KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V neděli 26. září oslavila světová kinematografie výročí, které ona sama pokládá za nikterak významné – ale je velmi významné pro autora tohoto textu. Přesně před 35 lety proběhla americká premiéra filmu Krokodýl Dundee…

Na začátek osobně: film Krokodýl Dundee autor (stejně jako Vlasy) viděl autor poprvé ve Starých Splavech u Máchova jezera, v letním kině, kde jeho otec kdysi viděl premiéru Hoří, má panenko, a seděl přitom vedle režisérova bratra Pavla. (Obě rodiny byly přáteli od roku 1948, kdy se na tomtéž místě autorova pětadvacetiletá babička – patrně jen platonicky – sblížila s patnáctiletým Milošem Formanem. Režisérův starší bratr Pavel Forman, si dvacet let nato na premiéru Hoří, má panenko odskočil z domu rodiny Formanů, jenž je od místního kina vzdálen asi jen 100 metrů – a za pár týdnů, po okupaci v roce 1968, v době, kdy jeho bratr-režisér Miloš mířil z exilu v Paříži do New Yorku, si Pavel Forman navždy odskočil do Dundeeovy vlasti, Austrálie, vzdálené 14.000 km…)

Předrevoluční úspěšnost filmu Krokodýl Dundee tkvěla v tom, že Australan z buše v New Yorku nebyl příliš vzdálen psychice tehdejšího Čecha, který by se zčistajasna ocitl na stejném místě. Během scény s bidetem se z celého kina nezasmál nikdo jiný než matka autora tohoto textu, která vyrostla ve Švýcarsku – protože celý zbytek československého kina (stejně jako Dundee) v tu chvíli ještě nevěděl, co je to bidet. V dnešní době film zase nabyl nového rozměru tím, že se v jednu chvíli stal filmem pro pamětníky, který ukazuje, z čeho všeho bylo ve filmech 80. let možné si dělat beztrestně srandu: z ženských, homosexuálů, transsexuálů, všeosahávajících heterosexuálních děvkařů, Italů, černochů, narkomanů, povolných pokojských, klientů psychoterapeutů, ba dokonce i z oligarchů (jako je tatínek Sue – tiskový magnát), snobů, co chodí do módní restaurace, kde předstírají znalost italštiny (jako je její snoubenec Richard), ale i retardovaných venkovanů (jako je Dundeeho přítel Donk). Ptáte-li se, kdy se doba zlomila, kdy přesně nastal čas, o němž zakladatel britské komické skupiny Monty Python John Cleese říká, že politická korektnost už zabila všechen humor, není třeba chodit daleko: stačí si ve filmu dobře všimnout, co ukazuje jeho úplně první záběr z New Yorku: dnes již neexistující věže Světového obchodního centra…

Co do filmů je autor tohoto textu gurmán, který má rád svou třešničku na dortu. Na Dundeem (jako ostatně i na jiných filmech) ho vždycky fascinovala dokonale padnoucí hudba, o to víc, když se dozvěděl, že její bubnové a dýdžeridu variace na australské domorodé rytmy složil někdejší bubeník Beatles Peter Best, což pro něj – aniž by se chtěl rouhat – svého druhu znamenalo dotek božství. Sekvenční třešničkou na dortu celého filmu je pro autora pak sekvence od stopáže 0:37 (kdy se ozve Bestova finálová hudba) až do strhujícího finále, kdy se žena rozhodne získat svého vyvoleného a udělá pro to během pár minut všechno: kdyby byl autor marxistický filosof, řekl by, že odhodí všechny znaky svojí třídy, od značkových bot až po svou buržoazní distingovanost (namísto žaloby #metoo prostě kopne násilníka do koulí), a tím i svůj odstup od nižších vrstev. (Dnes už takový sociální happyend v americkém, ale často ani v evropském filmu neuvidíme – na to, aby dnes hrdina získal ženu svých snů na sex svých snů musí totiž být nejméně oligarchický majitel nadnárodního koncernu – jako Christian Grey z filmové série o odstínech šedi.) Lovestory happyend dundeeovského příběhu (který by si přál asi každý z nás mužů – a nejen z prekariátní třídy) pak pro evropského našince funguje jen proto, že je „odhollywoodštěn-odkýčován“ jemnou situační souvislostí, že ono SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ, od kterého Sue zachraňuje zálesáka, který se nebál ani osobního souboje s krokodýlem, je – veřejná hromadná doprava města New York, kterou musí denně jet deset milionů lidí… Přestože podobné vtípky pro ty, kdo nad dějem přemýšlejí, se objeví i v dalších dvou pokračováních, nemají už takovou sílu a (nemilosrdně řečeno) jsou obě pokračování čistě umělecky už jen zbytečnou úlitbou hollywoodskému zákonu výdělku na pokračování titulu, který se osvědčil.

Pro přátele autora tohoto textu, kteří vědí, že je jen málo věcí, které nesnáší tak jako dnešní hollywoodskou produkci, bude asi překvapením, když se autor přizná, že v dětství miloval americké filmy. Bylo to právě tím, že filmy, které se mohly objevit na československém socialistickém trhu, byly absolutně mimo mainstream – „nastavovaly (Americe) zrcadlo“ (jak si z toho dělali legraci i v legendární scéně s televizí ve Vesničce mé, střediskové). Když americký nebo jiný západní film NASTAVOVAL ZRCADLO, bylo schvalovatelům jeho distribuce v ČSSR jedno i to, že v něm hrál významnou roli jinak doma zakázaný český emigrant (Jiří Voskovec ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů) anebo ho i režíroval (Formanovy Vlasy či Přelet nad kukaččím hnízdem). Člověk jako autor, který už na základní škole znal nazpaměť americké filmy jako Tři dny Kondora a jejich politickou logiku pak nemusel ani vidět Fahrenheit 9/11, aby věděl, jak to bylo s 11. zářím – a s dokonalou znalostí všech třech dílů Kmotra (jejichž dvě pokračování – na rozdíl od pokračování Krokodýla Dundeeho – nejsou samoúčelné) není příliš překvapen praktikami českých porevolučních politiků a firem…

Přesto se našli přátelé, kteří tvrdili, že Krokodýl Dundee je nejoblíbenějším americkým filmem autora tohoto textu prostě proto, že to vůbec není americký, ale australský film. Od tohoto argumentu se autor začal po věci pídit a zjistil následující: Je pravda, že Krokodýl Dundee je film natočený co do filmového času napůl v Austrálii a napůl v USA, s producentem (John Cornell), režisérem (Peter Faiman), kameramanem (Russel Boyd) australské národnosti, autorem hudby a střihačem (Peter Best, David Stiven) britské národnosti, australským titulním hrdinou (Paul Hogan) a americkou hlavní hrdinkou (Linda Kozlowski), s přesně polovinou australských a amerických herců a stejně tak rozděleným štábem a se dvěma americkými asistenty režie (Jon Kilik a Richard Schlesinger), kteří měli dohlížet, aby film byl točen dost americky (z nichž ten druhý je ostřílený americký režisér zvučného jména, režíroval například slavnou sérii Lucky Luke). Dohlížet vlastně ale nebylo už třeba, protože většina australských i britských tvůrců (včetně režiséra a producenta) v té době už pracovala v USA. Film byl sice původně produkován australskou produkční společností Ramfire Films, ale v distribuci už jméno této společnosti nebylo vůbec uvedeno, a namísto toho byla uvedena společnost Paramount Pictures, která film zakoupila a celosvětově distribuovala skrze síť 20th Century Fox. Toto je běžný způsob, jakým v USA vznikají filmy: i česko-americký autorský filmař Hugo Haas měl svou produkční společnost Hugo Haas Productions, s níž produkoval svých dvanáct autorských amerických snímků, které ovšem poté prodal velkým produkčním společnostem jako MGM, United Artists a Paramount a film pak už byl distribuován i nabízen festivalům jako produkovaný těmito společnostmi. Pravda, Haas v té době už neměl československé, ale jen americké občanství, zatímco tvůrci Krokodýla Dundeeho ač byli naturalizovaní v USA, nepozbyli své australské občanství - ovšem i proto je film na mezinárodních filmových serverech pokládán za koprodukční, australsko-americký. Československá distribuce v době kdy jsem film v 80. letech viděl poprvé, ovšem vycházela z toho, že pod filmem je „podepsána“ americká společnost Paramount a distribuovala ho jako americký. Takže: ano, Krokodýl Dundee je kromě amerického i film australský. V americkém vesmíru, který vše, co je normální v něm, pokládá za celosvětovou normu, je milé sledovat Micka Dundeeho, který je z britského Commonewealthu (sedmkrát lidnatějšího, než je USA) zvyklý řídit vlevo, jak jede v New Yorku v protisměru, a je to on, kdo nadává americkým řidičům, že neovládají dopravní normy. Autor děkuje svým přátelům za upozornění – je to pro něj jistá zpětná reflexe, proč se mu vždycky tak líbil. Je prostě tak nějak příjemně málo americký…