Téma Zahraničí,Kultura,Osobnosti

Stanisław Lem nás inspiroval k tomu, abychom se ve světě stali velvyslanci míst, kde jsme se narodili

Stanisław Lem.

12. září uplynulo 100 let od narození polského spisovatele Stanisława Lema (1921–2006), jehož díla byla globálně tak oblíbená, že i lidé, kteří za celý život neotevřeli žádnou knihu, začali po zhlédnutí filmových adaptací jeho děl číst. O Lemově bouřlivém životě, který kopíroval dějiny Polska ve 20. století, ale taky o tom, co se musí stát, aby se práce Východoevropana prosadila na západě, si autor povídal s Kacperem Kuźnickým, polským filologem a kunsthistorikem žijícím ve Velké Británii, který svými postřehy pravidelně přispívá do KN – a jehož zásadní vášní je literatura žánru sci-fi.


Jaké dílo bylo vlastně prvním impulzem, že se Lem prosadil ve světě?

Nechci tu střílet grafy, ale rozhodně je za tím jeho opus magnum, Solaris. Tato kniha byla nejprve přeložena do francouzštiny a tento překlad byl přeložen do angličtiny relativně brzy (1970) – před mnoha ranějšími Lemovými povídkami. Určitě zde pomohla i vynikající filmová adaptace Andreje Tarkovského, která se rychle stala absolutní klasikou kinematografie (nejen sci-fi filmů), a pomohla soustředit pozornost diváků na spisovatele. Teprve pak následovala lavina překladů jeho dalších románů.

Ve svém eseji „Proč Západ i Východ podceňují Východ a co proti tomu udělal zaklínač Vesemir“ jsi napsal, že americký spisovatel Philip Dick považoval Lema za vymyšlenou osobu, za kterou jeho texty vytváří tým sovětských spisovatelů za účelem nakazit americkou mysl východní propagandou. Jak na to přišel? Co bylo v Lemově díle pro amerického scifistu tak jiné, východní, socialistické? V čem bylo jeho vyznění „socialističtější“ než třeba dílo jeho souputníků jako byli Asimov, Adams, Clarke, Le Guinová – nebo dnešního Sapkowského?

Nepamatuji si, ve kterém prameni jsem poprvé našel tento klípek – ale určitě mohu doporučit vynikající článek na toto téma z webu culture.pl. Druhá část tvé otázky je složitější. Osobně se domnívám, že Dickovi se nemusel líbit Lemův postoj k americké sci-fi, kterou Lem považoval z větší části za jednoduché pohádky, a často bez zábran hovořil o autorech tohoto směru. Kritika, kterou Lem nešetřil na účet organizace Science Fiction Writers of America ho rozhodně neudělala u yankeejských spisovatelů populárním. Dick se možná jako zástupce tohoto směru cítil osobně zraněn – navzdory Lemovu pozitivnímu přístupu k tvorbě Dicka samotného. Dickův postoj by jistě mohla mít na svědomí údajná duševní nemoc a opakované halucinace nebo vize, které zažil, ale to by bylo zjednodušení. Dnes jsou oba mrtví, a tak se pravdu již pravděpodobně nikdy nedozvíme. Objektivně: Jsou Lemova díla socialistická? Spíše ne – často v nich (např. knihy Deník nalezený ve vaně či příběhy z Hvězdných deníků) maskuje kritiku totalitních systémů – zejména v SSSR. Nicméně Lem nechválil mnohé politické systémy a byl kritický vůči mnoha způsobům organizace společnosti. Konečně: FBI ze studené války Dickovy výpovědi o Lemovi nijak neznepokojily.

Stanisław Lem byl kromě jiného živoucí historií Polska: jako etnický Žid v rodném Lvově přežil německou okupaci díky padělaným papírům své rodiny, že je „árijská“, a emigroval celkem třikrát: v roce 1944 ze Lvova, který byl zabrán Sověty (a který dnes patří Ukrajině) do polského Krakova, v roce 1983 ze socialistického Polska do Rakouska a roku 1988 zase zpět. Vraťme se k jeho první emigraci: ze Lvova do Krakova. U nás v Hradci Králové se ale zase říká, že polský Lvov se tehdy přesunul do Vratislavi (Wrocławi), která je partnerským městem našeho Hradce. Tak jak to bylo? Dělnický Lvov šel do Vratislavi – a intelektuální s Lemem do Krakova?

Je pravda, že mnoho obyvatel Lvova bylo přemístěno do Vratislavi, kde zatím můžete najít příklady lvovského dědictví rozesetého po městě – od umění a architektury, přes názvy ulic až po muzejní exponáty. Ne celý Lvov však přistál ve Vratislavi. Po sovětské okupaci východních oblastí předválečného Polska v roce 1939 a poválečném „přiklepnutí“ Slezska, východní Lužice, Braniborska a Pomořanska (po tisíci letech, kdy je vlastnily různé německé státy) předválečnému Polsku bylo mnoho polských Haličanů, Volyňanů a Lvovanů emigrovavších ze SSSR vysídleno do různých částí Slezska – usadili se například „na druhé straně čáry“ vašeho Ostravska: v Hlivicích nebo Katovicích. Můžeš také riskovat prohlášení, že to byl příliv intelektuální elity Lvova, který ve skutečnosti vytvořil základy pro (do roku 1945 německou) současnou polskou Vratislav – známou svými vynikajícími univerzitami, kulturou a rozvojem technologií a podnikání. Proč si Lem vybral Krakov? Za prvé, jeho rodina tam měla přátele, se kterými žili po skončení války. Za druhé, zdá se mi, že Lemovi se tohle město jednoduše líbilo, a navíc z Krakova do Lemem milovaných Tater a do Zakopaného, kam často psal, je to doslova co by kamenem dohodil.

Lem měl nadstandardní vztahy se svým rakouským vydavatelem Franzem Rottensteinerem a nakonec ho výjimečný stav 1981 (ekvivalent naší okupace v srpnu 1968, kdy ovšem nechal Polsko vojskem obsadit vlastní ministr obrany Jaruzelski, což jej vyneslo do čela země) vyhnal k příteli do Rakouska – ale už roku 1988 se vrátil. Jaký byl příběh Lemova vztahu s minulým režimem v Polsku?

Myslím, že nejlepší odpověď je říci – komplikovaný. Lemova raná díla jsou obviňována z malého „románku“ s komunismem, ale je těžké v těchto knihách (příkladem jsou zde Astronauti – kniha, kterou Lem otevřeně neměl rád) najít hlubší chválu komunistického systému. Věci však rychle nabraly méně pozitivní obrátky a navzdory Lemově popularitě v SSSR a Polské lidové republice (heslo o něm se dokonce v jednom ze sovětských slovníků objevilo hned vedle Lenina) – cenzura začala požadovat opravu jeho textů, které začaly (i přesto, že šlo v prvním plánu o neadresná sci-fi) postupně podléhat cenzuře jak v Polsku, tak směrem na východ. Lze říci, že na jedné straně byl Lem uctíván jako populární spisovatel, ale na druhé straně se na něj úřady Polské lidové republiky rozhodně nedívaly zvlášť příznivým okem: zvláště poté, co Lem v 70. letech zaprotestoval proti zahrnutí pasáže o přátelství mezi Polskou lidovou republikou a SSSR do polské ústavy. Zavedení stanného práva v roce 1981 bylo jistě obtížné nést, v důsledku čehož se zintenzivnily všechny předchozí potíže, s nimiž se Lem musel potýkat (od byrokracie po potíže s přístupem k zahraniční literatuře a publikacím) a depresivní realita tohoto období rozhodně přispěla k jeho odjezdu na Západ, který proběhl o dva roky později. Myslím, že svou roli v tom, že se roku 1988 zase vrátil, mohla hrát únava z vídeňské reality a rodinných vztahů v kombinaci s možností přestěhovat se do staronového domova. A co do jeho návratu ještě před pádem režimu v roce 1988: Měl Lem dohodu s úřady Polské lidové republiky? S vědomím jeho averze k byrokracii a velkým organizacím spojeným s mocí o tom upřímně pochybuji. Řekněme tedy, že jako jeden z největších futurologů 20. století (i když by sám byl takový titul určitě nepřijal) předpověděl na milisekundu pád východního bloku a vrátil se o tu milisekundu dřív.

Máš pocit, že v dílech velkých východoevropských scifistů (Lem, Sapkowski, Asimov, Stugačtí, Čapek) je něco, co se od produkce sci-fi spisovatelů ze zbytku světa (západu) liší?

Jejich díla se od západních určitě liší. Nechci říci, že jim chybí akce, ale na rozdíl od mnoha západních děl, která lze často kategorizovat spíše jako vesmírnou operu než sci-fi, a je v nich kladen větší důraz na konečný výsledek celé zápletky, na protagonistu, na jeho nebo její místo v novém, změněném světě. V dílech východních autorů se méně líčí velké konflikty, bitvy hvězd, spiknutí galaktických federací – důraz je kladen především na člověka, někdy v podobě jednotlivce, někdy jeho společnosti. Nechci generalizovat, západní literatura je plná vynikajících příkladů této „humanističtější“ sci-fi. Dobrými představiteli tohoto trendu jsou Američani: Ursula Le Guinová se svou sociálně angažovanou tvorbou nebo hluboce introvertní povídky Philipa Dicka nebo povídky Teda Chianga – autora krátké povídky Příběhy vašeho života, na jejímž základě vznikl první opravdu úspěšný sci-fi film, Příchozí.

A liší se podle tebe v něčem navzájem dnešní produkce sci-fi v jednotlivých národních literaturách?

Tyto rozdíly, pokud vůbec někdy skutečně existovaly, se postupně stírají. Fenomén, který jsem zmínil dříve – nadvláda „vesmírné opery“ v západní literatuře je v současné době přítomna i v jiných částech světa, např. v našich zemích bývalého východního bloku s postupující komercializací kultury chce dnes čtenář často číst o velkých kosmických lodích a o tom, co udělalo laserové dělo s tou či onou planetou. Na druhé straně si globální společnost začala uvědomovat, že sci-fi není jen vesmír a kyborgové, ale především je skvělým prostředkem k pokládání důležitých existenciálních, ale často i praktických otázek, se kterými se budeme muset potýkat jako lidský druh. Podle zásady spojitých nádob bych tedy řekl, že globálně dochází k určité homogenizaci. Což neznamená, že místní rozdíly neexistují! Vždy mě překvapí podobnost polské a ruské literatury, včetně sci-fi, nebo tvrdohlavost, s níž se britští spisovatelé již několik desetiletí snaží přijít s nejhoršími možnými verzemi lidské společnosti.

Polská sci-fi a fantasy je globálně úspěšná, a zahrnuje nejen Lema, ale i globální úspěch filmů jako je Sexmise (která roku 1983 předznamenala patologii dnešního ultrafeminismu) nebo autorů jako Andrzej Sapkowski (o kterém jsi ve svém eseji napsal: „…v případě díla Andrzeje Sapkowského vzbuzuje západní zvědavost ohledně dalších děl východní sci-fi a fantasy. Popularita videohry Zaklínač, vytvořené s maximální péčí a láskou ke zdrojovému materiálu, poskytla dostatečnou dynamiku, aby vyvolala výrobu televizních seriálů, které se staly celosvětovým fenoménem téměř přes noc. Díky Sapkowského potřebě vyprávět příběh se pohnul onen obrovský stroj globálních konexí, přístupu k informacím, penězům, marketingu, což v konci vedlo k bezprecedentnímu nárůstu zájmu o čtení knižní předlohy…“) Čemu připisuješ takový boom fantasy literatury právě v prostředí vašeho národa, jemuž dodnes vládne fenomén konzervativního katolicismu, který vnímá fenomén fantasy přinejmenším jako nežádoucí?

Předně je třeba zdůraznit, že náboženství a fantazie se vzájemně nevylučují. Otec moderní fantasy a tvůrce pravděpodobně nejznámější fiktivní reality J. R. R. Tolkien byl hluboce věřící křesťan, a nemusíš hledat daleko, abys v jeho dílech našel křesťanskou symboliku. Ironičtější je nechuť polské církve – která je zdvořile řečeno dosti specifickou institucí – k jeho práci. Pokud jde o samotný žánr, je to nepřátelství polské církve, které rozhodně funguje jako palivo pro popularitu fantasy všeho druhu. Sám si pamatuji kněze-školního katechetu, který se s hrůzou mě jako třináctiletého mladíka vyptával, jaké to je řezat imaginárním mečem do stejně imaginárních démonů a skřetů, a informoval mě o katastrofálních účincích elektronické hudby. Až dosud zuřivě poslouchám Chemical Brothers a minulý týden se můj čarodějnický lékárník posunul na třetí úroveň dovedností, takže můj osud je jasný. Mysleli to dobře – a dopadlo to jako obvykle…

Ještě k Andrzeji Sapkowskému: toho vlastně nepovažuji za pokračovatele Lemových aktivit – k jeho dílům mají blíže další spisovatelé, svými náměty a stylem, například vynikající Jacek Dukaj – doufám, že v případě bude fungovat podobný mechanismus fungovat a adaptace jeho děl v dalších médiích vrátí pozornost ke knihám.

My Češi můžeme být hrdí, že Andrzej Sapkowski založil svou ságu Boží bojovníci na českém fenoménu husitství. Přestože jsme se sci-fi u nás začali poměrně brzo (už díly Jakuba Arbesa Svatý Xaverius, 1873, a Výlety pana Broučka, 1888, od Svatopluka Čecha), česká sci-fi kromě Karla Čapka nemá nikoho, kdo by se mohl Stanisławu Lemovi ve světové popularitě rovnat (jeho současníci jako třeba Jan Weiss nebyli zdaleka tak úspěšní). Na druhou stranu jsme byli celosvětově první, kdo začali ze sci-fi filmy z vesmíru (autoři filmu 2001: Vesmírná odysea z roku 1968 přiznali inspiraci československým filmem Ikarie XB1 z roku 1963, jehož režisérem byl ale vlastně taky Polák, i když jen jménem: Jindřich Polák), a i v dalších čs. audiovizuálních dílech (jako jsou film Zabil jsem Einsteina pánové, 1969, kde se poprvé objevil fenomén selfie stick, nebo seriály Návštěvníci, 1983, s fenoménem smartphonu s internetem, a Bambinot, 1984, s tématem geneticky upravovaných dětí) Znáš jako vášnivý scifista Ikarii XB1 a máš třeba nějakého oblíbeného českého sci-fi autora?

Teď už znám! Děkuju ti za doporučení, vím, že je čas to dohnat! Bohužel, pokud jde o českou sci-fi literaturu, jsem ignorant a snad nejblíže fantasy románu jsou Čapkova Kniha apokryfů a Válka s mloky. Myslím, že jeho zdravá skepse, břitký smysl pro humor, nepřekonatelná představivost, pobavení a vášeň pro grotesku a satiru znamenají, že Čapek má k Lemovi blíž než mnoho autorů své doby.

Ano, Lem byl ve svých dílech vizionář i satirik, stejně jako Jules Verne nebo Karel Čapek, z jehož díla připomenu ještě R.U.R. (ve kterém se roku 1920 poprvé objevil fenomén robotiky), Krakatit (v roce 1922 v něm psal o atomové bombě), nebo Bílou nemoc (1937, o pandemii nemoci, která vznikla v Číně a umírají na ni hlavně staří lidé). Je ale neoddiskutovatelné, že Lem je mezinárodně slavnější – Čapek kupříkladu dodnes nedosáhl zahraniční filmové adaptace svého díla. Čemu větší Lemovu slávu připisuješ?

Myslím, že nejde ani tak o kvalitu díla, která je podle mě zcela srovnatelná, ale o historický kontext. Když Lem v 60. letech psal svá největší díla, často zasazená do vesmíru, představivost národů byla podporována vesmírnými závody, které probíhaly již několik let. Na konci desetiletí se do kin dostal zmíněný film 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka. V sedmdesátých letech, kdy byly Lemovy knihy přeloženy do angličtiny, už Američané několikrát přistáli na Měsíci a Sovětům se podařilo uložit Veněru 7 na povrch Venuše. Soupeření mezi východem a západem ve vesmíru nabíralo na obrátkách a v kinech se začaly objevovat stále hlasitější sci-fi filmy. Myslím si, že Lemovo téma a styl zasáhly velmi úrodnou půdu, a to navzdory skutečnosti, že sám Lem byl vůči sci-fi extrémně kritický a považoval žánr za nástroj, a nikoli za cíl sám o sobě.

Při kladení předchozí otázky mi proběhlo hlavou, zda nemohlo v jeho menší úspěšnosti hrát roli i to, že Čapek nikdy neměl kongeniálního překladatele, jakým byl pro Stanisława Lema Američan Michael Kandel? Jak se vlastně Lem ke Kandelovi dostal?

Je to velmi pravděpodobné. Kandel byl vášnivým překladatelem a milovníkem žánru. Tuším, že první kontakt mezi nimi proběhl tak, že americký potomek rodičů z východní Evropy a absolvent slavistiky z University of Indiana Kandel napsal Lemovi jako fanoušek. Poté o něm napsal esej. Krátce poté Lem požádal Candela, aby opravil anglický překlad Deníku nalezeného ve vaně. Překladatelova práce musela zapůsobit jak na Lema, tak na vydavatele, se kterými se Kandel spojil. Návrhy na překlady Lemových knih do angličtiny byly Kandelovi zasílány k autorizaci, a sám Lem, který byl často špatnými překlady svých děl až rozzlobený, musel mít pocit, že v Kandelovi našel muže, který má nejen působivé překladatelské schopnosti, ale také jedinečný smysl, který umožňuje, aby četl významy skryté ve slovech a slavných slovních hříčkách a neologismech spisovatele. Oba si vyměnili velmi podrobnou korespondenci, včetně diskusí o stavu světové literatury, podrobností o překladech a informacích o každodenním životě – domnívám se, že jejich vztah se vymykal schématu „povolání“ a vstoupil na cestu přátelství a intelektuálního příbuzenství.

Na téma intelektuální příbuzenství: Jsi autorem syntetických hudebních kompozic na stránce The Cold Nebula a jednu z nich jsi napsal přímo k uctění Lemova díla. Která jeho díla tě inspirovala?

Na začátek bych rád zdůraznil, že nejde o moje skladby, ale o skladby jiných, které já ve svých programech jen provazuji a řadím za sebe. Bohužel můj hudební talent by byl dobrý jen pro vyhánění hlodavců z měst. Je ale pravda, že ve zmíněném programu jsem divákům naservíroval pár písniček od velmi talentovaných umělců inspirovaných Lemem. Právě jejich hudba se stala jeho základem. Jedna z hraných písniček mi ale neodmyslitelně připomíná román Nepřemožitelný, a pokaždé, když tuto píseň slyším, vybaví se mi moje milovaná sekvence z této knihy a naskočí mi husí kůže. Neprozradím, jaká je to scéna, kniha je krátká, doporučuji si ji přečíst. A mimochodem: Krakovské studio Starward Industries pracuje na počítačové hře založené na výše zmíněných Nepřemožitelných. Věřím, že se jedná o materiál pro vynikající horor nebo thriller (navíc s morálním přesahem!), takže jako fanoušek držím palce a doufám, že hra bude věnovat pozornost i zdrojové literární látce a zvýší počet Lemových čtenářů.

U nás se dnes a denně řeší otázka vyhnaných takzvaně sudetských Němců, a vůbec dědictví těch, kteří se narodili a začínali na území dnešního Česka (a není jich málo: např. Freud, Mendel, Husserl, Musil, Kraus, Mahler, Kautsky, Mach…), ale nemluvili česky – zda k nám patří, či ne. Území dnešního Polska mělo tuto komunitu daleko větší: před válkou u vás žily 3 miliony Židů, které byly z větší části zavražděni německými nacisty (u nás 100 tisíc) a 7 milionů Němců, kteří i za to byli z větší části z Polska vyhnání (od nás Němců musely odejít 3 miliony). Řeší se u vás taky otázka německy a jidiš mluvících spoluobčanů – zda patří, či nepatří do polské kultury – a konkrétně spisovatelé do vaší literatury? (Ptám se na to i proto, že kdybych měl jmenovat jednoho jediného nejoblíbenějšího autora, narozeného na území vaší země, byl by to Jicchok Baševis Zinger – ale ten nepsal polsky, nýbrž jidiš. Miluji historku, že když roku 1978 dostal za své psaní Nobelovu cenu, přišli mu k ní gratulovat tři stockholmští velvyslanci-krajani: velvyslanec rodného Polska, domovského USA a pokrevního Izraele – chyběl jen velvyslanec SSSR, následníka Ruského impéria, protože Leoncin u Varšavy byl v roce 1902, kdy se narodil, součástí ruského „Kongresového Polska“…)

Zdá se mi, že kromě malé skupiny odborníků a nadšenců, spíše z akademického světa, neexistuje žádná diskuse o polské literatuře psané v jidiš nebo v hebrejštině, a to navzdory skutečnosti, že před tragédií druhé světové války existovalo mnoho takové literatury. Myslím, že ostudné události roku 1968, které vedly k tomu, že velká skupina vynikajících Židů opustila Polsko, se ukázaly jako konec diskuse o této literatuře. (Pozn. aut. Vůdci komunistického Polska pochopili Pražské jaro 1968 jako „sionistické spiknutí“ a ze strachu z rozšíření liberalizace na své území vypudily z Polska 12 tisíc občanů židovského původu, včetně hlavní ženské hvězdy prvního československého oscarového filmu Obchod na korze Idy Kamińské – jinak ředitelky Varšavského židovského divadla, anebo sociologa Zygmunta Baumana.) Sám si přeji, abychom se k tomuto tématu vrátili jako národ, protože když na to zapomínáme, zapomínáme na bohatství, které bylo součástí naší kultury (ať se to někomu líbí, nebo ne). Vůbec však nevím, jaká je situace autorů píšících německy a zda a do jaké míry (pokud vůbec) byli považováni za součást kulturního dědictví Polské republiky. Mám podezření, že na rozdíl od České republiky, kde lidé, kteří mluvili česky a německy, žili bok po boku v relativním míru po několik století, v Polsku byla tato integrace nebo možná koexistence kultur spíše omezená, a dvojí dělení Polska (mezi Prusko, Rakousko a Rusko v roce 1795, a mezi Německo a SSSR v roce 1939) tuhle otázku opravdu neposunuly k větší integraci. Teď tu máme pomyslné třetí rozdělení Polska na Polsko A (liberální západ, který se skoro kryje s územími nově získanými po roce 1945, kdy tam teprve přišla většina Poláků) a Polsko B (starý, konzervativní východ, který volí vládní stranu Právo a spravedlnost), které spolu nesouhlasí prakticky v ničem. Přistoupení na historický pohled kulturního smíření, o němž mluvíš, bych dával šanci v Polsku A; v Polsku B bych na to nesázel.

Když čtu Lemův životopis, v mnohém mi připomíná další slavné Poláky, jejichž pověst dolehla do naší země, kteří sice tvořili polsky, ale byli/jsou židovského původu (jako Zamenhof, Tuwim, Lec, Bauman, Michnik, Polański, Hollandová…) Mám to štěstí, že píšu do novin, které se nemusejí ohlížet na politickou korektnost. Proto se zeptám přímo: není Lemův židovský původ v Polsku, kde – jak jsme se shodli – je antisemitismus zakořeněn víc než v Česku, na překážku jeho celonárodní oblibě (mám na mysli jak v Polsku A, tak v Polsku B)?

Jestli se ptáš, jestli jsem se někdy setkal s tím, že by někdo říkal, že „nebude číst Lema, protože je Žid“, mohu sebevědomě říci, že ne. Je pro mě těžké si takovou situaci představit (i když se to může stát!), a množství Lemových knih dostupných v polských knihkupectvích dokazuje, že si jeho popularita vede velmi dobře. Jen doplním, že požadavky kladené Lemovou literaturou jsou tak vysoké, že antisemitští lidé, kteří představují spíše schematický a zjednodušený způsob vnímání světa, jsou, řekl bych, „darwinistickým přirozeným výběrem“ vyloučeni z obce čtenářů tohoto autora.

Sám nejsem kdovíjaký příznivec sci-fi, ale pamatuji si, jak mě už na základní škole uchvátil jeden sci-fi autor: Ray Bradbury. Jeho sugestivní obrazy vymřelé Zeměkoule a pak i Marsu, jeho podobenství vybitých původních národů Ameriky na obrazu vybitých Marťanů, kteří se brání tím posledním, co můžou: hypnózou lidí, mě dostaly na celý život a dodnes pro mě není větší sci-fi autor. A to nehovořím o 451 stupních Fahrenheita, jehož vize „občanů“ a „neobčanů“ se podle mě začínají plnit dnes, kdy se lidstvo po dělení na „věřící“ a „nevěřící“, „árijce“ a „neárijce“, „buržoazii“ a „proletariát“ – začíná překvapivě dělit na "očkovance" a "neočkovance". Mám skupinu kamarádů, kteří tvoří humanistickou sci-fi bradburyovského typu, a těm už v těchto fantaskních letech několikrát stalo, že než svou sci-fi vizi stačili vydat, splnila se v realitě – pročež dnes říkají, že už nepíšou SCI-FI (SCIence FIction = vědeckou fikci), ale RE-PRE (REal PREdiction = reálnou předpověď)…

Polarizace společnosti, kterou zmiňuješ, je jistě stále viditelnějším fenoménem – rostoucí vzdálenost mezi levou a pravou stranou politické scény je možná nejvýraznějším příkladem. Všechny protiklady, které jsi zahrnul do své otázky, se zhruba scvrkávají na polaritu „my“ a „oni“. Nechci zde působit příliš pesimisticky, ale myslím si, že tato tendence zjednodušovat a vidět svět černobíle je hluboce zakořeněná v lidské líné povaze a vyžaduje skutečné úsilí vůle jednotlivce (a společností) změnit a rozšířit to. Přesto jde o jevy, které lze považovat za přirozené a souvisejí s rostoucí potřebou sebeurčení větších a větších sociálních skupin (no, možná kromě Árijců, ať je pes sežere!). Podle mého názoru Bradbury předpovídal (stejně jako Lem!) určité jevy s děsivou přesností. To platí zejména pro sociální jevy, online interakce nebo dokonce pro existenci sociálních médií samotných! Nejsmutnější z toho, o čem psal, a možná nejpravdivější, je pokles čtenářské základny. Ukazuje se, že nepotřebuješ totalitní zapalování knih, abys lidi připravil o chuť číst. Vše, co potřebuješ, je malý počítač s přístupem k jednoduchému, barevnému rozhraní, které nám po pohybech našeho prstu (a brzy pravděpodobně i samotných očí) poslouží doslova k nekonečnému množství obsahu kalibrovaného a přizpůsobeného tak, aby udržoval centrum potěšení v mozku ve stavu zaplavení dopaminem. Sám jsem zvědavý, co by dnes na toto téma řekl například Huxley. Rád bych zde také dodal, že v Lemově tvorbě je také téma poklesu čtenářské základny ve společnosti budoucnosti. Hlavní hrdina Lemova Návratu z hvězd (1961) po více než století přistává na Zemi. Tam přijde do knihovny, kde jsou knihy uloženy na drobných krystalech a hrají se na ručních přijímačích – navzdory skutečnosti, že každé dílo je dostupné prakticky každému, zájem je extrémně nízký.

Ve výše zmíněném eseji „Proč Západ i Východ podceňují Východ a co proti tomu udělal zaklínač Vesemir“ jsi psal, že je ti líto hodnot, které se za minulého režimu nemohly dostat přes železnou oponu z východu na západ. Máš pocit, že dnes je to lepší? A jak tomu pomáhají polské komunity v zahraničí? Měl jsem možnost trochu poznat tři z nich (polskou komunitu žijící ve Švýcarsku, USA a ve Velké Británii, jejíž jsi součástí) a mám pocit, že pro šíření „Polonie“, jak si říká mezinárodní polská kultura, dělají dobrou práci.

Začnu od konce tvé otázky: Myslím si, že „tradičnější“ polská diaspora v USA je rozhodně konsolidovanější než její mladší protějšky v jiných zemích. Polské komunity v dalších zemích, které jsi zmínil, jsou bohužel extrémně podfinancované a nemají stejnou podporu jako v jiných zemích. To je obzvláště nepříjemné v případě polské vědy, která i přes svůj velký potenciál není v případě téměř 40milionové země, která v minulosti zrodila Koperníka nebo Skłodowskou, ve 21. století tam kde by měla být.
A k dnešnímu prosazování kultury: Určitě se to po pádu železné opony zlepšilo, dobrým příkladem je skutečnost, že východoevropské filmy se znovu a znovu dostávají na mezinárodní filmové festivaly, od Berlína přes Benátky a Cannes a někdy i na Oscary. (I když nebudu předstírat, že se tam dříve nedostaly.) Je pravda, že mohou být pro západ příliš monotematické nebo zatlouct diváka do země těžkou atmosférou, přesto jsou populární. S kulturními díly, ať už s literaturou nebo filmy, nebo ještě mladšími počítačovými hrami, vědomě a často nevědomě proudí na Západ určité hodnoty a symboly charakteristické pro naše kultury. Zda pak podlehnou místní osmóze, je téma pro samostatnou konverzaci. Bohužel každá hůl má dva konce, a stejně jako my vyvážíme kulturu, která je buď cenná, nebo bezcenná, tak i k nám proudí vlny zcela bezcenných věcí. Dodal bych však, že skutečnost, že Big Brother přežil v Polsku pouze tři sezóny, zatímco na Západě se vysílá jako to nejlepší po mnoho a mnoho let, mi dává naději. Možná ještě není vše ztraceno.

Je něco, co můžeme my, Východoevropané, udělat pro to, aby to bylo jen lepší – aby to dobré, co u nás zůstalo, doma rostlo, a navíc se to prosadilo na Západě?

Předně – jak říkáme v Polsku – neblázněme a nenechme se nachytat na každý produkt dovezený ze zbytku světa. Za druhé – starejme se o svou mysl, o naši kulturu (osobní i skupinovou), ale také se učme jazyky, cestujme a navazujme kontakty v tolika částech světa, v kolika jen můžeme. Když pochopíme, že každý z nás je vyslancem své kultury, možná získáme důstojnost charakteristickou pro pozici velvyslance, a budeme se moci nejen něco naučit sami, ale také naučit něco užitečného druhé…