Společnost a politika Zahraničí,Politika

Zatím je vše otevřené

Intuitivně by člověk předpokládal, že bude určitě dohodnut „semafor“ s Olafem Scholzem jako kancléřem. Foto: Florian Gärtner/photothek/imago taz

Volební vítězství Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) ještě neznamená, že se Olaf Scholz stane kancléřem. Zda vznikne „semaforová koalice“ (označení pro vládu se zastoupením sociálních demokratů, liberálů a zelených – pozn. překl.) nebo „Jamajka“ (koalice křesťanských demokratů, liberálů a zelených – pozn. překl.), bude záležet na Svobodné demokratické straně (FDP) a zelených.
Čtenáři Kulturních novin mohou posoudit, jestli vývoj jednání od data původního uveřejnění – 29. září 2021 – analýze prof. Däubleho odpovídá.

Jediné, co v německé povolební situaci platí, jsou koaliční možnosti. Dá se tedy očekávat souboj o to, zda bude proboxována „Jamajka“, nebo „semafor“. Stejně tak lze počítat s všestrannou a setrvalou nevůlí opakovat velkou koalici. Kdo se nyní prosadí? Intuitivně by člověk předpokládal, že bude určitě dohodnut „semafor“ s Olafem Scholzem jako kancléřem. Copak voliči a voličky nerozhodli o tom, že výrazně posílí SPD a proběhne cílovou páskou jako první? Copak Křesťanskodemokratická unie Německa (CDU) výrazně neprohrála a neodešla z kolbiště až jako druhá vítězná strana?

Je za takové situace potřeba nějak dlouho zkoumat vůli občanů nebo hlas lidu? Je přece zdánlivě nabíledni, že u kormidla musí – přesně jak argumentuje Scholz – stát sociální demokraté. Cožpak to přední politici černých (představitelé CDU – pozn. překl.) už téměř nepřipustili, jak naznačuje formulace Alexandera Dobrindta (předsedy frakce CSU ve Spolkovém sněmu – pozn. red. KN), že nemá dost fantazie, aby si představil „vládu pod vedením Unie, která se umístila na druhém místě“? Nevyplývá to snad i z prohlášení Michaela Kretschmera (předseda saské vlády za CDU – pozn. překl.), že je nutno přiznat porážku a vyvozovat z toho všechno ostatní, jen ne pověření k sestavení vlády?

Kdo tomu věří, věří asi i na Ježíška: nyní přece půjde jen o to, kdo koho může doběhnout. Pro Unii, která se už z podstaty považuje za přirozenou a rozenou vládní stranu, by bylo mimořádně neobvyklé, kdyby se při tak těsném náskoku soupeře vzdala dřív, než je nutné.

A FDP by nebyla FDP, kdyby společně s černými alespoň nezkusila dostat zelené na palubu „Jamajky“. Skutečnost, že liberálové z pochopitelných důvodů upřednostňují „Jamajku“ před „semaforem“ (heslo: dvě strany, jeden šéf: soukromé podniky), je přece zjevná. Ale jak by mohla FDP – s Unií v zádech – vůbec svést zelené k tomu sdílet koaliční lože s někým, kdo skončil druhý? Není to už předem absurdní představa? Vůbec ne.

FDP upřednostňuje „Jamajku“

Vidíme například, jak dobře to zeleným s černými jde v Bádensku-Württembersku, přestože by tam volební výsledky stačily dokonce na „semafor“ vedený zelenými. Na spolkové úrovni však ne? Nebo přece jen? Zkusme si pro jednou představit, jak teď liberálové zaklepou u zelených na dveře s tím, že mají společně ve svých rukou, aby se dělala opravdu dobrá klimatická politika.

V takové situaci se přímo nabízí, aby například na neformální férové snídani (a tedy v zákulisí) společně navrhli zeleno-liberální katalog klíčových programových požadavků s velmi silným důrazem na ochranu klimatu. Museli by se pak odpovědní představitelé zelených ohlížet na to, zda je pro jejich splnění apriori lepším partnerem SPD nebo CDU?

Mnohé mluví pro to, že se zelení pustí do takové pokerové partie, která bude vždy spojena s dotazováním obou oslovených větších stran: „Tak co, kdo z vás splní víc z našich zeleno-liberálních postulátů? Kdo z vás chce mít příštího kancléře?“.

Nemusela by pak při takovém výběrovém řízení i zelená členská základna nakonec hlasovat pro „Jamajku“, kdyby Unie a FDP překročily své stíny a splnily všechny podmínky zelených ohledně dekarbonizace, překročení požadavků pařížské klimatické dohody atd. mnohem lépe než sociální demokraté?

Obě strany – Unie i liberálové – ví velmi dobře, že ekostranu mohou ulovit jen na nějakou takovou návnadu. Zelení mají přesně tuto jedinou Achillovu patu: slib svým voličům a voličkám, že budou klást ochranu klimatu na první místo. Lze si stěží představit, že by se Lindner s Laschetem a Söderem (předseda bavorské CSU – pozn. red.KN) nepokusili nalákat zelené odpovídající písničkou: Dejte se k nám, tady se skví klimatický ráj! Dejte se k nám a udržitelnost bude naší společnou mantrou!

Rudo-rudo-zelená je ze stolu

„Dejte se k nám, nabízíme mnohem, mnohem více ekologie a ochrany druhů než ta stará dělnická strana! Dejte se k nám, společně splníme pařížskou dohodu o ochraně klimatu nejrychleji!“ Mohli by zelení tomuto vábivému zpěvu Sirén odolat? Sociální demokraté mají v takové situaci strategickou nevýhodu. Nejsou tak ohební a doširoka rozkročitelní jako Unie. Bezskrupulózní, na moc orientovaná strana nad nimi má v tomto soupeření vábniček navrch.

SPD nechce svůj cíl sociální spravedlnosti podřídit za každou cenu ekologii. Navíc přišla o svůj nejdůležitější trumf: rudo-zeleno-rudá koalice (tj. se stranou Levice – pozn. red.KN) jako možnost bez FDP už jako nátlakový prostředek s výhružným potenciálem není k dispozici. Už se nedá pracovat s bezpodmínečná touhou liberálů sedět u vládního stolu a s možností vydírat je rudo-rudo-zelenou koalicí.

Co v takové situaci sociálním demokratům zbývá? Chtějí moralisticky zvednout ukazováček: „Netvrdili jste, milí zelení, ve volební kampani, že upřednostňujete progresivní svazek s námi? Opravdu nám dáte košem ve prospěch někoho, kdo ve volbách prohrál? Milá členská základno zelených, vyvíjej prosím bezpodmínečně tlak na to, aby vaše vedení neporušilo slib a nevlezlo do neoliberální manželské postele!“

Takový postup by v žádném případě nefungoval: ufňukané chování nemá v těchto situacích, kdy se uplatňují tvrdé tlakové vlny lobbování hraničící s mafiánskými metodami, naději na úspěch. Sociálním demokratům tak nyní nezbývá prakticky nic jiného, než vstoupit do zmíněného „výběrového řízení“ a předložit zeleným nabídku na ochranu klimatu, která by snesla srovnání s očekávanou nabídkou CDU a FDP.

Navíc mohou přijít s dalšími svůdnými přísliby, na které slyší ekostrana se sociálním srdcem: zavedení minimální mzdy ve výši 12 eur, občanské pojištění (Bürgerversicherung – solidární zdravotní pojištění založené na tom, že všichni občané platí pojistné a využívají stejné služby systému zdravotní péče – pozn. překl.), opatření proti dětské a starobní chudobě atd. Je jasné, že FDP spustí ostrou palbu s cílem podobné snahy zablokovat. Sociální demokraté kromě toho mohou decentně motivovat členskou základnu zelených, aby vyvíjela masivní tlak – tedy za předpokladu, že členové výrazně preferují „semafor“. O moc víc toho teď sociálnědemokratičtí politici nezmůžou.

Kdo se v tomto souboji nakonec prosadí, je otevřený proces, který je v tuto chvíli těžko předvídatelný. Šance na „Jamajku“ má – právě kvůli vrávoravému Laschetovi – Unie jako strana, která ve volbách prohrála, ještě vůbec jen proto, že je kvůli udržení u moci zřejmě ochotna spolknout jakoukoli ekologickou pilulku, a také proto, že je svým buldočím stylem známější než sociální demokraté.

Zda se však zelení a FDP dokáží po nějakém tom vyjednávání domluvit – a zdá se, že je to na dobu do sestavení vlády klíčové – nebo zda budou obě strany střídavě blokovat koaliční jednání směřující k „Jamajce“ i „semaforu“, a do hry se tak opět dostane nepopulární velká koalice, je právě tak nejisté jako otázka, zda Němci půjdou poprvé v historii Spolkové republiky Německo znovu k volbám, protože se nepodařilo vyjednat vládní většinu.

Pokud by došlo na „Jamajku“ nebo „semafor“, mělo by to alespoň tu výhodu, že by ochrana klimatu a ekologie získaly v následujících čtyřech letech velmi důležité postavení.

Text, který původně vyšel 29. září 2021 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.