KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Kniha Roberta Jungka Atomový stát (1977) viděná „novýma očima“ dnešní doby.

Číst dnes knihu o pozadí jaderné energetiky, kterou napsal německý protijaderný aktivista v roce 1977, se může zdát poněkud pošetilé. Kdo se však odváží, ozřejmí se mu nejen mnohé posuny v energetice i společnosti posledních dekád, ale uvidí tehdejší obavy o zachování demokracie v nových a nečekaných souvislostech. Kniha začíná zostra: přibližuje okolnosti výstavby a provozu jedné z nejproblematičtějších továren na světě, závodu na přepracování jaderného odpadu ve francouzském La Hague. O tomto zařízení ví běžný laik asi jen tolik, že existuje, a protože se nachází v demokratické a technicky vyspělé evropské zemi, nemá důvod si o něm myslet něco podezřelého. Ti, kdo měli možnost seznámit se se skutečností nebo zažít „La Hague“ tzv. na vlastní kůži, to ale vidí jinak: „Obelhávali nás, stále dokola nás obelhávali. Teď jim už nevěříme vůbec nic,“ shrnuje Jungk názor rolníků a rybářů, s nimiž hovořil. To bylo počátkem šedesátých let, kdy se Francie rozhodla získávat z vyhořelého jaderného paliva plutonium k výrobě jaderných zbraní. Stavba první části komplexu trvala od roku 1962 do roku 1966. V té době se už v mnoha zemích formovalo protijaderné hnutí, které cítilo, že tzv. mírové využití jaderné energie je jen zastírací fráze pro zcela nové formy násilí. Poměry v La Hague jim dávaly za pravdu: „Tehdy, když jim sebrali půdu na větrné náhorní plošině, kde nyní stojí přepracovací závod, si mysleli, že udělali svůj životní obchod. Protože sporou trávou porostlá půda zde není moc úrodná a zůstávala už delší dobu neobdělaná. Teď se tu prý postaví továrna na výrobu televizorů. Jiní výkupci mluvili o podniku, který bude vyrábět pračky, ledničky, kuchyňské roboty a jiné přístroje pro domácnost.“ (str. 40). Když se pak už skutečný účel továrny nedal utajit, spustili politici a úředníci z francouzského atomového úřadu propagandu o neškodnosti a absolutní bezpečnosti budovaného zařízení. Taktně přitom zamlčeli např. to, že poloostrov v Normandii, omývaný ze tří stran Atlantickým oceánem, byl pro stavbu přepracovacího závodu vybrán také proto, že by se v případě jaderné havárie dal snadno izolovat od ostatní pevniny. A jeho obyvatelé by schytali maximální dávky radiace…

Lidský materiál

„Když se někdo zdržuje v horký zóně dýl, než jsem mu přikázal, prostě mu odříznu kyslík,“ cituje Jungk Patrica Fleuryho, který v La Hague dbá na to, aby zaměstnanci nedostávali příliš vysoké dávky ozáření. „Nejen nevděčná, nýbrž dokonce přímo nesplnitelná úloha v tomto nejnebezpečnějším provozu cyklu nukleárního paliva. Protože všude v tomto ‚rozbitým krámu‘ prosakuje jedovatý radioaktivní vzduch ze stále nových trhlin, aby se okamžitě dostal do styku s vlasy (které mají být zakryty), s kůží (která má být zahalena látkou), očima (které by měly být schovány za tlustými brýlemi) nebo s dýchacími cestami (které by měl chránit respirační filtr),“ píše Jungk (str. 27). Podrobně popisuje s odvoláním na bývalé pracovníky závodu i na zdroje z odborných časopisů dlouhou řadu závad, které byly v La Hague v 70. letech na denním pořádku. Ať už za nimi stály chybné technologie, konstrukční vady nebo lidská selhání, vždy byla ze strany vedení závodu i úřadů snaha je tutlat, popírat a zlehčovat. Až neuvěřitelně zní výpověď o tom, jak byli do závodu najímáni zaměstnanci na ty nejnebezpečnější práce. Jsou to zpravidla dlouhodobě nezaměstnaní, nekvalifikovaní lidé, ale i naivní studenti, kteří vidí jen možnost relativně vysokého výdělku: „V městečkách kolem ‚centra‘, jako jsou Jobourg a Beaumont, vznikly četné malé podniky, jejichž jedinou činností je obstarávat pracovní síly, které jsou potom zprostředkovány na hodiny či dny ‚fabrice‘. Za bilanci ozáření těchto lidí (interimaire) tedy není zodpovědná továrna, ale soukromá personální agentura (obchodník s otroky). Jestli už předtím nepracovali v nějakém jaderném zařízení, se nikdo neptá. A tak se jim dává ta zdraví nejnebezpečnější práce, jsou jako první posíláni do zamořených zón, aby provedli přípravné práce pro odborníky. Musejí např. odstínit trhlinu a vytvořit v ní vstupní smyčku nebo naložit zamořené prádlo do umělohmotných pytlů. Přitom by měl člověk pokud možno zadržet dech, aby nevířil radioaktivní prach.“ Lze jistě namítnout, že nikdo nikoho k práci v takto nebezpečném provozu nenutí. Jenže svobodné rozhodnutí předpokládá mít k dispozici dostatek pravdivých informací, nikoli lží a polopravd. V případě jaderných zařízení k tomu přistupuje i fakt, že se zde jedná o rizika dosud neznámých a nepředstavitelných rozměrů, která si s ohledem na své (i duševní) zdraví raději nechce nikdo připouštět. Dlouhodobě pracovat v takovém zařízení může buď jen ten, kdo pevně věří v boží ochranu svého zdraví (ale kolik takových doopravdy je?), anebo ten, kdo je svým životem tak zdecimovaný, že už je mu všechno jedno. Takový člověk pak mívá sklon k iracionálnímu hazardérství, cynické bezohlednosti nebo ke „splachování“ svých problémů alkoholem.

Vědci nové doby

Od roku 1977, kdy vyšla Jungkova kniha Atomový stát poprvé, se změnil svět k nepoznání. Nebezpečí, spojená s jadernou energetikou, však nezmizela ani v nejmenším. Stále jsou to rizika dalece překračující to, s čím museli žít lidé minulých staletí. Ačkoli Jungk psal svou knihu ještě před nejznámějšími jadernými haváriemi v Černobylu a Fukušimě, naplnila se jeho varování zcela přesně. Území neobyvatelná po několik generací, otrávená půda, nepoživatelné plodiny, zmutovaní živočichové a genetická poškození nových lidských pokolení jsou dodnes smutnou realitou. Nic na tom nemění ani přirozená tendence člověka osvobozovat se od strachu z toho, co se stalo „už dávno“. Ano, někteří z těch, kteří byli narychlo vyhnáni z nejzasaženějších zón kolem havarovaných elektráren, se přes všechna varování se do svých domovů vrací, pěstují tam plodiny, snaží se žít své normální životy. Japonsko se dokonce po několikaleté pauze, vynucené Fukušimskou tragédií, vrátilo ke svému jadernému programu. „Riziko havárie nelze vyloučit u žádného technického zařízení,“ tvrdí zastánci jádra. Přesto je s výzkumem jaderných technologií spojen zcela nový fenomén. Jungk ho popisuje následovně: „Kdo se dnes chce věnovat výzkumu, potřebuje značné technické prostředky a drahé technické aparatury, které nepatří jemu, nýbrž nějaké instituci. Proto musí, pokud možno věrohodně, dokázat nějakému grémiu smysl svého záměru a šance na úspěch. Již ve stadiu plánování má odůvodnit výsledky, které ještě vůbec nejsou odhadnutelné. Je-li jeho návrh přijat, nachází se pod neustálým tlakem na úspěch. Připustit nějaký omyl je teď už velmi těžké a za určitých okolností nemožné. Tak vznikl nový typ vědce, už ne povinovaného pochybností jako nejdůležitější vlastností všeho bádání, ale spekulací a jejím potvrzením. Aby si zajistil trvalou přízeň manažerů a ministerských úředníků, musí z něho vyzařovat nejen optimismus a odhodlání, ale musí především demonstrovat tvrdohlavou věrnost svým počátečním – možná zcela mylným – představám“ (str. 62). Jinými slovy: už od dob středověké scholastiky musel vědec, který chtěl vystoupit s určitým tvrzením, nejprve sám zformulovat všechny protiargumenty a jeden po druhém je vyvrátit. Pak teprve se mohl vystavit ve veřejné debatě palbě otázek ostatních vědců a své odpovědi dokázat pomocí výpočtů a pokusů. Dnes vědcům postačí pracovat s určitým procentem pravděpodobnosti a své závěry doplnit výrazy jako „téměř, zřejmě, minimálně“, a podobné. V případě jaderného výzkumu to znamená rizika možných havárií se všemi možnými následky bagatelizovat, případně je brát jako nutnou daň za cestu k nové budoucnosti lidstva. Jaderná energetika tedy nemá být jen novou formou výroby energie, ale má zásadně změnit člověka, jeho uvažování i život. Jungk cituje jako příklad německého fyzika Wolfa Häfeleho, vynálezce tzv. rychlých množivých reaktorů. Tyto reaktory využívají izotop uranu 238, na rozdíl od klasických reaktorů, ve kterých je využíván téměř výhradně uran 235. Ještě dnes mluví jaderní inženýři o tom, že „pokud by energetika využívala štěpitelné plutonium vyrobené rychlými množivými reaktory z uranu 238, mohly by zásoby paliva pokrývat současné energetické potřeby stovky let“ (www.cez.cz). Taková vize přímo vybízí k širším úvahám. Häfele viděl jadernou energetiku jako cestu k novému světovému řádu, k „centrálně řízenému celosvětovému státu, v němž by nová technologie a nová sociální struktura vstoupily do vzájemné symbiózy“ (str. 54). Nejen Häfele, ale i mnozí jeho kolegové snili (a dosud snad sní?) o „dynamických vůdčích silách ve státě a hospodářství“ (str.53), jinými slovy o totalitním režimu, kde je každý odpůrce oněch vůdčích sil umlčen a odstraněn. Že nejde o plané obavy, dokládá Jungk na řadě příkladů z různých zemí. Například Ronald M. Fluegge, bezpečnostní analytik amerického dozorčího úřadu (Nuclear Regulatory Commission – NRC), svůj post demonstrativně opustil 20. října 1976. V otevřeném dopise vedení úřadu mimo jiné napsal: „Připouštíme, aby tucty velkých jaderných zařízení přes nedostatečné zajištění a rizika těžkých havárií pracovaly v obydlených oblastech. Vyhotovujeme bezpečnostní expertizy, které jsou pečlivě cenzurovány, aby zakryly největší nedostatky. Zatajujeme veřejnosti analýzy, které odkrývají mnoho problémů jaderné bezpečnosti.“ A v závěru dodává: „Zaměstnanci NRC se bojí otevřeně mluvit ze strachu před pronásledováním, represemi a ztrátou pracovního místa. Já jsem si teď našel novou pozici mimo komerční jaderný program, odkud mohu svobodně mluvit“ (str. 97, 98). Tlak na to, aby lidé z jaderného průmyslu mluvili „jedním hlasem“, měl mnoho podob. Když se kupř. konaly v tehdejším západním Německu masivní protesty odpůrců jádra, museli pracovníci firmy Preussen Elektra, provozovatele jaderných elektráren v Brokdorfu a Itzehoe, podepisovat výzvu vládě, aby pokračovala ve vývoji rychlých množivých reaktorů. Kdo „dobrovolně“ nepodepsal, toho čekaly různé ústrky včetně přeložení na méně placenou práci, kde se nemohl tak snadno dostat k nežádoucím informacím. Stejné to bylo podle Jungka i v ústavu jaderného výzkumu v Karlsruhe. Jeho publikační řád zakazoval komukoli proslovit přednášku nebo projev bez toho, že by písemně připravený text schválilo vedení. Někteří vědci měli zakázáno přednášet úplně.

Jaderná mafie

Když zastrašování nepomůže, je třeba dát najevo, že je hrozba myšlena vážně. V Atomovém státě se můžeme podrobně dočíst o případu Karen Silkwoodové, který vypadá jako z dobře natočené detektivky. Jde však o událost veskrze skutečnou: „Mrtvola 28leté laborantky, pracující v továrně na plutonium koncernu Kerr-McGee, byla nalezena 13. listopadu 1974 nedaleko jejího vozu na dálnici v Oklahomě. Podle oficiálního nálezu havarovala, protože si předtím vzala silné uklidňující prostředky. Podezření, že vše mohlo být jinak, se objevilo velmi brzy. Dva muži, kteří na ni čekali nedaleko místa nehody – reportér New York Times a odborový funkcionář firmy – zjistili, že důležité dokumenty, které jim měla Silkwoodová na schůzce předat, zmizely. Šlo o četné doklady o těžkých přestupcích jejího zaměstnavatele proti bezpečnostním předpisům, kterých se mladá laborantka zmocnila. Stálo v nich, že od roku 1970 do roku 1974 bylo v jedné továrně koncernu kontaminováno plutoniem 87 zaměstnanců při 24 různých nehodách. Karen byla jednou z nich. V září 1974 cestovala se dvěma kolegy do Washingtonu, aby tam jménem odborů vedla před soudem žalobu na firmu kvůli zdraví ohrožujícím pracovním podmínkám. Zvláštní pozornost byla věnována jejímu tvrzení, že firma Kerr-McGee zfalšovala kontrolní zprávy a doprovodné rentgenové snímky, které dokládaly defekty na palivových tyčích… Po smrti Karen se museli všichni zaměstnanci závodu nechat prověřit na detektoru lži. Přitom dostávali otázky typu: Jste členem odborů? Mluvil jste někdy obšírněji s Karen Silkwoodovou? Kouříte marihuanu nebo užíváte jiná narkotika? Byl jste v kontaktu s lidmi od televize nebo od novin? Kdo se testu nepodrobil nebo ho úspěšně nesložil, byl propuštěn nebo přeřazen na jiné pracoviště“ (str. 92-94). Případy odstraňování nepohodlných lidí prostřednictvím fingovaných dopravních nehod dokládá Robert Jungk i několika příklady ze západního Německa. Jistý ředitel lidové univerzity („Volkshochschule“, instituce, která pořádá přednášky a kurzy pro veřejnost na nejrůznější témata), pronesl osobně řadu kritických přednášek o jaderné energii. Před každou z nich mu bylo dáváno důrazně najevo, že jeho vystupování není žádoucí. Po jedné z těchto přednášek zahynul při autonehodě. V jiném případě matematik Gerhard Osius, kriticky vystupující proti výstavbě skladu jaderného odpadu ve Würgassenu, zpozoroval na svém automobilu manipulace, které by při jízdě vedly k odpadnutí kola od nápravy. I v těchto případech vedlo vyšetřování do ztracena… Jaderný průmysl je zkrátka oborem, který přitahuje mafiány všeho druhu. Nejinak tomu bylo i po jaderné havárii ve Fukušimě, kde se jakuza (japonská mafie) snažila vystupovat v rouše beránčím: „V Tohoku, oblasti zničené zemětřesením a tsunami, se kriminální gangy zapojily do všech různých aspektů obnovy od demolicí až po odklízení trosek a odpadků. Policie vyšetřuje 37 případů zahrnujících aktivitu zločineckých skupin. V květnu 2012 zadržela Makota Owadu, vysoce postaveného člena zločineckého syndikátu Sumijošikai, za nelegální posílání dělníků do jaderné elektrárny Fukušima prostřednictvím nastrčených firem. Blízké vztahy mezi mafií a jadernou elektrárnou odkrýval novinář Tomohiko Suzuki. Podle něj se mafie pohybovala kolem Fukušimy od samotného počátku katastrofy“ (Ihned 11. 2. 2013).

Stát se v jaderných otázkách zbavuje odpovědnosti

Kromě klasické kriminální činnosti je zde však další, ještě větší nebezpečí. Zatímco proti mafiánům má demokratická společnost zákony, policii a soudy, tak politici, jednající ať z nekompetentnosti nebo zcela vědomě proti zájmům občanů, jsou nepostižitelní. Opakuje se to stále dál, od dnes už zapomenutých nehod ve výzkumných střediscích nebo vojenských zařízeních až po nejznámější katastrofy jaderných elektráren: zasažená veřejnost dostává zmatené a protichůdné informace, evakuační plány selhávají, pomoc směřuje spíš k jaderné lobby než k postiženým lidem. Vzpomeňme jen na zkušenost z Fukušimy: v důsledku havárie muselo opustit své domovy asi 150 tisíc lidí, kteří většinou přišli naprosto o všechno. V zamořené oblasti museli zanechat své domovy a jejich vybavení, políčka obdělávaná mnoha generacemi, přišli o svá zaměstnání, posvátná místa a hroby svých blízkých, přátele a vztahy v místních komunitách. A stát? Po mnoha zmatených instrukcích, kdy např. část obyvatel byla evakuována do ještě zamořenějších míst, než odkud odešli, dal od nich ruce pryč. K tomu Jan Beránek v komentáři pro Greenpeace „Lekce z Fukušimy“ z roku 2012 (rok po havárii): „Japonsko je jednou ze tří zemí na světě, které zodpovědnost majitele jaderné elektrárny za způsobené škody – a tedy ani výši vyplacených kompenzací – nijak neomezují. Tamní legislativa však neupravuje podrobnosti a nestanovuje žádná pravidla pro vyplácení náhrady škod, ani nijak nedefinuje, kdo má na kompenzace nárok a kdo už ne… TEPCO všech těchto mezer v zákoně využívá k tomu, aby paušálně odmítalo řadu žádostí s tím, že dotyčný nemá na náhradu nárok. Ty rodiny, které měly štěstí a dostatek trpělivosti k vyplnění rozsáhlých a složitých formulářů (a k pochopení ještě delších a složitějších pokynů), dostaly první balíček odškodného ve výši 13 000 dolarů. Tato částka při skromném životě stačí v Japonsku na úhradu běžných nákladů na dva nebo tři měsíce, ovšem lidem byla vyplacena až po mnoha měsících a je to také zatím vše, co dostali.“ Až v roce 2017, tedy 6 let po havárii, rozhodl japonský soud, že vláda a firma TEPCO, provozovatel jaderné elektrárny, nesou odpovědnost za to, že nezajistily dostatečná bezpečnostní opatření, přestože o riziku tsunami věděly nejméně od roku 2002. Zároveň soud vládě nařídil vyplatit poškozeným odškodnění v celkové výši 500 milionů jenů (téměř 100 milionů korun). Stát ovšem často selhává nejen při jaderných haváriích. Své o tom vědí i obyvatelé obcí v ČR, které vláda vytipovala jako možné lokality pro trvalé úložiště jaderného odpadu. Starostové z těchto obcí si už léta stěžují, že s nimi stát vede nečistou hru, snaží se je vyšachovat z rozhodování a zatajuje jim důležité informace. Aby zlomil jejich odpor, snaží se je uplácet různými „kompenzacemi“. Každý rok pořádají obce protestní pochody, ten loňský pod výmluvným názvem „Už máme dost arogance státní moci“. Stavba úložiště jaderného odpadu je přitom tak zásadní zásah do území a života obyvatel, nesouměřitelný s žádnou jinou stavbou. Jaderný odpad je nechtěné dědictví jaderné energetiky, které zanecháváme nespočetné řadě dalších generací, doslova pravnukům našich pravnuků…

Jaderná lobby a totalitní ideologie

Robert Jungk výstižně poznamenává, že pro jaderný průmysl je nejlepší základnou totalitní stát. Ten se občanů na nic neptá, pouze jim sděluje svá „moudrá“ rozhodnutí a tvrdě postihuje každého, kdo by jim odporoval. Proto se také v současnosti staví nejvíce jaderných elektráren v Číně, zatímco demokratické země je většinou pod vlivem protestů svých občanů postupně odstavují. Zkušenost je ovšem taková, že totalitní způsob jednání s občany má tendenci se prosazovat i v demokratických zemích, což se nyní naplno projevuje v „opatřeních“ proti koronaviru. Nevíme, co by na ně Jungk řekl, ale některé věty z jeho knihy by bylo možné do současného kontextu směle přesadit. Např.: „Nejzávažnější je, že diskuse o těchto problémech se nekoná skutečně mezi občany, nýbrž je ovládána elitou odborníků. … Provozovatelé jaderné energie hledají a akceptují jen ty vědce, kteří vystupují za atomový program. … Požadujeme po veřejnosti, aby se na názory těchto expertů dívala velmi kriticky a slepě nenásledovala tvrzení všech těch, kteří předkládají, že vědí víc.“ (citát z prohlášení 28 fyziků z různých zemí k dalšímu vývoji jaderné energetiky z roku 1977, str. 153) Neplatí úplně totéž o současné „koronavirové“ krizi, kdy jsou z veřejné debaty vyloučeni všichni, kdo nesdílejí názory těch „správných“, tedy vládě poplatných odborníků? Dostali jsme se do situace, kdy jsou odlišné názory shazovány jako dezinformace a jejich nositelé označováni za manipulátory, odmítače a extremisty. Objevují se už i případy, kdy jsou tito lidé vyhazováni z práce. Veřejnoprávní i mnohá soukromá média prezentují téměř výhradně jen „oficiální“ názory a pokud si pozvou někoho, kdo s nimi nesouhlasí, vedou s ním rozhovor s nevídanou arogancí, jako by z něho chtěli udělat hlupáka (viz např. rozhovor s právníkem Tomášem Nielsenem na DVTV, ačkoliv tato nezávislá stanice se těší celkově solidní pověsti). Vyváženost prezentovaných názorů, z nichž by si mohl čtenář, posluchač nebo divák udělat vlastní názor, až na čestné výjimky zmizela. Tím média rezignovala na základní zásady objektivity žurnalistické práce a stala se nástrojem vymývání mozků veřejnosti. Došlo to až tak daleko, že internet – kdysi označovaný jako svobodný informační prostor – cenzuruje nepohodlná vyjádření a blokuje přístup na určité stránky. I v tom má tichou podporu vlád, které se neštítí platit své vlastní úřady na „odhalování dezinformací“. Nebo další Jungkův citát: „Vzhledem k velké citlivosti technické civilizace musejí být připraveny zákony pro případ nouze. S jejich pomocí má být umožněno bez parlamentní debaty a bez konzultace s Ústavním soudem porušit zákony demokratického právního státu. Dále bude nutné zbavit úředníky a policisty jakékoli obecné i kriminální odpovědnosti, pokud by jejich jednáním v zájmu státu měly vzniknout „škody“ (ze zprávy americké vládní komise z roku 1977, str. 148). Není zde analogie k tomu, že české soudy sice shledávají vládní epidemiologická „opatření“ jedno po druhém jako nezákonná, ale vládní mašinerie je vyhlašuje jen s malými korekcemi znovu a znovu? Není to podobné tomu, když ministerstvo zdravotnictví nabádá lékaře, aby očkovali proti kovidu nezletilé bez souhlasu rodičů a předem je vyviňuje z jakékoli odpovědnosti za možné nežádoucí následky? Jakoby se sen jaderných diktátorů naplnil, jen jinou a pro ně pohodlnější cestou. Vystrašená veřejnost se přece dá tak snadno ovládat…

Robert Jungk viděl východisko z jaderného nebezpečí v mírumilovné občanské vzpouře, v sepětí lidí, kteří se nedají zastrašit a ovládnout. Ani dnes, přestože se ďábel zdá být poučenější a silnější, není jiná cesta.

Robert Jungk (1913–1994) byl spisovatel a publicista, jeden z nejznámějších německých protijaderných aktivistů, autor legendární knihy Jasnější než tisíc sluncí. Po nástupu nacistů v Německu roku 1933 uprchl do Paříže, kde vystudoval na Sorbonně psychologii a sociologii. Angažoval se v tiskové agentuře německých emigrantů, po odhalení prchl roku 1937 do Československa. Válku strávil v Zürichu, mimo jiné spolupracoval na německojazyčném vysílání Hlasu Ameriky. Po válce vydává knihy s protijadernou a protiválečnou tematikou, ve Vídni zakládá Institut pro otázky budoucnosti. Roku 1992 se účastní protijaderného pochodu v Českých Budějovicích.

Knihu Atomový stát vydalo v češtině roku 1994 sdružení Děti Země s předmluvou někdejšího ministra životního prostředí Ivana Dejmala. Překlad Dalibor Stráský. Kniha je k dispozici u organizací Děti Země a Calla.

V Kulturních novinách jsme o tomto tématu pojednávali skrze příběh jaderné elektrárny v rakouském Zwentendorfu, jejíž uzavření si vynutili občané, příběh jaderného vědce Petera Weishe, který se postavil na druhou stranu barikády, i skrze referát o konferenci Jaderná energetika v čase globální změny.