Fejeton Kultura

Vzpomínka kolem které profrčíte – a je zas pryč

Foto Tomáš Koloc.

O hledání ztraceného času.

„Jaroušku, to divadlo se nějak hejbe,“ řekl mi těžkým jazykem kamarád Honza, kterého jsem našel v sobotu krátce po poledni v restauraci „U Myslivce“ spokojeně pijícího dvanáctou desítku smíchovského moku a vůbec netušícího, že má za chvíli odpolední představení v divadle.

Chytil jsem ho za ruku, vytáhl ven z hospody a pokoušel jsem se ho odvést svažující se Holečkovou ulicí dolů na Náměstí sovětských tankistů a odtud tramvají dopravit kousek přes vodu do divadla.

Snažil jsem se ho nasměrovat do dveří na druhém konci divadla, tam, co je herecký vchod. Honza se zlobil na tyhle dveře častěji, ale tentokrát mu uhýbaly a čas utíkal. Vzal jsem Honzu kolem pasu a on mi položil hlavu na rameno a táhl jsem ho kolem vrátnice.

Pod bdělým okem vrátného, bývalého tanečníka, jsme se podepsali na prezenčku na stolečku vedle vrátnice. Se zálibným pohledem sledoval, jak se s Honzou držíme kolem pasu a pak se vrátil ke konzumaci sekané, kterou si koupil na Národce u řezníka.

Hrála se opera sovětského skladatele Vissariona Ščebalina Zkrocení zlé ženy, což byl další marný a zbytečný pokus vylepšit Shakespeara, a především se na Shakespearově genialitě trochu přiživit.

Hostující režisér si vymyslel na forbíně, to je takové místo na jevišti, kdy je herec nejblíže divákům, ještě před oponou, pomineme-li orchestr, který si znuděně plní svou poobědovou čárku za odpolední představení, pohyblivý pás, na který když vlezete v protisměru a ten pás běží, tak jdete pořád na jednom místě a diváci se radují. Když jste trochu opilý a spletete si strany, tak vám ten pás podrazí nohy a stanete se komikem. Nechtěným. Honza byl opilý poměrně dost a zákeřné zařízení předvedlo, co všechno dokáže.

Nohy mu jely dopředu, tělo chvilku stálo a pak udělal tři brilantní kotrmelce dozadu. Pak už jen seděl na pásu a při odjezdu do zákulisí jednou rukou salutoval a druhou posílal polibky do publika.

Geniální režisér pan Jernek, zastupující hostujícího režiséra, který shrábl honorář a zmizel na další štaci, se vrhl k ležícímu Honzovi. Ten se skrčil v očekávání úderu.

„Skvělý, skvělý, Honzíku, to budem dělat pořád, jen těch kotrmelců bych tam chtěl mít víc, zítra si uděláme zkoušku, to bude fajn, viď!“

„Tak to si budu muset u Myslivce dát za každý kotrmelec pivo navíc,“ pomyslel si Honza, ale režisérovi se nesvěřil.

„A píšu ti odměnu dvěstě korun, zítra si ji vyzvedni v pokladně.“ To byly tenkrát slušné prachy, a tak jsme hned po představení běželi na Karlák a rozradostněni chytili autobus do Holečkovy ulice. Hospoda u Myslivce bylo vyhlášené kulturní zařízení právě v té ulici. Vstupovalo se tam z ulice po třech kamenných schůdcích a hned byl výčep a asi tři stolky, tam jsme sedali my, kamarádi hospodského Franty Spudila a Honza hrál mistrovsky krabičky na tři myky za korunu. Vydělal si tím často na útratu.
Kolem deváté večer přicházela jednoručka, krásná holka s dlouhými vlasy a nádherným tělem, bývalá, současná a při troše štěstí i budoucí feťačka, tvrdící o sobě, že je oběť normalizace, která jí brání v přístupu ke kvalitnější droze. Ukazovala pahýl levé ruky, kterou si infikovala špinavou stříkačkou. Dnešních blahých dob, kdy vám matroš i stříkačky dají v oblíbených zařízeních „drop in“, a na Karláku za metrem v roští koupíte cokoliv, se už nedočkala.

Hned z výčepu se vešlo do lokálu, tam to žilo a pro kouř nebylo vidět a dýchat se dalo jen omezeně.

V lokále sedávala a pívávala Honzova manželka, která jinak pracovala v televizi, kde dělala asistentku a milenku významnému režisérovi. Měla hezké jméno Jana a líbávali jsem se v předsíňce před dámskými a pánskými záchody. Byla sexuální maniačka, což si pochvalovala většina pánských návštěvníků hospody, snad jen kromě Honzy, který si o ní myslel, že je frigidní, čímž získávala čas, a tím i stále více nových přátel. Vlastně jsem byl jeden z mála, kteří nepodlehli jejímu kouzlu při líbání v předsíňce před dámskými a pánskými záchody, za prvé proto, že Honza byl můj kamarád, a za druhé proto, že tam pořád někdo chodil, i když každý většinou dost spěchal.

A tak, když někdy jedu Holečkovou ulicí, to je ta od bývalého tanku nahoru, koukám pořád, jestli tam neuvidím někoho z dávných návštěvníků, jestli nezahlédnu Honzu a jeho krásnou ženu, jak se věnují svým koníčkům, jenže přitom musím koukat na cestu, a tak to Všechno zůstává jen jako vzpomínka, kolem které profrčíte – a je zas pryč.