha Schlingensiefa zpívá Isoldinu árii o smrti z lásky třiaosmdesátiletá sopranistka. Zazpívá každou notu správně, ale z hlasivek třiaosmdesátileté pěvkyně vychází poněkud nakřáplý hlas. Wagnerova hudba, takto vysvobozena z krunýře dokonalosti, je neuvěřitelně krásná. Můžeme si snadno Wagnerovu hudbu oblíbit, když je jako by poškozena zranitelností člověka.


Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.


Festival

Berlínský Dům literatury (Literaturhaus Berlin) uspořádal 17.–26. září 2021 „Festival kooperací“ s Alexandrem Klugem a mnoha jeho přáteli (Hannelore Hogerovou, Lilith Stangenbergovou, Ann Cottenovou, Peterem Weibelem, Jonathanem Meesem aj.).