Fejeton Kultura

Okouzlit Apollóna

Kolos Merkur (Hermés) V zahradách


Před policií jsem prchal jen párkrát. Byl jsem vychován k úctě k řádu a autoritám. Při prvním pokusu dojet stopem do Itálie, coby student bez prostředků na tak nákladnou cestu, jsem se dokonce nechal zadržet dálniční policií a do Itálie jsem se tak dostal ještě o pokutu chudší. Úctu k řádu a autoritám jsem v sobě sice úplně potlačit nedokázal, ale aplikoval jsem poznání, že někdy může být prosté respektování (jinak obecně užitečného) řádu v rozporu s mými cíli, ba, s přirozeným chováním slušného člověka. Asi nikdy nezapomenu na skok hodný Šemíka, který mě přenesl z dé-jedničky přes plot do přilehlého sadu, kam mě již příslušníci pořádkových složek nepronásledovali. A stejně tak na zážitek z římského starověkého divadla v tureckém Aspendosu, kam jsem pronikl časně ráno poté, co mé tělo v nedalekém kukuřičném poli skončilo noční směnu závodní jídelny pro všechny komáry středomoří. Nebyla to tehdy obyčejná antická památka, byla tu v tohle ráno, bez věčného kolotání turistů, rozpažená krajinou a dějinami; mohl jsem být součástí těch dějin lépe, osobněji, ošlapané kameny mi skrze chodidla posílaly do stehen a slabin mravenčení ze závratě času, ale taky z „ilegality“; TREST! Nože vzrušení ve vnitřnostech! Aspendos! Tady se hrály Sofoklovy a Euripidovy hry ještě neobtěžkané nasáklými ubrusy maturitních potítek. Z nejvyššího místa k sezení se dalo vyšplhat na římsu zadní stěny. A právě tam mě spatřil přicházející hlídač. Něco vykřikl. Bylo jedno, v jaké řeči. Ze zdi jsem seskočil na opačnou stranu. Bylo to nízko na bodláky a suchou travou porostlý kopec. Běžel jsem nazdařbůh. Nikdo nestřílel. Málem jsem zakopl o želví krunýř, z něhož kdysi mladý Hermés vytvořil tělo lyry. Nebyl čas věnovat se tomu, co z krunýře čouhalo. Kousek dál byl stočený velký had, COBYCHDĚLAL?!, ale pak už naštěstí plot, který se dal přelézt. Hermés prý tehdy porazil ještě krávu z Apollónova posvátného stáda, a její střeva napjal lyře jako struny. To je horší než vlézt bez vstupenky do antického divadla, ne? Hermovi se ale nic nestalo, protože zvuk lyry naštvaného Apollóna naprosto okouzlil. Poučení zní, že když taháš za střeva, musíš je umět rozeznít. Ve mně zní ty zážitky dodnes, ale je to dost, když je to soukromé?

Tohle září jsem jel se studenty do Toskánska. Někteří byli na exkurzi přihlášeni už dva roky a stačili dostudovat a zmizet, zatímco my jsme studovali podmínky přejezdu hranic a návštěvy muzeí v době covidové. Přesné časy rezervací, někam ve skupinkách po desíti, jinde jen po pěti, ale vždy s pedagogem, kolik by nás s jednapadesáti muselo jet?!, ten den se zavíral s jazykem na vestě pár kilometrů za Florencií, kam se nakonec vzdor akci kulový blesk podařilo všem migrujícím mikroskupinám dorazit. V zahradách Medičejů se zvedá chlap jak hora, desetimetrový Apeninský kolos od manýristického sochaře Giambologni. Do sochy se dá vlézt! Má to být procházka. Ale proti plánu jsou zahrady zavřené. Zatímco většina v tom spatří možnost dostat se do hostelu dřív, než tu bývá zvykem, čtrnáct nás jde podél zdi, KDYŽUŽJSMETU, třeba odněkud, třeba alespoň výhled.

V Benátkách jsem poprvé spal nedaleko svatého Marka, polosedě zapřen v rohu čpícím močí, ale na skok od mořských vln, jejich PLESKÁNÍ. Našel bych to místo! Ale kde jsem spával v Toskáně? Tolik míst kolem měst; Verona, Siena, San Gimignano, nevím už, kde jsem spal ve Florencii, ale teď jsem tu se zájezdem, máme autobus a řidiče, mám peníze, sedím u jednoho z těch pouličních stolků na růžovo-modrém akvarelu, a objednávám si, dobře zajištěný pán středního věku, jsem celej pastelovej, v průhledu domů ostře nasvícená bílá žebra Brunelleschiho kopule, JETOKOUZELNÝ, to nesmíš přepočítávat na naše, se říkalo, ale já NEPŘEPOČÍTÁVÁM. Když mě v jednom z muzeí považují za Itala, zachvěju se radostí…

Je něco jiného utíkat před uniformou sám anebo s dvanácti studenty a kolegou. Studenti jsou před exkurzí poučeni, že musejí dbát pokynů pedagoga. Pokyny je potřeba dobře zvážit, kdyby už potom nebyl čas. Giambolognův bronzový Hermés neboli Merkur, kterého jsme před dvěma dny viděli v Bargellu, má létat; s manýristickou rafinovaností na špičce chodidla, s druhou okřídlenou nohou daleko za sebou, malíčky delikátně odtažité… a tak si ho představuji, jak se hrabe krávě v břiše, kroutí střeva na struny, ale ono to stejně funguje, sám jsem překvapený, že to Merkura nijak nerozhodí, nekazí to skvělou hladkost jeho těla, je na to PŘIPRAVENÝ! Jak blízko má Manýrismus k avantgardě i k postmoderně! Hravou ironií PŘEKONÁVÁNASTOLENÝŘÁD a harmonii renesance. Přepjatostí formy už vědomě umísťuje umění mimo ni… A tak i my, když se naskytne puklina umožňující noze oporu v letu, překonáváme dvoumetrovou zeď do Medičejských zahrad.
A, pane učiteli, když nás objeví, máme běžet každý jiným směrem? Nebylo možné přelézt zeď nepozorovaně v počtu třinácti; v mezerách mezi projíždějícími auty, chumel lidí u zdi, instinktivně vyhneš volant, pro jistotu, stejně ti to nedá, pohled do strany, po zdi se škrábe děvče, na vršku váhá, bojí se skočit, skok už je pro oči následujícího řidiče, do piče, co se tu děje, sukně, vlasy, do roští letí taška, MÁŠ?, mám, další, bacha, auto… hlavně, aby tam nehlídali psi. Některý z těch deseti aut nás muselo naprášit! …Ne, nikam neutíkejte, jdeme za uměním! Spořádaně projdeme parkem i kamerami střeženým prostorem až ke Kolosu. Nezdá se tak velký… člověk?, kámen?, je antropoidní iluzí, kterou zase nabourává iluze zobrazené proměny; abychom nad už už uvěřeným masem, kostmi, vousem NATVRDLE vydechli, hele, on je z kamene! A skutečně, křivky lýtek, splývavost vousů sem tam narušuje přitesaná fosílie. Socha, kterou jsme neměli vidět, říká, že kámen žije a víc, než co jiného se baví přiznanou hrou – NASCHOVÁVANOU.

Před policií jsem prchal jen párkrát. Ale jako výuková metoda? Popsat ji, možná bych se stal Učitelem Vysočiny! Střeva posvátné krávy navždy zní! Zbývá otázka výchovy k úctě k řádu a k autoritám. Tam bych skromně poznamenal, že rebelové odmítli další hledání, HOSTELSPRCHAKLID, zatímco sochu spatřili ti, co respektovali řád a autority.