KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Jaroslav Grodl (1984) působí pod pseudonymy Pure Beauty a Huck Finn. Malíř, grafik, ilustrátor. Absolvoval AVU v Praze (2003–2009), studoval v ateliérech Jiřího Sopka, Vladimíra Kokolii a absolvoval stáž na mnichovské akademii u Jerryho Zeniuka (2007). V roce 2016 absolvoval rezidenční pobyt ve Francii. V současné době působí také jako pedagog na SUPŠ v Jihlavě-Heleníně a na SUŠG v Jihlavě. Příležitostně se zabývá též grafickým designem a kurátorskou činností.

8. 10.
Dnes jsem vezl Hanu na malířské sympozium pořádané AJG v jakési vísce, respektive docela na samotě, v Pošumaví. Bude zde týden malovat akvarelem. Strašně jí závidím, nic jiného bych si teď nepřál. Příští týden však mám také po delším čase příležitost zúčastnit se sympozia, pěkně se nám to sešlo, takže nemůžu nic říkat, byla by to příšerná nenažranost, navíc vzhledem k mému učitelskému angažmá by to stejně bylo zcela nemyslitelné. Sice půlden v autě, nicméně když jsme v pozdním odpoledni jeli po hrázi Bezdrevu lemované duby, světlo zteplalo a začaly se dít věci. Následné stoupání do kopečků byl fascinující zážitek, podzimem probarvené stráně se ve slunečních paprscích rozzářily v hotové ohňostroje a feérie. Mezi tím se choulily ovce a vzájemně se olizovaly strakaté krávy. I stíny, které halily údolí, svými tóny dojímaly. Arkádie pohorských vesnic. Být s tím na chvíli v kontaktu přes křehkou stopu vodní malby by mě jistě vnitřně očistilo – nešlo si v duchu egoisticky nepovzdechnout, že bych tu chtěl být za umělce, ne za řidiče… Jsem zvědav, co má milá vytvoří. Udělá to za mě, udělá to přesně a krásně, říkám si.

9. 10.
Volby do PS. Po minulých letech, kdy jsem svůj hlas dal vždy straně, která buď pohořela, nebo tak tak prolezla sítem, jsem byl při vědomí vyšinutosti své sociální bubliny dosti skeptický k optice svých spoluobčanů jako celku. Říkal jsem si, že za úspěch budu považovat, když se tam nedostane alespoň jedna z trojlístku potencionálně kolaborantských stran ČSSD, KSČM, nebo Přísaha, a když se tím podaří oligarchovi odsát co nejvíce hlasů. Výsledek je triumf. Všechny tyhle partaje ostrouhaly, a když k tomu přičteme procenta TSS a Volného bloku, je obrovským štěstím propadnutí takřka 20 % hlasů pro populistickou mašinérii. Krásně se pobili navzájem. Takže i když v konečném součtu stále platí, že většina z nás s klidem a ráda bude žít v oligarchicko-nacionalistickém hnusu, dostala tahle země krátkou jednorázovou šanci na vnitřní přerod směrem k nějakému současnému normálu. Tak jsem zvědav, protože vnější podmínky pro takovou obrodu budou složité. V první řadě tomu bude bránit naprosto zbytečně exponovaný prochlastaný polodementní paralytik na vozíčku, ale to je to nejmenší. Nakonec si můžeme říkat, že jsme společnost jednoduše vlídná k vrtochům zlobně zaťatého stáří, že třeba nebudeme jiní. Horší budou rezonance celosvětových pocovidových veletočů. Bude sranda, to je jasné. Ale třeba se nebývale poštěstí natolik, že ještě přijde na řadu volba zelených jako něco docela reálného.

V deníčku si mohu trochu zavěštit, abych se pak mohl zpětně přesvědčit o míře svých omylů. Tedy: pilířem společnosti byl a dosud je ten nechvalně známý udržitelný růst – takto je konstituováno celé naše myšlení. Hlavními nosníky tohoto pilíře jsou stejnou měrou idea svobody společně s ideou konzumu. Chceme si myslet a dělat, co chceme a současně to musí jít snadno a musíme se u toho mít tak dobře, jak jsme zvyklí, ne-li líp. Tohle ovšem v důsledku způsobilo ekologickou katastrofu. Nyní je jasné, že chceme-li jako lidstvo vůbec přežít, musí tento pilíř padnout a musíme si vystavět jiný jinak. Za konzum budeme muset zaplatit a zaplatit to budeme muset všichni, chudí, ke kterým se v rámci místního blahobytu mohu připočíst, to zaplatí zvlášť, protože je nás nejvíc a tradičně platíme vše, včetně bohatství bohatých, budiž jim přáno. Tento fakt, proplacení konzumního mejdanu, je potřeba jednoduše přijmout, a to ideálně s klidným vědomím. Podseknutí konzumu půjde hodně ztuha, opětovná voda na mlýn populismu, a především to dost podryje s tím související ideu svobody. Ta totiž najednou bude viditelná více než kdy jindy svým nevlídným rubem – zodpovědností. Bude se tak prověřovat skutečná podstata jedné dějinné linie, a to humanismu ve smyslu pozvolného průběžného osvobozování všech jedinců. Bude se prověřovat otázka, zda je jádro člověka svým založením a inklinací spíše dobré, nebo špatné. Jsme do morku kosti sobecké svině a prosazováním obecné svobody si jen zastíráme holou pravdu nebo máme sdostatek opravdové empatie a soudržnosti na to, abychom si zasloužili na této planetě být i nadále? Těžko říct. My Češi v tom všem nejspíš sehrajeme pramalou úlohu, zase se jen povezeme, ale to nevadí, protože viditelné to bude všude a pozorovat to bude i tady jistě zajímavé. V tento moment se nám těmito volbami podařilo říci asi toto: do pekla nepotřebujeme nutně jet po dálnici, zastavme na odpočívadle a uvažujme, zda by se nedalo někudy sjet. Ovšem pořád tu zůstává fakt, že všechny ty propadlé hlasy jsou jednoznačně pro populisty. Pořád tu tedy zůstává polovina spolucestujících, kteří to zase při první příležitosti budou chtít rozpálit na 150 a frčet rovnou za nosem. Teď jim jen jako by na okamžik sklaplo, ale to je spíše tím, že se šli vyčůrat. Krafat do toho samozřejmě začnou okamžitě, jakmile se zařadí nějaká rychlost.

Takže jak se říká zaplaťpánbůh a pánbůh s námi.

10. 10.
Půlden jsem ještě před úplným nástupem zimy rovnal dříví, abych se potom pustil do opravování písemek. Samozřejmě mi u toho jelo hlavou docela něco jiného, i vzpomněl jsem si, jak mi před pár dny Hana po návratu ze zahájení semestru na AVU, kde si vyklízela pracovní místo pro svou diplomku, takřečený kamrlík, otevřela téma ve školním ateliéru uskladněných obrazů Ivy Šeré. Ta prý opětovně už poněkolikáté přerušila studium a kolektiv ateliéru neví, co vlastně s těmi věcmi, kam je šoupnout, a zdali do budoucna, až se osazenstvo ateliéru promění a všichni, kdo Ivu znají, se rozprchnou do světa, nedojdou práce nějaké úhony. Že se to rozebere, vyhodí, přemaluje, zkrátka přijde to vniveč… U Ivy pořád visí ve vzduchu otázka, zdali je schopná se o své věci nějak adekvátně postarat… Je si dostatečně vědoma toho, že její věci jsou pracemi opravdu výjimečně talentovaného člověka, aby měla vlastně přirozeně sebezáchovnou tendenci je uchránit světu, aby i ten z jejího nadání něco měl? Znám ji málo a o to víc si nejsem jistý. Pořád si říkám, že musím zkusit nějak zkompletovat si vše dostupné, co dosud namalovala. Jít po stopách a vytvořit si mapu jejího vývoje. Z indicií, které mám k dispozici mám pocit, že jde o nejsilnější malířský talent, s jakým jsem se kdy setkal. V nějakých 17 letech tvořila portréty, které se intenzitou vyrovnají mému miláčkovi Fairfieldu Porterovi. Malba tak prostá, pár barevných fleků, a přitom plná, plná vhledu a senzuality. Ne nějaká hloupá iluze, ale skutečné zjevení přítomného. Můj starý sen o tom, jak bych to sám rád dělal. Moje představa o tom, v čem je věčná síla malby – obyčejná evokace existence a není pak potřeba operovat ani s aktuálními obsahy, ani s představou posunu a progresu, není třeba uvažovat o vývoji v umění, neboť je to jen přirozená proměna malířských zkratek, které zrcadlí pleteně a dráhy neuronových synapsí a sítí, což v každé době vždy znovu musí nutně být jinaké, tak jako se mění operace, které vykonává vědomí, tak jako se mění pozice jedince ve společnosti a v časoprostoru. Malba jako čistý otisk přítomného bytí silně vidoucího a cítícího jedince, klidně v pozorovacím módu, protože vědomí je a potřebuje být syceno zejména skrze smysly, je to normální. Iva tohle udělala hned na úsvitu své výtvarné dráhy. Zázrak. A celý svět o tom neví vůbec nic. A já moc nenacházím cesty, jak případně napomoci tomu, aby tato nepovšimnutá kvalita byla zjevnější a patrnější.
Znovu oživuji dříve uložený úkol: Víc o tom přemýšlet a hledat skuliny, jak situaci změnit. Tohle se musí začít hýbat…

11. 10.
Na otočku vlakem do Prahy kvůli instalaci výstavy Dalibora Davida v galerii Peron u Malostranské. Požádal mě, zda bych mu to odkurátoroval. Rád jsem přijal, jeho věci jsou mi velmi sympatické. Opřené zcela o barvu a zvnitřnělé, neopírá se vůbec o fotku, jako dnes mnozí jiní. Prostor galerie je velmi malý a dispozice je tak rozbitá, že zde prakticky není co vymýšlet. Na každou volnou zeď jeden přiměřeně velký obraz, tak prosté to je. Za hodinu jsme byli hotoví. Tematické ladění a předvýběr věcí jsme řešili už od začátku prázdnin, snažil jsem se to při všem shonu nepodcenit. Nakonec v duchu konstatuji, že snad jsem skutečně nepodcenil. Domů ve vlaku celou dobu dokončuji skici a črty, které jsem pochytal cestou v pražské MHD. Vlak je na to skvělý, je to v podstatě čas rezervovaný pro tvorbu. Mám proto tento způsob cestování stále raději. Když dorazím domů, čeká tu na mě zas hromada dřeva. Až do setmění ho rovnám, zima na krku, okamžitě najíždím ten rutinní režim povinností. Těším se, až to letošní skákání kolem baráku nějak zpacifikuju, a bude čas na malování. Už to trvá dlouho, od jara. Spát jdu zničenej a sním si o tom, jak ty skici dotáhnu v obrazy. Tohle mě vnitřně drásá, sem tam pouze nárazově zavadit o umění je celkem k ničemu.

12. 10.
Celý den škola. Po práci šolíchám zas nezbytnosti kolem baráku, aby mohl instalatér konečně dodělat dřez atp. Teprve před spaním chvíli ryju linoryt. Poslední třetí vrstva pro soutisk. Motiv – Hana, jak sedí za stolem a něco ťuká do kompu. Myslím u toho na ni, jak jí to asi maluje v pošumavských lesích. Hotovo – doryto.

13. 10.
Den naskrz zpackaný. Sice jsem si po delším čase při výuce zamaloval se studenty zátiší olejem, ale vylezl mi z toho nechutný paskvil. Po práci jsem se lopotil s rozšířením konstrukce z latí, ve které skladuji nebo bych chtěl skladovat dřevo na topení. Ani to mi moc nešlo. Dvakrát jsem to kvůli různým nedomyšlenostem musel předělávat. Prostě Pat a Mat v akci. Nakonec jsem si vzpomněl, že jsem slíbil narychlo spíchnout plakát na školní výstavu našich malířských adeptů. Začal jsem to patlat až po desáté večer čili vymletý a unavený. Výsledek samozřejmě upachtěný a nicotný. Zapřažený v chomoutu, jen sám se sebou a s nabobtnalými povinnostmi, hotový křeček v kolečku, přesně takhle by mělo vypadat raději minimum dní.

14. 10.
Úkolem dnešního dne bylo přežít zahájení výstavy Dalibora Davida, kde jsem jako kurátor měl říct něco úvodem. Rád pomohu s výběrem prací, rád se účastním instalování, rád napíšu průvodní text, ale proslovy snáším těžko. Kdyby tuhle součást výstav bylo lze vystřihnout, byl bych pro. Dopoledne jsem si odučil teorie, abych zhruba kol půl druhé vyrazil autem na Kolín, a následně odtud dojel vlakem do Prahy se zhruba hodinovým předstihem. V Kolíně jsem narazil na nádraží na podivnou atmosféru chaosu mezi roztroušenými skupinkami čekajících cestujících a sotva jsem popatřil na tabuli odjezdů bylo jasné, že nastanou komplikace. Zpožděných vlaků tu svítilo celkem dost. Nalezl jsem nějaký na Prahu, který měl odjíždět asi před 20 minutami, a který měl podle jízdního řádu předcházet asi půl hodinou původně vytipovanému spoji. Seděli a čekali jsme v něm ještě dalších 40 minut, a ačkoliv náš odjezd byl v jednu chvíli ohlášen jako hotová věc, vlak se z místa ještě hodnou chvíli nehýbal. Čili časová rezerva vzala za své hned v úvodu, a to jsme ještě zdaleka nebyli v cíli. Cesta se samozřejmě vlekla a zpoždění zbytnělo. V Praze jsem potom dorazil tak tak na místo, abych se mohl vydýchat. Cestou jsem sice měl čas si připravit, co budu říkat, ale chvatný přesun Prahou mě hodil na trochu jinou vlnu. Při proslovu po pár větách samozřejmě přišlo okno. Trapná chvilka mlčení. Chytil jsem se ale znovu. Do očí mě švihl blesk foťáku, to mi vůbec nepřidalo. Tato pauza už byla značná, nicméně jsem klopotně pokračoval dál. Do třetice. Pohledem jsem utkvěl na potemnělé hladině Čertovky, při jejímž břehu galerie leží. To mi trochu pomohlo. Líná hladina odvedla mou pozornost od přihlížejících diváků a já to nějak dotáhl do konce. Závěr už tolik nedrhnul. Ale velké: Ufff!, když to bylo za mnou. Pavel Šmíd mi poté se značnou shovívavostí řekl, že kurátor může působit křehce, a že je to vlastně fajn. Velmi taktně přikrytý trapas. Ještě, že ty výstavy jsou vždy kroužkem spřízněnců, kteří se známe jako své boty, tudíž víme, jak na tom kdo jsme. Slabé i silné stránky. A ještě, že jsou ty výstavy o věcech. Žádný blboun plkavý kurátor nemůže pokazit dobrou výstavu.

15. 10.
Sbíral jsem jablka. Upekl štrúdly. Odpoledne šel do moštárny, další várka 23 litrů. Jsme zhruba v půli, ještě 4 stromy jsou hodně obsypané, čili tam ještě několikrát půjdu. U toho jsem ještě přemýšlel o obrazech Dalibora Davida zejména v souvislosti s obrazy mého jiného kamaráda Marka Fexy. Ty obrazy jako by si byly v mnoha ohledech podobné, ale jako divák je vidím docela jinak v jejich uvěřitelnosti. U obou jde v principu o nějaký relativně znakově pojednaný objekt na poněkud indiferentním pozadí. Toto pozadí je většinou nejednotný, nesouvislý prostor, který je určen jakýmisi volnými malířskými gesty. Samotný motiv je řešen přes barvu, přičemž oba se v pojetí kresby objektu nebojí kombinace iluzivního a lehce naivizujícího projevu. U jednoho je však obraz navzdory tomu všemu, navzdory podobným strategiím, celistvý a lze se jím procházet, zatímco u druhého je obraz selhávající neladnou tříští, kde se vztah předmětu a prostoru neguje a potírá. U Daliborových věcí je člověk v tu ránu uvnitř a obraz je zjevením, zatímco u Markových zrozpačití a neví, co přesně se autor snaží sdělit. Malba je zkrátka tajemná věc, neboť to, co rozhoduje o její kvalitě, respektive lépe říci síle, je nepostižitelné. Samozřejmě je malba především radost a poučení na celý život a každý má možnost najít si obecenstvo, které mu rozumí, ale přesto je tu vždy i varovný prst. Je to hrůza, když si člověk uvědomí, že může být celoživotně slepý třebas jen k jedinému aspektu a tím může jako malíř neustále selhávat. Strašně bych si přál prohlédnout, co přehlížím. Po setmění jsem dokončoval sazbu časopisu Navýchod, estonské číslo, které se neuvěřitelně táhlo, leč konečně je odesláno k tisku.

16. 10.
Dopoledne jsem trochu skákal kolem domácnosti, po obědě se vrátila Hana ze sympozia. Prohlíželi jsme akvarely, které dovezla, a bavili se o tom, jaké to bylo. Dostala řadu publikací od plzeňského malíře Václava Maliny, velmi příjemného a inteligentního starého pána a dnes už vlastně klasika. Byl jsem s ním také kdysi na sympoziu, čili ho trochu znám. Tak jsem si to zevrubněji dostudoval. Potom jsme se prohodili, Hana pokračovala s domácností, a já šel kutit zase regály na dřevo. Beze spěchu to šlo o poznání lépe a trochu jsem pokročil. Hotové to však ještě není, jako skoro nic kolem baráku. Kam kouknu, tam na mě čeká práce. Klasika a den je zabitý v tu ránu.

17. 10.
Dopoledne jsem se konečně na chvíli dostal k malování a mohl se věnovat akvarelu. Ta technika je dokonalá, mám ji stále raději. V principu jde o to, že ji musíte donutit a současně uprosit, aby to, co chcete namalovat, namalovala nějak sama. Jestli má v malování někde člověk vždy garantovánu možnost překvapení, pak je to v této technice. Po obědě jsem šel navštívit babičku, popovídat si s ní, doplnit léky atp. Potom jsme snad po půl roce jeli společně s Hanou k mým rodičům. Nedělní dopoledne s návštěvou, jaká to idylka. Večer se balím na zítřejší cestu na Klenovou na sympozium linorytu. Docela se toho obavám, protože z těch několika málo linorytů, které jsem v životě udělal, žádný nedopadl, jak bych si přál. Dovedu to všechno nějak připravit, ale nezvládám to kloudně vytisknout. Stačí, ujede-li jedna barevná vrstva, a je to v háji. Kdybych jednou dosáhl výsledku, pak už bych asi dokázal lépe dovodit, kudy na to. S Hanou jsme znovu prošli její akvarely a trochu žertem jí vyzývám, aby mi dodala do deníčku nějaké moudro, aby to nebylo úplně o ničem, abychom text odpíchli do sfér, kdy tento lidstvo nějak obohatí. Srandičky, ale skutek odkládáme na neurčito.

18.10.
Ráno trochu shon, dozabalit se na sympozium linorytu na Klenové, hodit Hanu na vlak, něco dovyřídit ve škole. Cestou na Šumavu zastávka v Českých Budějovicích – předat obraz. Na místě potom v 15 hodin. Tam se situace překlápí do kýžené situace oddechu na novém příjemném místě. Večeře s dalšími účastníky. Jsme tu ve čtyřech – Eva Červená a Jessica Mayne od Kokolii a Peter Kollár původem ze Slovenska. Genderově je to fifty fifty. Povídáme si s kurátorem galerie na Klenové Michalem Lazorčíkem a jiným zaměstnancem galerie a zajímavým grafikem Ladislavem Sýkorou. Oba jsou moc milí a dobří společníci. Okamžitě je vidět, že to bude fajnový čas.

19. 10.
Vzhledem k délce sympozia se záhy vrhám do práce, abych stihl vytisknout, co bych rád. A pak jsem v podstatě za lisem strávil celý den. Úmorná práce především tím, že výsledek je ještě dosti vzdálený. Podtiskuji formáty, výsledná lina by měla být soutiskem čtyř barev. Ostatní ryjí, a tedy zatím kolem lisu není fronta. Nicméně jsem zvědav, až budeme chtít všichni naráz finišovat, zda dojde na noční šichty, nebo ne.

20. 10.
Linorytové sympozium je zvláštní podnik tím, že realizace byť jen trochu složitější grafiky je běh na dlouhou trať. Čili opět další den strávený v dílně u lisu a tisk. S dalšími kolegy jen kratičké příležitostné hovory při jídle, neboť ti zase jsou přikovaní ke stolům a ryjí, až se z nich kouří. Počasí venku kouzlí krásný podzim plný živých tónů válejících se po kopcích a stráních, ovšem nic z toho si v tento moment nenamaluji, čas je neúprosný. Připravuji si ještě další motiv pro linoryt, to však až úplně večer před spaním.

21. 10.
Ráno jsem zflikoval vaření hrncem kuskusu. Superrychlý blafík. Tím bylo vytvořeno dostatečné množství poživatelné hmoty na celý dlouhý den, aby nebylo nutné se přespříliš zaobírat jídlem. A pak rovnou po hlavě do nekonečného příběhu tisku každou chvilku, kdy je volný lis. Hezky spolu vycházíme. Nicméně jsem přes den zlákán impresemi prchnul před nekonečným procesem tisku na chvíli malovat ven temperou. Za hodinu jsem nahodil dva pokusy. Teplé přísvity slunce však moc nevyšly. Je to těžké. Potom si povídám s Evou Červenou, následuje noční šichta do čtyř do rána, ale s výsledným tiskem – jeden je tedy hotový. Konečně jsem mohl popatřit, zda se vize potkala s procesem a artefaktem. Jsem trochu v šoku. Jako obvykle to vypadá trochu jinak. Grafika fakt není můj rajón, tápu tu jako náměsíčník. Ale alespoň jsem vyposlechl zprávy. Náš prezidement je natolik indisponován, že do aktuálního dění, které se ostatně točí hlavně kolem něj a jeho pobytu ve špitále, nejen nekafrá, ale ani nehází vidle, jak je pro něj typické, a hned je líp. Jeho jízlivosti a naschvály v éteru mediálního prostoru vůbec nechybí. Nabízí se otázka, k čemu jako společnost potřebujeme, nebo k čemu si vydržujeme takového zbytečného skřeta? Člověk si uvědomí, na co si za ty roky s individui jako je Babiš nebo Zeman zvykl jako na normální klima. A to jsem se v roce 2012, když byl Babiš poprvé v televizi a křičel tam cosi o Palermu, jen hlasitě smál, že takto směšného demagoga nemůže volit ani ten největší blbec a divil se, proč takového tlučhubu vůbec pouští do TV. Teď tady oba dva už roky straší, ale třeba se konečně jejich čas nachýlil. Venku je daleká fialová tma, svítat má asi za tři hodiny.