Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Být patetický stokrát za den je obtížné

Mobutu

Zápisky Vladimíra Plešingera (1938–2018) z doby, kdy působil v Africe jako hydrogeolog ve službách OSN. V následující ukázce srovnává televizní vysílání tří sousedních zemí: Středoafrické republiky, Konžské lidové republiky a Konžské demokratické republiky (tehdy ještě Zairu).

(Brazzaville, 13. květen 1988) „Večer v luxusním hotelu na břehu Poolu. Pustil jsem si televizi a zjistil jsem, že kromě několika videoprogramů můžu poslouchat i zpravodajství z Brazzaville i z Kinshasy. Obojí se týká především počinků prezidentů. Kinshaský hlasatel je mulat středního věku. Jeho řeč působí stejně škrobeně a přísně jako tmavohnědý oblek maocetungovského střihu, jehož poslední knoflík mu nebezpečně svírá krk. Pokud padne během čtení zpráv nějaké konžské jméno, předchází mu označení citoyen, občan. Jediný, kdo má jiný titul, vlastně hned několik, je sám prezident-maršál Mobutu. V hlavním šotu prochází při jakési státnické příležitosti podle vojenského kordonu v obleku podobného střihu jako hlasatel, jenže evidentně kvalitnějším a hlavně pestrém. Na hlavě má pověstnou leopardí papachu, na očích sluneční brýle a v ruce hůl, jíž při chůzi výrazně mává, jako by chtěl dát najevo, že jde spíš o žezlo nežli o instrument na podpírání. Komentátor má pro něj v zásobě, jak se zdá, velikou nabídku titulů: jednou je pro něj Mobutu Timonier, podruhé Pėre de Nation, potřetí President Fondateur. Člověk by čekal, že slavnostní tituly budou pronášeny s patosem, ale hlasatel je odříkává takřka strojově. Snad se to dá vysvětlit tím, že být patetický stokrát za den je obtížné.“

Tři tituly v textu deníku znamenají Kormidelník, Otec národa a Zakladatel. Mobutu si je zřejmě udělil sám, stejně jako vymyslel program „autenticity“, který měl Konžany zachránit před přílišným vlivem západního světa. Svým krajanům se prezentoval jako neomylný vykladač své filozofie. Toto je například jeho zdůvodnění, proč není přípustné, aby kdokoliv – třeba parlament – měl právo mluvit do jeho vlastních rozhodnutí a proč nejsou povoleny jiné strany než jeho MPR (Mouvement Populaire de la Révolution):

„V naší africké tradici nejsou nikdy dva šéfové. Také proto se Konžané, ctící tradice našeho kontinentu, rozhodli spojit energii všech občanů naší země pod praporem jediné všenárodní strany.“

V rámci programu „zairizace“ (častěji pak citované jako „mobutizace“) se změnilo jméno státu a jeho říční tepny, ale také peněz. Všechna ta jména pokrylo jediné slovo. Místo čistě afrického výrazu „Kongo“ byla rehabilitována portugalská zkomolenina slova afrického původu nzadi (řeka, veletok), znějící „Zaire“, v českém přepisu „Zair“. Pokud jde o měnu, zmizely franky a začalo se platit zairy, za nějakou dobu nejinflačnějším platidlem světa.

Otec národa změnil i své jméno z původního Joseph Désiré Mobutu na domorodé Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banda, čímž odstartoval přejmenování milionů Konžanů, obdařených při křtu jmény z křesťanského kalendáře. Celkem logicky pak přišel na řadu místopis a z Leopoldville se stala Kinshasa, ze Stanleyville Kisangani, z Coquilhatville Mbandaka, z Albertville Kalemie a z Elisabethville Lubumbashi, přičemž vesměs byla přijata jména původních vesnic, na jejichž místě dnes stojí města. Ani saka, bílé košile a kravaty státních úředníků neobstály před přísným vládcem (který nicméně nijak neodmítal evropskou, a zvláště americkou pomoc): vystřídal je povinný upjatý a v tropech evidentně nepohodlný oblek, vyhlížející jako nepovedená parafráze toho, co nosil Mao-ce-tung. Přesně ten, který jsem popsal, jak jsem ho viděl na hlasateli zpráv. (Vžil se pro něj název abacost, který má pěkný původ: je to zkrácená fráze a bas le costume, „dolů s kostýmem“.)

(…)

Brazzavillské zprávy čte mladá žena, oblečená v pagne, typické středoafrické „zavinovačce“. Působí příjemně profesionálním dojmem, ale její čtení je po pár minutách nudné, neboť na rozdíl od Kinshasy nejsou zprávy o činech prezidenta-plukovníka Denise Sasou-Nguesa a jeho ministrů provázené obrazem. Všichni hodnostáři včetně prezidenta pro ni jsou camarades, soudruzi. Jsme přece v marxisticko-leninském státu.

Nabízí se srovnání s „naší“ mladou televizí v Bangui, Středoafrická republika. Znám ji hlavně z přenosů soudních výslechů bývalého císaře Bokassy, jinak ji nejde poslouchat. Prochází fází čirého amatérismu, který se projevuje mimo jiné tím, že dvě střídající se hlasatelky jsou pramálo pohledné (jsou to příbuzné členů vlády) a čtou zprávy tak, jako by prezentovaly slohový úkol učitelům a spolužákům někde v páté třídě. Natočený materiál se nestříhá a všechny reportáže jsou vlastně jen nekonečně jednotvárnými projevy prezidenta-generála Kolingby, jeho ženy a několika ministrů při různých inauguracích a přijímání státních návštěv.“

Poklidná oficiální adorace všech tří prezidentů měla pokračovat už jen poměrně krátkou dobu, měřenou spíš na měsíce než na roky, což jsem samozřejmě v brazzavillském hotelu mohl jenom tušit. Když došlo ke změnám, byl jsem však stále ještě v Africe, takže jsem některé z těch změn zažil ne-li na vlastní kůži, tedy alespoň jako svědek zblízka. Jak v Kongu-Brazzaville, tak ve Středoafrické republice přinutila opoziční hnutí a situace v okolí prezidenty k tomu, že ač s velkou nevolí, přece jenom povolili multipartismus a vypsali v roce 1992 volby, v nichž prohráli. V Zairu existovaly stejné tlaky, ale Mobutu odolával až do roku 1997, kdy už ve světě nenašel nikoho, kdo by se kompromitoval spoluprací s jeho dokonale prohnilým režimem a pomohl mu zahnat vzbouřence.

Vladimír Plešinger: Kniha Konga. Jota, Brno, 2007.