Kultura a umění Zahraničí,Kultura

Cesta mrtvých

Cesta mrtvých, obálka knihy

Aby měl ještě kdo žít s mrtvými. Na Sibiři i kdekoli jinde.


V dušičkovém čase jsem dočetl Cestu mrtvých od Tomáše Boukala. Ne, že bych si ji zvolil tematicky, a ani to není tak opulentní svazek, že by se nedal zkrátka přečíst a vyžadoval nějaké dočítání. Ale kniha si mě zpočátku nezískala. Vyprávění o posledním mansijském lovci nemá epičnost Posledního Mohykána. Tomáš Boukal je etnolog a popisuje skutečné prostředí, které poznal, s hlavní postavou Saši Kurikova, který byl jeho přítelem. Fabulace je tedy opatrná, autorovo líčení vyznívá spíše jako sbírka etnografických stop, vzkazů, příběhů k uchování vyprávěním. Mohu teď napsat, že se to po několika kapitolách promění v přesvědčivou výhodu?

Mansů (Mansijců) v Ruské federaci údajně poslední dobou opět přibývá, ale zároveň Mansijštinu jako mateřský jazyk uvádí jen necelých osm procent z nich (sčítání lidu z r. 2010) – asi 3000 mluvčích. Mnohem zásadnější než počet příslušníků je tak kompletní „zmizení“ kultury jednoho obsko-urgického národa. Původní mansijské náboženství je animistické. Podobně jako staří Slované uctívají duchy a démony všech prvků a koutů krajiny, kterou obývají; s duchy je potřeba vycházet, takže je žádoucí pamatovat na dobré způsoby při lovu, pohřbívání nebo i jen nabírání vody z řeky či studánky. Všude někdo bydlí. Tento model chování k živé přírodě jako k živé rovnocenné bytosti shledáváme jako důležitý nyní znovu i my, obyvatelé materializovaného západu, a jeho absenci v minulých etapách naší kultury jako jednu z příčin současné environmentální krize. Ale Cesta mrtvých rozhodně není sentimentálním sněním o dokonalé animistické harmonii, kterou „ruská civilizace“ nemilosrdně vyrvala z lůna sibiřské tajgy a nechala ji obnaženou okorat, zakrnět a zmizet. Velmi silný moment představuje Sašovo váhání, jestli zachovávat tradiční rituály, a pokud ano, tak jak, když je na to najednou sám… Jak se v něm míchá přirozenost, s níž se bojí o ducha Pelymu a než otevře dvířka jeho „domu“, ulije mu číšku vodky a zapálí cigaretu, a současně marnost předepsaného počtu výstřelů nebo „divadelních“ výstupů před zabitým medvědem. Když zemřel člověk, Mansové obětovali několik sobů ze svých stohlavých stád, aby měl jeho duši kdo odvézt daleko na sever. Když se teď sobi „ztratili“, je možné podříznout i kozla nebo berana; mají rohy a kopyta, tak to prý jde. Třebaže nacionální zájmy a kulturní nezájem svoji roli sehrály, poruštění Mansů je jistě do značné míry přirozený proces. Těžko mu bránit izolací etnika od okolních měst, škol a jiných produktů, ať už si o nich myslíme cokoli. Ale lze napsat knihu. Předat to, co se dá uchovat ve slovech. V příbězích.

Tak totiž skutečně funguje Boukalův přístup – mezi čtenářskou fází zvykání a propadnutí textu není žádná hranice. Kapitoly knihy se náhle zjevují v útržcích jako výseky vědomí, ale tím více vtahují do proudu. Líčený život Saši Kurikova, jeho vzpomínky a příběhy, které slýchával, příběhy, které někdy znějí jako Evropanovi první haiku, nabývají na vyrovnaných proporcích; místy dokonce mýty převažují, lepené k sobě přechodníky Sašových dní. Je to snaha vepsat paměť Mansů, ale také zážitkový vstup do mysli s jejím mytickým myšlením. Sen je stejnou součástí skutečnosti jako bdění. Může vyčerpat nebo způsobit uzdravení. Toto magické prolínání podtrhuje, byť možná nezáměrně, také doslov. Autor v něm stručně popisuje svoji zatím poslední cestu na právě pročtená místa. Po Pelymu se tu už neplaví Saša, ale Tomáš, ale jazyk zůstává stejný, a čtenář šikovně nachází věty, které jako by už znal – věty skutečného Boukala, které ale ještě před chvílí byly „jen“ příběhem, od Boukala spisovatele.

V závěru je také zřetelně silnější důraz na hru se čtenářem, jenž je jat obvyklým efektem sdělení „podle skutečné události“, a tak v tenčících se stranách už už vyhlíží příčinu Sašovy smrti. Medvěd? Samota? Alkohol? Nebo jeho nedostatek?

V dušičkovém čase při cestě autobusem domů si ke mně přisedl starší muž, Rom. Okamžitě se se mnou začal bavit. Některé významy spolykaly respirátory, ale když jsme projížděli kolem hřbitova, ukazoval mi, kde leží všichni čtyři jeho sourozenci a rodiče. Všichni na rakovinu. Říkal, že na pohřby ani na hřbitov nechodí rád. „Minule, když jsem tam byl za bráchou, měl jsem z toho divnej pocit.“ Reagoval jsem, že abychom uchovávali vzpomínku na své zesnulé blízké, nemusíme nutně chodit na hřbitov. „Ale jo,“ říká on, „musíme. Oni tam čekají.“ Neznělo to zoufale ani žertovně. Byl to vyslovený fakt. Stejně jako následná poznámka o tom, jak to občas sleduje v televizi, že se duchové zjevili třeba v nemocnici. Byla to skutečnost. A nemusel jsem za ní ani na Sibiř. Když jsem o něco později, za tmy, rozsvěcel na hřbitově svíčku, potkal jsem manželský pár. Právě vstupovali. Pozdravil jsem, ale muž místo odpovědi extaticky zvolal: „To je taková nádhera!“ Pak mi odpověděl na pozdrav, vysvětlil, že se sem dosud nedostali, až teď, a pak ještě dvakrát opakoval zcela uchvácen výhledem na mihotavá světýlka na „lůžkách“ mrtvých, jaká je to tady nádhera. Nedalo se nevzpomenout na mého spolucestujícího, kterého zřejmě ta nádhera tak nedojímala, přestože ví, že se tady se svými příbuznými potká. A nešlo nevzpomenout na Sašu Kurikova. Kdo pomáhal odvézt jeho duši daleko na sever? A kdo teď nalévá vodku a zapaluje cigaretu Duchovi Pelymu?

Tomáš Boukal, Cesta mrtvých, Host, Brno, 2021