Kultura a umění Kultura

Kolik je ti podzimů?

Anna Hulačová, foto archiv OGV Jaroslav Kyša, foto archiv OGV Pohled do expozice, zleva Zbyněk Baladrán, Jan Krtička. Foto archiv OGV Tereza Severová, foto archiv OGV

Výstava Temná noc duše nepřekvapuje svým tématem, je ale sugestivním přitom pestrým zážitkem, vybízejícím nejen k přiznání či pojmenování aktuálních krizí, ale k účasti na nich jako nezbytném aktu uzdravení.

Žijeme v podzimním čase. Nemyslím pouze ten banální fakt, že se nacházíme v ročním období, které jsme si navykli takto označovat. Náš časem přesně neohraničený „podzim“ však s citovaným obdobím vykazuje určité podobné rysy. Po blahobytné fázi sklizní přichází zjištění, že takhle to dál nepůjde, a toto poznání provázejí úzkostné stavy. Otevřenost situace, či snad délka tohoto tunelu se jeví značná, světlo na konci je spíše tušené, a jak daleko má tunel k noře nebo hrobu? Proto má otevřenost tak nebezpečně blízko ke konečnosti. Kterou krizí začít? Klimatickou, migrační, pandemickou? Nebo krizí demokracie? Pojmout je všechny do jedné? Podzim představuje periodickou temnou noc duše. Pár pestrobarevných lístků to nevytrhne, každý ví, že ta barva ohlašuje hnití. Je to období stmívání, transformace, varu pod pokličkou. Nevytrhne to vítr, i když k němu vzhlížíme s nadějí na zásilku jednoznačného sněhu, ani příležitostně a dočasně sladká melancholie. Žijeme podzim a zároveň neumíme počítat svůj život na podzimy. Protože podzim je proces, ale my chceme číst svět pouze z výsledků, podzim je investice, ale my nechceme čekat.

Právě motiv času; drobnopéče v čekání, usazování, vrstvení a v kontrastu k tomu tak dramaticky nenávratné a chladně mechanické zničení jejich „výsledných“ naturfaktů, jako jsou včelí plástve, uhlí nebo zkamenělý trilobit, využívá v trojkanálové projekci s názvem Poradie vľn Jaroslav Kyša. Záběr je minimalizován, ale zároveň zmnožen do tří obrazů, přičemž chvílemi mezi nimi dokážeme postřehnout časový posun. Autor nám tím dopřává panoramatičnost hrůzy toho procesu, což bývá výsadou zpětně zpytující mysli či svědomí, když se opakovaným „přehráváním“ mučíme svým selháním, a současně jako by nás chtěl pokoušet nadějí, že teď, teď!, tady v tomto obraze by to ještě bylo možné vzít zpátky, ještě to zastavit. Takovou vějičkou nás sochařka Anna Hulačová neškádlí. Její Romulus a Rémus, představující lidské plémě „odkojené“ v lůně přírody, jsou nenažraní otesánci, kteří ze své matky vlčice vysáli, co šlo, a zatímco ona leží, spíše jako hračka, spíše co než kdo jiný, odhozená a proti svým „dětem“ nesmyslně malá, zakladatelé Říma hledí lačně stále vzhůru, kde kdysi dávno, na dosah úst, visely prsy s mlékem.

Citace či parafráze jiného uměleckého díla se v expozici objevuje vícekrát. Kromě Hulačové se o ni, byť méně určitě, opírá atlas exoměsíců Zbyňka Baladrána sugerujících moc, která může být krásná i nebezpečná, vyplývající s pojmové mřížky, kterou přikládáme ke světu a skrze níž jej čteme. V té krásné fantazijní verzi třeba podobně jako Vladimír Boudník, když nechával chodce dokreslovat skvrny a praskliny na zdech, v poválečné vizi lepší, společným úsilím všech lidí tvořené budoucnosti. V té nebezpečné třeba jako kdokoli jiný, kdo nám vtisknul přesvědčení o podobě věcí či nutnosti dějů, aniž bychom se mohli nebo chtěli přesvědčit. S „názvoslovím“ takové nadiktované mřížky (mocných?) se pak setkáváme zcela běžně a běžně jej používáme, čímž mimovolně pomáháme tuto mřížku utvrzovat. Baladránovo zkoumání s průběžným označením „Mimo kontrolu“ tak opět vyznívá silně esenciálně; je to právě ztráta pocitu jistoty, že věci jsou TAKOVÉ a jdou TÍMTO směrem. A tedy, nemožnost se na NĚ správně připravit.

Toto již dlouho omílané rozostření kdysi pevných obrysů skutečnosti, dezorientace z variability výkladu faktů, a tedy selhání racionality Moderny, vede i v umění k nástupu imaginativního, myticky iracionálního proudu. K důrazu na vystavení se zážitku, rozechvění emocí, jejichž prostřednictvím jsme účastni a rozumíme či orientujeme se spíše intuitivně. Není proto divu, že se na výstavě setkáváme s odkazem na citově přepjatý Romantismus, konkrétně asi neparafrázovanější dílo Poutník nad mořem mlhy od německého malíře Caspara Davida Friedricha. Přestože právě autorská (postmoderní) strategie parafráze ukazuje nadhled a odstup, cílí na silný zážitek sebeidentifikace diváka s výjevem. Friedrichovský efekt je Terezou Severovou rozpracován do dvou projekcí videoinstalace. Zdánlivě nehybná scéna, postava v černém na ostrohu s výhledem do krajiny, jen šat se vlní ve větru. Romantika jako blázen! Na to ani nemusíš znát žádného Friedricha. S tím můžeš i odejít, pokud si nepočkáš na změnu, kterou přináší kamerový zoom. Ten náhle odhalí jinou perspektivu poutníkova výhledu neboli to, co se vlastně pod ostrohem rozprostírá – je to krajina devastovaná těžbou! Zvláštní optika v pohybu kamery násobí tvoji závrať. I tohle JE romantika, a pokud jsi sto udělat ještě dva kroky, ocitneš se, už nikoli efektem friedrichovského ztotožnění s postavou na obraze ale přímo ty sám, na otevřeném horizontu. Co je pod tebou? Jaká perspektiva?

Kurátorka Nina Moravcová se nesnaží v divákovi zlomit představu, že do „světa umění“ si jde odpočinout, jen je ten relax výrazně aktivní cestou „k uzdravení“, a v kurátorském textu přímo připomíná biblického Jonáše, jehož „podzim“ v břiše velryby připravil na to, aby se znovu pokusil splnit svůj úkol. Krize jako přirozená fáze, jako motivace! Podzim jako transformační krize roku. Čím to je, že neumíme počítat svůj život na podzimy? Jakou sugestivní mřížkou se zaříkáme?! Počítáme blahobytem; kolik je ti lét? Indiáni naopak měřili počtem zim, protože přežít zimu už cosi vyžaduje. Básník si jako míru bere pučící jaro. Ale podzim? Ten je už svým názvem „služebným“ zimě, jako procesuální krize nemá vlastní identitu. Jeho „výsledky“ patří zimě a očekávání jara. Jenže řeka není rybník. Někde hluboko má podzim své pravé jméno, měli bychom ho používat, nebo mu dát nové!

Temná noc duše, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 12. srpna – 17. října 2021