Literární ukázka Kultura

Neviditelná vesta

Foto Tomáš Koloc.

Čelný český surrealista a vedoucí surrealistické revue Analogon o tom, že Rusko a surrealismus jedno jsou.


Ve stanu

Jednoho dopoledne – bylo to v dubnu 2008 – se Arne nechal při svém moskevském pobytu odvézt na Kutuzovovu třídu k panoramatu bitvy u Borodina.
Na čtyřproudé komunikaci se najednou všechno zarazilo, jako když člověk zapomene, co chtěl říct.
„Co je?“ rozčiloval se šofér, „to jede snad Putin nebo co?“
Arne se zasmál dobrému vtipu.
Ale šofér to myslel vážně:
„No né: von jezdí každou chvíli – a celá Moskva stojí.“
Pak náhle enegricky zavrtěl hlavou:
„Kdepak, Putin to být nemůže, Putin přece sedí ve stanu.“
Arne už se nesmál.
„Jak ve stanu? Kde ve stanu?“
„Ráno to bylo ve zprávách. Je v Libyi a sedí ve stanu s Kaddáfím. Vovívali se vějířema. – Tak to bude Medveděv.“
Byl to Medveděv.

Během Arneho návštěvy Moskvy byl už zvolen nový prezident Ruské federace, ale ještě nebyl inaugurován. V ruských novinách se tehdy každý den psalo: „Úřadující prezident Putin a zvolený prezident Medveděv přijali v Kremlu toho a onoho.“

„To máte teď blbý, co?“ řekl Arne, „to teď budete mít dvojnásobný zácpy, když máte dva prezidenty.“
„A sakra,“ ulevil si šofér.

 

K čemu to je?“

V předvečer odletu do Moskvy na prezentaci současného českého surrealismu se Arne sešel s britskými surrealisty, kteří tehdy pobývali v Praze.
Jedna z účastnic britského výsadku se Arneho zeptala, proč v Rusku nikdy neexistovala žádná surrealistická skupina.
Arne odpověděl:
„Rusové jsou surrealisti. K čemu by jim byla nějaká extra skupina?“
Angličané se zasmáli dobrému vtipu.
Ale Arne to myslel vážně.

V Moskvě si pak ověřil, že se nemýlil.
Při konferenci ve Státním uměnovědném ústavu prohlásil jeden z profesorů:
„Například všude samý Freud a tak dál.“
Arne zpozorněl.
„Nic proti němu, o něho nejde,“ pokračoval profesor, „ale zkrátka ta neustálá potřeba západních surrealistů teoreticky zdůvodňovat spontaneitu: k čemu to je?“
Arnemu se zatajil dech.
Ale to ještě nebylo řečeno všechno.
„My Rusové jsme lidé emotivní, impulsivní,“ rozhodil vědec rukama, „a západoevropský surrealismus nám připadá příliš racionální“.

A bylo to: vždyť on tu Arneho hyperbolu ještě překonal.
Arne to chápal jako osobní zadostiučinění. Kdoví, pomyslel si, možná jsou dokonce nadsurrealisti.

 

V pořádku

Před zahájením prací na instalaci výstavy čs. surrealismu v empírovém Zeleném sále moskevského Státního uměnovědného ústavu oznámila paní vedoucí Arnemu, že může použít všechny rámy, které tam právě visely od předchozí expozice. – Byly to moc pěkné rámy a bylo jich hodně. To Arne nečekal: myslel, že bude muset vyjít jen s velkými kliprámy z Českého centra. Nyní měl něco, co mohl empír strávit mnohem líp. Bylo pravda zapotřebí nejdřív z těch rámů odstranit fotografie italských renesančních památek, ale to bylo hotové raz dva.

Druhého dne, když byla skoro všechna díla umístěna v rámech, přišla do hlavního sálu jiná vedoucí, spráskla ruce a zděšeně vykřikla:
„Proboha, řekněte mi, kdo vám dovolil použít naše rámy?!“
„Ta paní, která nás sem včera uvedla,“ odpověděl Arne s pocitem, že je všechno ztraceno.
Jméno té první paní totiž zapomněl a bylo mu jasné, že jeho mlhavá odpověď nemůže nikomu stačit.
Vedoucí číslo dvě však řekla „V pořádku“ a bez dalšího vyšetřování odešla klidně pryč. Arne už ji nikdy neviděl.

„Kdo vám dovolil odstranit z našich rámů ty fotografie?“ zaslechl Arne za zády asi po hodině.
Stála tam další vedoucí.
„Jedna paní,“ odpověděl Arne už jen stručně a čekal, co to udělá.
„V pořádku,“ odtušila uspokojeně vedoucí číslo tři a navždy zmizela.

Dalšího rána vylítl na Arna z blízké kanceláře nějaký pan vedoucí a zahromoval:
„Pojďte sem, prosím vás. Kam jste proboha dali všechny ty fotografie, co byly původně v těch rámech?!“
Arne ho odvedl k místu, kde ještě předchozího odpoledne ležely.
Nebyly tam.
„Tady na té požární bedně,“ řekl Arne, „tady, kde teď nejsou, tak tady včera byly.“
„V pořádku,“ rozzářil se vedoucí a zaklapl za sebou dveře kanceláře.

A tak to šlo dál jakoby nic.
Čtyřiadvacet hodin před promítáním Švankmajerova filmu Šílení se ukázalo, že v kinosále chybí tlumočnická sluchátka. Správce kinosálu prý před několika dny odjel na zdravotní dovolenou a nikdo jiný bohužel neměl zcela jasnou představu, jak se kinosál provozuje a kde v něm co je.
Pět minut před začátkem promítání se sluchátka našla.
„V pořádku,“ řekl Arne.

 

Průstřel

Konference ve Všeruské státní knihovně zahraniční literatury byla spojena s prezentací ruské knihy Vítězslav Nezval – podivuhodný kouzelník české poezie v ruské literatuře, takže příspěvky ruských účastníků vyzněly především jako pocta největšímu modernímu českému básníkovi a příteli ruské kultury.
O to větší bylo oživení v sále, když Arne ve svém příspěvku upozornil na Nezvalovy okamžiky hněvu, když v polovině třicátých let hřímal proti členům sovětské kulturní delegace v ČSR, vedené proletářským spisovatelem Bezymenským.
Nezval se tehdy zaměřil na sovětskou výtku českým básníkům ohledně jejich údajně jednostranné orientace na francouzskou poezii, která je prý bulvární a z níž prý vyrostli sovětští básníci jak z dětských střevíčků. – K tomu Nezval bez skrupulí podotkl:
„…dětské střevíčky shledávám nicméně půvabnější nežli křápy, z nichž leze sláma.“
Svůj chladnokrevně vášnivý atak proti oficiálním delegátům SSSR završil Nezval slovy:

„Škoda, že Majakovský neprostřelil tou kulkou, již si vehnal do svého velikého srdce, plachtu ve stanu nad hlavou Bezymenských, aby uviděli hvězdu poezie.“

Kolotoč přispěvatelů nezvalovské konference tedy trochu skřípal v pantech: vždyť někteří z jeho dřevěných koníků jeli na téže točně, jako ostatní, leč v protisměru. – Nezdálo se však, že by to někomu vadilo. Ani židlemi se neházelo. Zatímco totiž západní myšlení je založeno na aristotelovské logice, eurasijský člověk má naopak v oblibě kompozici ovládanou samospádem. (Arne si to ověřil v divadle na Tagance při předpremiéře Ljubimovovy adaptace Kafkova Zámku: Ljubimov jakoby nic převedl habsburskou absurditu střední Evropy do ruských poměrů – a z temného podobenství se náhle stala přeludnost nikoli tísnivá, nýbrž jaksi samozřejmá, ba dokonce svěží. Horor a veselohra zároveň.)

Když jedna z ruských návštěvnic konference kráčela po jejím skončení s Arnem po Tverské ulici, otevřené po straně do Majakovského náměstí, náhle se zarazila, ukázala na vzdálenou básníkovu sochu a vykřikla:
„Ona tam je, ta díra po kulce! Přímo v srdci! Úplně jasně ji vidím!“
Bylo dost šero a bylo to daleko. Arne neviděl nic a oponoval, že socha ve slohu socialistického realismu přece nemůže být opatřena tak romantickým atributem, jako je spojení obrazu živého člověka s předzvěstí jeho smrti.

Jenže když se v podmračeném příšeří podíval na sochu pořádně, spatřil tam tu díru po kulce taky!
Socha si dokonce s elegancí odhaluje klopu saka právě tak, aby na vestu se smrtícím průstřelem bylo dobře vidět.

Arnemu nezbylo, než na tuto neuvěřitelnou zvláštnost upozornit každého, s kým toho večera mluvil.

Jiného dne, za světla a zblízka, Arne dodatečně zjistil, že nejde o průstřel, nýbrž o vysochané pero, zastrčené v básníkově vestě do jeho náprsní kapsy.

Ale co na tom záleží. Mýtus se zrodil – a to je hlavní.

 

Věž je věž

Karel Teige, bytostný propagátor konstruktivismu, zhotovil ve svém pozdějším, surrealistickém období fotografickou koláž, v níž vsunul do fasády funkcionalistické vily mytologicko-operní scénu (nemluvě o tom, že vile přidělal nos). Spáchal tím jedinečný zločin na čistotě účelných tvarů, kterou ještě nedlouho předtím fanaticky prosazoval.

V Moskvě u Patriarších rybníků, v místě, kde začíná příběh Mistra a Markétky, stojí dort. Jedná se o novostavbu ze žloutků a bílků, opatřenou názvem Patriarcha. Vyznačuje se klasicizujícími vlysy, balustrádami a sochami. České podnikatelské baroko je proti ní skanzenem zemljanek.
A na špici tohoto cukrářského šedévru se tyčí nejslavnější symbol konstruktivismu (!) – Tatlinova věž Třetí internacionály.
Není to halucinace a není to fotografická koláž. Věž je přece jenom věž.

Jářku, k čemu, pomyslel si Arne, by byla Rusům nějaká extra surrealistická skupina?