Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Deník Jiřího Ptáčka, 22. října – 4. listopadu 2021

23. 10. 2021 27. 10. 2021 1. 11. 2021 2. 11. 2021 3. 11. 2021

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Jiří Ptáček (1975) je kurátor výstav a výtvarný publicista. V obou oblastech působí jak na volné noze, tak i v rámci rozličných institucí. Dramaturgicky vedl například Galerii Měsíc ve dne nebo Fotograf Gallery, a jako šéfredaktor i mezinárodní časopis Umělec. Deset let psal pro výtvarnou rubriku časopisu Nový prostor. Výrazným způsobem pak spoluutváří kulturní prostor českobudějovický, ať už pozorností k práci konkrétních umělců, provozem galerie nebo kulturně-společenského magazínu Milk&Honey. Je také místopředsedou celorepublikového Spolku Skutek, který hájí zájmy osob působících v oblasti výtvarného umění. V roce 2015 mu byla udělena Cena Věry Jirousové za výtvarnou kritiku.

 

22. 10. pátek

Vyhradit si čas. Vždy ráno poté.
Co vybrat? Deník jako konceptualizace všednodennosti.

Odpolední vycházka se psem a dvěma zástupci týmu, který má České Budějovice připravit na Hlavní evropské město kultury. Nezvolil jsem dobře. Nemohu se soustředit na stromy a řeku. Pes mi uteče za fenou. Jsem na ty dva trošku protivný, když mi položí otázky, na které by si podle mě měli odpovědět sami, ale zároveň mi nejde dobře formulovat, z čeho pramení moje nedůvěra v to, že tohle město má být tím hlavním. Přenáším na ně svou představu o neschopnosti a pohodlnosti těch, kteří je o tu práci požádali.

23. 10. sobota

Ráno na vycházce se psem procházím nejprve kolem dvou těly vycpaných spacích pytlů a o kus dál kolem improvizovaného stanu zčásti schovaného mezi stromy. Z toho, že se vstupní štěrbina poslední dobou nepohnula, si potvrzuji, že ho nikdo neobývá. Bezdomovci jsou mi ze záhadných důvodů nějak blízcí. Snad proto, jak často na ně každý týden narážím na nádražích, na vycházkách i v Praze na Jarově, kde dříve obývali opuštěnou zahrádkářskou kolonii, než na jejím místě postavili Kaufland a oni se přesunuli na betonové schodiště u Alberta. Odumírají tam a někdy hádají o zbytky důstojnosti. V jednom z těch dnešních spacích pytlů patrně spí muž středního věku, se kterým vždy rád prohodím pár slov. Je usměvavý, ale je to on, kdo mi vždy poví, že tím usměvavým jsem já. Většinou si povíme něco o počasí.

Dočítám katalog sochařské sbírky v Hořicích. Nejpřekvapivější je kapitola o její akviziční politice: část sbírky vznikla tak, že na zdejší kamenosochařské škole sochy provedli. Šlo by to i dnes? Byl by to reálný model jejího rozšiřování? Při současném spektru sochařských přístupů?

Voláme si s V. Říká, že T má potvrzený covid. Separuje se v pokoji. Mám o něj obavy, protože je starý, nemocný a neočkovaný.

Spustila se mi rýma.

24. 10. neděle

Telefonuji si s V. Špatně se mu dýchá. Prosím ho, aby se dal otestovat. Říká, že ho T doprovodí.

Přepisuji rozhovor s A.

Rýma. Když nepřepisuji, ležím.

25. 10. pondělí

Přepisuji rozhovor s A. Při opakovaném poslechu a zapisování nahrávky něčí řeči si nejlépe všimnete, jak mluví. Některé jsou něco jako magické formule: naznačují, čeho si zpovídaný váží, nebo o čem naopak nechce mluvit. U A sleduji, že se nikdy nechce vyvyšovat nad ostatní. I kdyby náhodou mohla. Pro grafickou designerku je to skvělá dispozice.

Rýma. Je mi vlastně stále hůř. Zvažuji, jestli nezrušit zítřejší cestu do Prahy. Samotest je negativní.

26. 10. úterý

Večer jsem si vzal paralen a uprostřed noci se probudil zpocený. Ráno se ale cítím dobře. Rýma ustoupila.

Praha. Do výuky na UMPRUM mám více než dvě hodiny, a tak jdu městem pěšky. Dvě (příznačné) fronty: před očkovacím centrem a u budovy PRE v Jungmannově. Pocit, který se mě zmocní, když vidím lidi čekající na přepsání energií, aby se zachránili před monstrózními zálohami od dodavatelů poslední instance, se nedá nazvat jinak než hluboké zoufalství.

Výstava J v Galerii Kritiků: Proboha, co se stalo? Naprosté tápání. Výstava vypadá jako od několika autorů.
Výstava P v Galerii Václava Špály: Na jeho malování jsem si nikdy nezvykl. Předvádivý přednes, laciná mutantní estetika, jakási přímočará nabubřelost postaršího rockera. Polovina obrazů podle mě má určitý potenciál, ale P to zjevně takhle nevidí.

Výuka. Poté spěchám na vernisáž výstavy P a J. Kvůli epidemii se opozdila o rok a půl. Tehdy – někdy na začátku roku 20 – jsem jí napsal jeden z textů do katalogu a teď – někdy před týdnem – zjistil, že výstavu zahajuji. Neprotestoval jsem. Mohli se mě ale zeptat a já bych se snažil říct „ne“. Každopádně se dostavím a jako druhý mluvím venku před Betlémskou kaplí. První mluvil básník a jejich kamarád, zajímavě a tiše. Lidem to ale přišlo dlouhé. Měli poznámky, že už jim je zima. Mluvím tedy nahlas a chci toho říct co nejméně. Chválím (hájím) prvního řečníka, snažím se být stručný, ale po nějaké době se přede mě postaví muž, natáčí si můj proslov na telefon a pronese rádoby vtipnou poznámku. Zjevně hodlá hodovat na mrtvole tohoto nešťastného rituálu. Mám chuť vyrvat mu mobil z ruky a narvat mu ho do chřtánu. Někdy mívám pocit, že na vernisážích mluvíme pouze proto, aby ostatní měli co kritizovat. Představa na něm uskutečněného násilí mě ale těší.

Vernisáž výstavy M v Ateliéru Josefa Sudka. Zelená tkanina, kterou si lidé připínají na ploty, aby jim nebylo vidět do zahrad, ale oni viděli do „zeleně“, vymezuje koridor postupu. Fotografické montáže jsou docela nezajímavé, ale výstavu uzavírá poutavý text o naší představě soukromí. Syrové provedení a určitá „nehezkost“ plotů mi jsou mi bližší než všechno, co jsem dneska viděl.

Vybavuje se mi, jak jsem před několika dny procházel pod lešením zabaleným do obdobné textilie. Nikoho jsem neviděl, pouze slyšel zvuk škrábání zednických lžic a tlumený hovor (asi) v ruštině. Práce neměla být vidět, dělníci neměli být vidět. Co všechno má zůstat skryté, abychom nebyli rušeni?

27. 10. středa

Do Prahy za mnou přijíždí P s dětmi. „Zázraky evoluce“ v Národním muzeu. Pozoruhodný fail! Živá příroda vyprezentovaná v naprosté oddělenosti. Ryby s rybami, savci pouze s jinými savci. Koexistence pouze v hranicích vědeckého třízení živočišných druhů. Sázka na akumulace vycpanin. Hluboká pochybnost, jestli takto vyprávěný zázrak evoluce může pomoct hlubšímu pochopení organického světa. Tohle je zcela non-enviromentální. Následně deja vu v expozici hornin. Na stejné defilé kamení jsem se díval jako dítě před takovými pětatřiceti lety. A nic se o nich nedozvěděl. Zamýšlí se v NM někdo nad tím, co o šutrech lze vyprávět? Panteon. Další konzervovaná minulost, i když zde je to asi v pořádku, protože tady si na současnost nikdo nehraje. Tohle je mauzoleum. Vyprávím M o lidech ze sochařských podobizen a ji to zajímá méně než šlapat pouze na bílé dlaždice na podlaze. Na každý pád: Božena Němcová je zde jedinou ženou (a M je žena) a nejmladším ze všech je Edvard Beneš. Chce-li Národní muzeum uchovávat tento památník patriarchální české společnosti, neměla by popřemýšlet i o jeho dnešní paralele? V nové budově? A zase: jak by vypadal?

Odpoledne AVU. Po nemoci se cítím unavený, a tak do ČB odjíždím s vědomím, že ještě ulehnu. Vlak je přeplněný studenty, kterým začaly prázdniny. Sedí na podlaze pod kolostavy, stojí v uličkách.

28. 10. čtvrtek

Ležím.

Co psát, když jsem se rozhodl nepsat o rodině. Co vám je do ní. Tenhle deník nevzniká z potřeby zapisovat si. Vlastně si cením toho, že řadu věcí zapomenu a dny navzájem splynou. Je konstruktem pro čtenáře. A těm do mé rodiny nic není.

Každopádně, nenapsal-li jsem to, tak každé všední ráno dělám snídani a pak venčím psa. Někdy s P vstáváme společně, jindy ji nechávám dospat, ale děti či kňourající a poštěkávající pes ji stejně vzbudí. Když nejdou samy spolu, tak s dětmi do školy, pak se psem do parků a na louky. Dopolední práce u počítače. Kdo půjde vyzvednout M? Kdy přijde A? Kdo bude pracovat, kdo bude s dětmi? Kdo hlídá, aby se holky nedívaly na pohádky dlouho? Permanentní domácí úklid. Teď ale ležím a většinu dělá P.

29. 10. pátek

Ležím.

Volá mi V2, ale neberu mu to. P chce aspoň online schůzku, ale mně se takhle vymýšlet výstavu nechce. Ostatně v uplynulých dvou týdnech jsem mu nabízel všechen volný čas, který jsem měl, ale on měl vždy nabitý program.

Je psaní deníků placenou prací? Vlastně jsem se nezeptal.

30. 10. sobota

Jsem doma sám. R mě před několika dny požádal, jestli bych se podíval na jeho žádost o tvůrčí stipendium. Scházíme se a celé odpoledne ji přepisujeme.

31. 10. neděle

Pokouším se dopsat texty pro Milk and Honey. Jde to ztuha. Nejde to vůbec.

1. 11. pondělí

Po cestě z ranního venčení to beru podél vily, která mě nepřestává udivovat. Před rokem mi ji ukázala P. Vyzrálé podnikatelské baroko již tehdy obývali feťáci, zjevně v ní v minulosti hořelo a v sazích nad garáží bylo lze nadále číst později ukradený nápis „Kouzlo krásy“. Za tu dobu jsme se o jejím majiteli – prý provozovateli bordelů a později uvězněnému narkomanovi – slyšeli mnoho. Vymlácenými okny je vidět do přízemní haly s mozaikovým bazénem, chybějícími okny a vyvalenou stěnou v patře zase do sutí zaplněných pokojů. V jeden okamžik někdo do plotu vevázal nevídanou spoustu oděvů (nejspíš vylovenou z kontejnerů na textil), pak zase ořezal stromy tak, že po nich zbyly pouze metrové pahýly. Hmoty dřeva a cihel přeskupuje před okna a zase jinam. Někdy je z útrob domu slyšet šramocení. Podle zpráv, které občas dostáváme od místních pejskařů, prý majitele už propustili a je to tedy on, kdo provádí zjevně bezcílné a smutně fascinující úkony.

Spolu s J dnes podáváme žádost o pronájem prostoru ve Slávii. Jestli ho dostaneme, povedeme spolu první půlrok příštího roku kulturní prostor. Na starosti budu mít malou galerii a další audiovizuální program. Peníze na to nemáme žádné a zaplatit to musíme z toho, co si vyděláme na občerstvení. Je to terno, protože nemůžeme počítat, že si na tom něco vyděláme. Otestujeme si, jestli by v Českých Budějovicích takový formát mohl fungovat dlouhodobě. Můj cíl: zjistit, jestli v mladé generaci 20+ lze vzbudit zájem o vizuální umění jejich generace. Tomu se ve všech ohledech přizpůsobím. Ale chce to v tomhle městě vůbec někdo?

Volám V, ale vezme to T. Po injekci protilátek se mu dnes prý poprvé daří lépe.

2. 12. úterý

Praha. Zítra se mám sejít s V2, tak jedu do DOX na výstavu věnovanou jeho osobě. Mají zavřeno. Jdu pěšky Prahou 7, potkám K, která tu někde restauruje obrazy, a protože mám nečekaně chvíli volna, tak se vnutím k J do ateliéru. Jsem u něj podruhé za měsíc, ale podél stěn má zase rozestavěné nové obrazy. Pracuje hodně a z obrazů je znát, že poslední dobou maluje rychle. Piji kávu, bavíme se a on u toho napíná plátno.

Se studenty do Berlínskýho modelu. Pak do pražského bytu spát.


3. 11. středa

Vstávám brzy, odesílám podklady kurátorce výstavy v 8smičce, která chce vystavit fotky V, jen neví jaké. Její žádost mě trochu rozhořčuje: chce V vystavovat, ale zjevně jeho práci moc nezná. V deset schůzka v GHMP kvůli art re use, pak rychle do ateliéru k P. Domýšlíme výstavu v Brně. Jsme blízko, akorát tam musíme příští týden zajet. Také abychom galeristu přesvědčili, ať si od nás nechá zničit stěny.

Odtud na Karlínské náměstí za V2. Sedíme na malých pivech. Do ateliérů se vypravujeme, až když se stmívá. Rozbalujeme plátna na podlaze, v nažloutlém světle žárovky jsou barvy a struktury trochu otupělé. Zaujmou mě ale objekty vykukující ze skladiště krabic a bublinkových fólií.

Společným taxi do DOX na komentovanou prohlídku. Výstava jako pocta je riskantní žánr, ale pozvaní autoři a autorky se s ní vyrovnali citlivě. Nádherně mohutný mural uhlem od A, dojemně elegantní „muzeum“ šatů Marie Callas od M. Malby / textové anagramy + vycpaná hyena z Národního muzea (!) od J. Kde je J konec? Už dlouho jsme se neviděli. Navrch mimořádná plastika od Karla Erdmanna! 1930! Kurátor O mi říká, že je to jediná socha, která se od něj dochovala. Vystudoval akademii, zahynul zkraje války. Němec? Soukromá sbírka? Kdy konečně aspoň NGP včlení do svých stálých expozic umění českých Němců?!

4. 11. čtvrtek

Ráno venčím psa. Všímám si, že za ty dva dny, co jsem tu nebyl, listí stromů podél Malše znachovělo. Jako obvykle proklouznu stromořadím až na břeh řeky a dívám se na hrot ostrova mezi dvěma rameny Malše. Pohledem opět hledám břízu, která mi kdysi v jasu slunce připomněla postavu s rozevřenou náručí. Skláněla se nad mladšími stromky, jako by je chtěla obejmout. Tehdy jsem na chvíli zaslechl zvuk vzdálených zvonů, než mi tedy došlo, že ho vydává těžký nákladní automobil, který na silnici podél druhého břehu jede ke stavbě obchvatu. Také tentokrát břízu vidím, ale postavu ne. Pokolikáté už ne.

Volá mi A. Vyptává se, jak jsem dopadl u V2. Ptá se, o čem podle mě bude jeho výstava s V. Melu něco o těle, deformaci a stáří. Také V se nedokáže nakreslit, když se dívá do zrcátka, a tvář se mu všelijak kroutí a hroutí. Nakreslí se jedině tehdy, když si vlastní podobu může vymyslet.

Volám V. Nebere to.