Kultura a umění Kultura

Tomáš Rossí – malíř expresívního gesta

Tomáš Rossí: z cyklu Baroko, akryl na plátně, 2021.  Foto: Jan Dočekal Tomáš Rossí: Tulipány, akryl na plátně, 2021.  Foto: Jan Dočekal Tomáš Rossí: z cyklu Slabikář, akryl na plátně, 2019.  Foto: Jan Dočekal Tomáš Rossí: z cyklu Světla, akryl na plátně, 2021  Foto: Jan Dočekal

Renesanční prostor třebíčského zámku je v objetí velkých pláten.

Na zámku Třebíč se představuje kolekcí maleb z posledních let Tomáš Rossí. V kurátorském výběru výstavu připravilo Muzeum Vysočiny Třebíč, jehož je zámek sídlem.

Cokoliv bude zde k věci řečeno, nebude objektivní pravdou, pouze subjektivním míněním, ale místy pravděpodobným, a pravděpodobné v umění lze považovat za pravdivé, to je jednou z jeho výsad.

Tomáš Rossí náleží k přední garnituře své umělecké generace. Jeho tvůrčí cesta je vyznačena periodami s dominancí odlišných malířských technik. Dospíval k nim ve volné tvorbě, stejně tak recipročně přes náročnou práci restaurátorskou, ve které ověřuje způsobilost v rozličných výtvarných technologiích.

Obrazy expresívní nebo lyricko-expresívní formy sestavuje začasto do monumentálních vícedílných nástěnných ploch. S odstupem století je lze vhodně užít k připomínce historického pojmu evropské povědomí reinterpretace přírodního světa. Ten je datován k debatám o Monetových obrazech leknínů z první čtvrtiny minulého století. Celek přírody i její inspirující části přestaly být sbírkou zobrazitelných krásných objektů. Jejich nové pojetí je od toho času odkazem na umělcovu energetickou strukturu, jež je rozpoznána a hodnocena.

Tato signifikantní fakta Rossí přijal po svém. V obměnách soustředění na kolekce obrazů se specifickými tématy stojí vprostřed přírodního prostředí, přeneseně rovnou měrou i na jeho užitkově pěstěném dílu, z něhož přináší a v malbě monumentalizuje solitéry květeny, plodů i jiných jednotlivostí, s nevýhradním přihlášením se k estetice baroka. A to i přesto, že význaky baroka jsou kupříkladu nedůvěra v rozum (pravda je zjevena) a odvrat od přírody, což, jedno i druhé, není Tomáše Rossí programem.

Jak vstoupil do českého umění na Moravě

Práci dnešní a včerejší ovšem předcházela práce minulá a předminulá. Rossí byl v roce 1987, tehdy absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění, účasten Bienále mladých výtvarníků Jihomoravského kraje v brněnském Domě umění. Téměř šokoval obrazy syrového masa, ztvárněné výrazně expresívními prostředky, zejména důrazem na barvu. Koncem následujícího roku, v listopadu a prosinci 1988, měl v brněnské Galerii mladých svoji první autorskou výstavu, s kolekcí maleb na téma Hlavy. Jejich forma byla taktéž vypjatě expresívní. V této malířské sérii i v pozdějších figurálních obrazech lze rozeznat prvky autorovy inspirace u irského představitele nové figurace Francise Bacona.

Alena Gálová píše k tomu ve výstavním katalogu: Forma je až nápadně otevřená, mezi organickými a geometrickými liniemi existuje určitá syntéza a vyrovnanost… Jeho projev je však vysoce spontánní a sugestivní, emoce vždy převyšují racionální řád, přestože jej respektují a důsledně z něj vycházejí. A značka hr píše v recenzi v Rovnosti: Jeho „palice“ jsou zosobněním trpké ironie a uštěpačné skepse. Tak Tomáš Rossí před koncem 80. let minulého století vstoupil do české výtvarné kultury na Moravě.

Přelom tisíciletí a další čas

Na přelomu tisíciletí vystavil v Galerii z ruky Stanislavy Macháčkové v Křížovicích u Nedvědice malby na biblické náměty. Specifickou formou, spočívající v kolorované reliéfní papírmaši, budí dojem abstrakce, ale pomyslného na nich není nic. V originálním malířském výrazu je umělecká transpozice duchovní hloubky. Nikoliv direktní, ale neobtížně odhalitelná.

A zhruba o dekádu let později počíná se Tomáše Rossí období další obsahové i formové přeměny. Rozlévá míchané pigmenty akrylových a akvarelových barev, roztírá je a naplocho rozlévá po rozměrných plochách. Vznikají cykly neoexpresívních vodních hladin s živou vegetací, zelených labyrintů zahrad, formových zkratek otevřených krajin, monumentalizovaných květů v prudkých barevných gestech, zahradních plodů, které pozbyly v dramatu exprese barevnou napodobivost. Barva je unášena světlem a barevné světlo definuje tvar obtékáním zářícími konturami. Tak vnikají pro Rossí malbu charakteristické optické vibrace znějící přírody. Skrze vyvstalé souvislosti malířova duchovního světa i ryze praktické postupy tvořivého úkonu jsou svérázně prolnuty obě stěžejní vrstvy obrazu, faktická a imaginativní.
Specifické téma nese dlouhodobě otevřený cyklus komorních maleb s titulem Slabikář. V spojitosti edukačních prvků, rozkrývajících triviální poznání světa, a vyhraněného malířského rukopisu vnímáme tyto obrazy jako nauku svéráznou hrou. Cílí k poučeným, schopným nejprve diferencovat v oproštěné obraznosti věcná východiska. Až poté lze rozkrýt, snad i s překvapivým potěšením, malířova malá velká osobní i odosobněná gesta nad nejvšednějšími skutečnostmi. Rossí napsal: Cyklus Slabikář vznikl jako vzpomínka na školní léta. Ve třídě jsme měli vyvěšené didaktické pomůcky. Byly to kartony, kde zobrazený děj byl podpořen písmem. S odstupem jsem si na ty věci vzpomněl. Zas sedím v 1. třídě a koukám na kartony. V rychlých malířských sděleních se především jedná o imprese námětů a světlo. A názvy, psané velkými písmeny jsou pojistkou, aby malba neutekla z formátu. A je to expresivní.

Renesanční prostor v objetí velkých pláten

Velká plátna, stěžejní náplň aktuální výstavy v renesančním interiéru, zrcadlí malířovu inspiraci a neklidnou citlivost jejího zhodnocení. Rossí nemá ambici vyložit malbou objektivní skutečnost. Do ateliérového procesu si přináší zrakovou fixaci poznané skutečnosti, již v hluboké introverzi proměňuje gestickou malbou. Ta je hodnověrným obrazem umělcova sdruženého racionálního a duševního profilu. V míře odchýlení od reality je, tak to chodí ve všech druzích artistické intuice, síla kreativního ducha. Ten svazuje nitky interpretace k nezaměnitelné originalitě uměleckého výkonu. Až, řečeno literárně, k hraniční čáře hájemství magie. To je tvorba s věcnou inspirací na počátku a s pevným subjektivním uchopením ve výsledku, v němž vnímáme prvky generalizace, ale bez řeči o abstrakci.
O čem tedy (především) svědčí aktuální výstava obrazů Tomáše Rossí? O racionálně stvrzené svérázné cestě skrze emoce a všechny složky malířské dovednosti v území naprosté tvůrčí svobody.

V souvislosti s předešlou výstavou maleb v bývalé tkalcovně v Náměšti nad Oslavou v létě 2018 byl Tomáš Rossí označen za pokračovatele Nových divokých. Řekl k tomu:

Noví divocí, Nuovi Nuovi, směrů bylo víc. Dotýkám se jen toho, co mne ovlivnilo. Ale nemohu říct, že bych do těchto směrů přímo vplul. Pro mne to spíš bylo jen okrajové nahlížení. Šel jsem jinými cestami, ale dech doby tam cítit je, protože divokost je základem mého malování. Ale ohromilo mě umění baroka – malba, hudba, gesta tančících figur, všechna ta echa, prodlužování, zvětšování a prolamování prostoru. Snad proto je i mé dnešní malování divoké, protože baroko bylo těžký mazec. A expresivní forma? S tou jsem se už narodil.

Tomáš Rossí, Obrazy. Muzeum Vysočiny Třebíč, bývalá zámecká konírna, Zámek 1, Třebíč. Výstava je přístupná do 31. října 2021, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 12. a od 13. do 17. hodiny. Telefon: 568 408 890, www.muzeumtr.cz