Kultura a umění Kultura,Osobnosti

Arnošt Budík – surrealista mezi Brnem a Bruselem

Arnošt Budík na vernisáži výstavy v Galerii Čertův ocas v Mohelském mlýně 30. července 2010.  Foto: Jan Dočekal Arnošt Budík: Du cycle Les répartitions vulnérable (Půjdeme se kochat), koláž, 2015.  Foto: Jan Dočekal Arnošt Budík: Tout peut driver (Vše se může přihodit).  Foto: Jan Dočekal Arnošt Budík: Qu vivent les loups (Kde žijí vlci), koláž, 13,5 x 10 cm, 2000.  Foto: Jan Dočekal Arnošt Budík: koláž na pozvánku k výstavě Les doutes rassurants (Uklidňující pochybnosti), Galerie Regard 17, Brusel, 20 x 15 cm, 1972  Foto: Jan Dočekal

K pětaosmdesátým narozeninám Arnošta Budíka.

Uplynulo desetiletí od komunistického státního převratu v únoru 1948. Student brněnské Univerzity Arnošt Budík (* 31. 10. 1936), sytý vášní k modernímu umění, si uvědomuje, že mentálně souzní se surrealismem. V té době jsou ale požadované umělecké činy socialistického realismu, náklonnost k čemukoli jinému není vhodná k otevřeným projevům.

Skupina Lacoste

V roce 1964 se už mohlo zdát (leč tužeb bylo víc než reality), že atmosféra je příznivější. Budík je nejstarším z účastníků vzniku surrealistické skupiny Lacoste (název dle zříceniny hradu Markýze de Sade v Provence). Vedle sebe má univerzitní studenty Jiřího Havlíčka, Josefa Kremláčka († 2015) a Václava Pajurka. Dychtí být vnořeni se do imaginace. Lacoste vystavuje, pět let vydává bulletin Styx, dobře přijímaný i v cizině, skupina kontaktuje surrealisty ze západní Evropy. Nejčileji umělecké vztahy má s bruselským Centre international de l'actualité fantastique et magique a pařížskou skupinou André Bretona. Vzrušenou aktivitu Lacoste však tne středa 21. srpna 1968 a její konsekvence. U nás byla poslední výstava skupiny k vidění v roce 1971. Stranou center, v Třebíči na Vysočině. Poslední vůbec v následujícím roce v dánské Kodani. Budík už je od roku 1969 v bruselské emigraci. Tam se o dva roky později podílel na založení revue Gradiva. Vystavuje, píše básně. Brusel je v té době centrem naprosté umělecké svobody. Setkávají se tam surrealisté z různých koutů světa. Budík čile navazuje spojení a součinnost. O dost později vše svrchovaně zužitkuje v Galerii Čertův ocas v Mohelském mlýně. Sem tam dává o sobě vědět na Moravu, zejména nejbližšímu příteli Josefu Kremláčkovi do Třebíče, kam později, po listopadu 1989, opakovaně přijíždí na návštěvu.

V mlýně surrealistů

V roce 1994 je v Ostravě rozpuštěna moravská část Společnosti Karla Teiga. Její příslušníci a s nimi členové někdejší skupiny Lacoste (bez Jiřího Havlíčka, ten si zvolil jen občasné hostování) zakládají v svobodném klimatu novou surrealistickou skupinu Stir up. Později je účasten je i Lubomír Kerndl, malíř, sochař, polygrafický a nakladatelský podnikatel. Zjara 2006 si pronajímá bývalý Mohelský mlýn na řece Jihlavě na Třebíčsku. Vzniká třípodlažní surrealistická Galerie Čertův ocas, připsaná Stir up. Budík má zásadní podíl na obsahu bohaté premiérové expozice, otevřené 1. května 2006. Do někdejšího mlýna přiváží díla četných zahraničních hostů. Rozsahem a poskytnutými informacemi jednalo se v té době pravděpodobně o nejvýznamnější sešlost nadrealistů ze západní Evropy, Střední a Jižní Ameriky na moravské půdě. Tak mohutné surrealistické expozé se na tom místě v následujících patnácti letech už neobjevilo.

Jsem především básník

Budík byl jedním z iniciátorů tzv. třetí vlny surrealismu. Po emigraci studoval dějiny umění na Université catholique v belgické Lovani. Již sedmé desetiletí se věnuje teoretickým studiím o surrealismu, souběžně tvůrčím činnostem. Našim tištěným a on-line mediím poskytl několik rozhovorů (v Kulturních novinách v roce 2012), v roce 2020 přispěl do umělecké monografie svého již nežijícího přítele Josefa Kremláčka (Amaprint Třebíč). Vydal řadu sbírek básní, ty vydané po roce 1990 v češtině přivedla na svět převážně firma Amaprint. Před lety napsal autorovi tohoto článku: Jsem především básník, i když dnes to často zní pejorativně. Uskutečnil četné autorské výstavy koláží, organizoval výstavy skupiny Stir up v Bruselu a spolupracoval na souvislostech účasti jejích členů na mezinárodních přehlídkách současného surrealismu v Portugalsku a Kostarice.

Surrealismus, magické slovo 20. století

Především ve Střední a Jižní Americe Budík navázal četná přátelství a sám se prezentoval jako historik umění a kolážista. Roky prohlubované umělecké vztahy s latinskoamerickými tvůrci a jejich básnickým a výtvarným surrealismem učinily Budíka v tamním geografickém a kulturním prostoru nejznámějším českým, v emigraci žijícím surrealistou. Zatímco v rodné zemi je žel umělcem spíše opomíjeným, což se přihodilo četným z našich tvůrců odešlým do emigrace, v Latinské Americe se mu stále dostává pozornosti. Toho dokladem je i on-line publikace Brazilce Floriana Martinse s titulem Surrealismo a palavra mágica do século XX (Surrealismus, magické slovo 20. století). Obsahuje profily dvaceti nejvýznamnějších surrealistů od počátku 20. století podnes. Arnošt Budík je mezi nimi jediným Čechem.

Martins píše: Naturalizovaný Belgičan Budik rozděluje bydliště do dvou zemí a pořádá své surrealistické přehlídky. Podle něj je surrealismus postojem k realitě, stavem mysli a specifickou dispozicí duše. Protože neexistuje surrealistická estetika, surrealismus nemůže být považován za jakýkoli „ism“, uměleckou nebo literární školu. Surrealistická tvorba osciluje na podivuhodné hvězdě, což surrealistům umožňuje zapomenout ve svých dílech na všechna formální pravidla. Arnošt Budík v roce 1973 organizoval a přeložil knihu La poésie surréaliste tchèque et slovaque. V roce 2001 vyšla v České republice ilustrovaná studie Arnošt Budík: Ou les affinités inexorables (Neúprosné afinace).

Budíkovy koláže

Už na výstavách skupiny Lacoste Budík předkládal koláže malého formátu. Čtěme takový přístup ve smyslu autorova upřednostňování vlastní básnické dráhy. Báseň napsaná rukou na čtvrtce, či snad jen osmerce papíru, je nanejvýše přirozeným projevem básníkovým. A když je koláž téhož formátu, a není v umělcově tvorbě známky ctižádosti po větší obrazové ploše, je i koláž básní, pouze ji nacházíme vystavěnou jiným grafickým prostředkem.

Surrealisté rozvinutím techniky koláže předčili ostatní tvůrce. Vedle povelů z podvědomí široce uplatnili fantazii. Základním se jim stala teorie šokujícího nelogického setkání rozličných prvků. A každým novým průzkumem je hranice znovu posunuta v kontinuitě imaginace. Budíkovy koláže nejsou spoutány, taková je surrealistická žádost, žádnými estetickými a etickými pravidly. Základním měřítkem je nezávislost, následuje obsahová interpretace vrcholící v metafoře.

Direktní kouřový signál

Arnošt Budík a jeho manželka Helena vracívali se po roce 1989 v čase letních prázdnin vždy na pár týdnů do rodného Brna. Bydleli na Merhautově ulici. Odtud se lze dopravit, sice ne přímou cestou, ale s přispěním mobilních přátel (Budík auto nikdy neřídil) nepříliš náročně, do Galerie Čertův ocas. Především tam se autor tohoto článku s Budíkem zhruba do poloviny minulého desetiletí setkával. Teď už naturalizovaný Belgičan do rodného města nejezdí. Ale zůstaly neoslabené digitální kouřové signály, jak e-mailovou korespondenci nazval kostarický surrealista Alfonso Peña. Brzy, na samém konci října, bude Arnoštu Budíkovi 85 let.