Poezie Kultura

Georg Trakl

Autoportrét Georga Trakla z roku 1913. Repro Univerzita Innsbruck

Dvě podzimní básně Georga Trakla (1887-1914): v originále a v překladech Romana Kopřivy pro KN.

 

JEDNOU ZA JESENNÍHO VEČERA

KARLU RÖCKOVI

Hnědá ves. Cos temného zřít, jak kráčí
často kol zdí, jež v jeseni se pnou,
postavy: muž i žena, mrtví jdou
a v chladných jizbách jim ustlat ráčí.

Chlapci si hrají. Těžké stíny klesnou
na hnědou močůvku. Děvečky jdou
vlhkou modří a občas pohlédnou
z očí, z nichž noční zvony hlesnou.

Co osamělo, hospodě je věrné;
poslušně dlí pod temným klenbovím,
zlatým obláčkem dýmu opřádaný.

Však vždy je to vlastní blízké a černé.
Zpitý dumá v stínu starého klenboví
o divých ptácích a jich stěhování.


EIN HERBSTABEND

An Karl Röck

Das braune Dorf. Ein Dunkles zeigt im Schreiten
Sich oft an Mauern, die im Herbste stehn,
Gestalten: Mann wie Weib, Verstorbene gehn
In kühlen Stuben jener Bett bereiten.

Hier spielen Knaben. Schwere Schatten breiten
Sich über braune Jauche. Mägde gehn
Durch feuchte Bläue und bisweilen sehn
Aus Augen sie, erfüllt von Nachtgeläuten.

Für Einsames ist eine Schenke da;
Da säumt geduldig unter dunklen Bogen,
Von goldenem Tabaksgewölk umzogen.

Doch immer ist das Eigne schwarz und nah.
Der Trunkne sinnt im Schatten alter Bogen
Den wilden Vögeln nach, die ferngezogen.

 

In: Georg Trakl: Dichtungen und Briefe. Hrsg. v. Hans Weichselbaum. Otto Müller Verlag, Salzburg-Wien, 2020, S. 59.

DUŠE ŽIVOTA

Rozpad, tma listím lije hustá,

jeho mlčení vládne v lese.

Přízračně se ves k zemi snese.

V černých větvích šeptnou sestry ústa.


Samotář zvolna jinam míří,

v temnu cest hádat na pastýře.

Ze stromořadí tiše vyjde zvíře,

když víčka se božstvím šíří.


Modrý proud stéká dolů šumně,

večer se ukazují mraky;

duše andělsky mlčí taky.

Času figury mizí umně.


SEELE DES LEBENS

Verfall, der weich das Laub umdüstert,

Es wohnt im Wald sein weites Schweigen.

Bald scheint ein Dorf sich geisterhaft zu neigen.

Der Schwester Mund in schwarzen Zweigen flüstert.


Der Einsame wird bald entgleiten,

Vielleicht ein Hirt auf dunklen Pfaden.

Ein Tier tritt leise aus den Baumarkaden,

Indes die Lider sich vor Gottheit weiten.


Der blaue Fluß rinnt schön hinunter,

Gewölke sich am Abend zeigen;

Die Seele auch in engelhaftem Schweigen.

Vergängliche Gebilde gehen unter.


In: Georg Trakl: Dichtungen und Briefe. Hrsg. v. Hans Weichselbaum. Otto Müller Verlag, Salzburg-Wien, 2020, S. 34