Kultura a umění Zahraničí,Kultura

Hledání rodičů na Frankfurtském knižním veletrhu

Dülek Güngörová. Foto: Amélie Losierová Henning Ahrens. Foto: Georg Wendt/dpa Christian Kracht. Foto: Noa Ben-Shalom/dpa Sasha Salzmannová. Foto: Georg Wendt/dpa Obrázek nebo fotografie#40437

Mnoho nových německých knih se věnuje matkám a otcům. Nejde přitom ani tolik o zúčtování; ústředním tématem je přibližování se k nepochopenému.


Klábosení v kuchyni. Známá prostředí a pachy. Pocity. Zkrátka každodenní zkušenosti. Právě o tohle jde při přemítání o vlastních rodičích. O poslední věci jako je smrt, demence, uznání, útěcha a zármutek. O to, že vlastní rodiče zůstanou asi navždy tak trochu záhadou.

Oběma zmíněným oblastem, totiž každodennosti a posledním věcem člověka, se věnuje i literatura – a také tomu, jak je učinit sdělitelnými. Není tedy možná zas až takovým překvapením, že se v současnosti tolik románů zabývá vztahy dětí – už dospělých – k jejich rodičům. Pozoruhodné jsou ale posuny ve způsobu, jakým se to děje. Úžasné je i to, na kolika úrovních se to děje. Je opravdu neobvyklé, kolik spisovatelů a spisovatelek v současné době píše o svých rodičích.

Například Christian Kracht, který v románu „Eurotrash“ posadil vypravěče a jeho starou matku do taxíku, aby bezcílně křižovali Švýcarskem, rozhazovali peníze a přemýšleli o neblahé rodinné historii. Nebo Monika Helferová, která v románu „Vati“ (Tatínek) zpracovává životní příběh svého otce, který přišel na svět v nejchudších poměrech jako nelegitimní syn sedláka a děvečky. Číst a psát se naučil sám.

Nebo Sasha Marianna Salzmannová, která přijela do Německa se svou rodinou jako desetiletá a v románu „Im Menschen muss alles herrlich sein“ (V člověku musí být všechno nádherné) popisuje, že generace jejích rodičů vlastně vůbec nechce porozumět svému životu, jak doopravdy proběhl, a teskní po zaniklém Sovětském svazu. Nebo Henning Ahrens, který románem „Mitgift“ (Věno) postavil komplikovaný literární pomník svému otci. Nebo Dilek Güngörová, která nechá v románu „Vater und ich“ (Otec a já) hlavní postavu zajet do její švábské rodné obce, aby tam se svým otcem několik dní mlčela u kuchyňského stolu. V tomto seznamu by se dalo pokračovat.

Uznávám, že ohlásit na začátku knižního veletrhu nový literární trend může být vcelku sporné. Vyhledáte pár tematicky blízkých románů, dáte tomu nálepku – a už v příštím okamžiku potřebujete všechno zase rozebrat na součástky, protože při tom pustíte ze zřetele spoustu jiných témat, knih a odlišností. Ale přece: Obracet se k rodičům je teď v německojazyčné literatuře zřetelným trendem a člověk se prostě musí alespoň trochu podivit nad tím, v kolika široce diskutovaných, hodně vychvalovaných a už také hodně prodávaných současných románech se tento trend objevuje.

Samotný tento obrat není ničím novým, probíhá už nějakou dobu. Novinkou ale je, že mnohé ze současných románů popisují setkání s rodiči jaksi navzdory všemu odcizení mezi generacemi. Přitom už nejde jen o to, pochopit život rodičů. Přinejmenším pod povrchem představují tyto romány něco jako nabídku k rozhovoru určenou generaci rodičů. Zároveň vždy také upřímně popisují, jak je ve skutečnosti těžké tento rozhovor čestně a otevřeně vést.

Tím tyto romány rozvíjí další téma, které německy píšícím autorům a autorkám zjevně leží na srdci. Individuálním životním příběhem ukrytým za rodičovskou instancí se v minulém roce zabývali například Michael Kleeberg, Frank Witzel a Nora Gantenbrinková. Někdy museli to, co je na daném příběhu individuální, přímo vyškrábat z nánosu klišovitých obrazů otcovství a mateřství. Jejich knihy pojednávají o úskalích života skrytých aspoň zčásti za maloměšťáctvím a také o tom, jak hluboce jsou životní dráhy stále ještě ovlivňovány válečnými nebo poválečnými zážitky i autoritářskými strukturami myšlení a obrazem rodiny z období nacismu.

Michael Kleeberg popisuje v díle „Glücksritter“ (Rytíř štěstěny) profesní prohry a krachy navenek solidně zajištěného muže. V knize „Inniger Schiffbruch“ (Niterné ztroskotání lodi) Franka Witzela se můžeme dočíst, jak byli jeho rodiče ochromeni svou vlastní přepjatou vůlí po vzestupu, často ze strachu, že udělají něco špatně. Nora Gantenbrinková se v románu „Dad“ vydává po stopách života svého otce (života posléze už veskrze neslavného), který odešel od rodiny a pod heslem sex, drogy a rokenrol se chtěl rozejít s Německem, které se právě vezlo na vlně hospodářského zázraku.

Přiblížení namísto zúčtování – pod tímto názvem soustředil novinář Ralph Gerstenberg tyto knihy v jednom rozhlasovém feature pro stanici Deutschlandradio. Formulace názvu má celkem vzato něco do sebe. Od literatury zúčtování 70. a 80. let minulého století, která zpracovávala dlouhé stíny účastníků války a nacistických otců, jsou současné knihy na hony vzdáleny. Je tomu tak už jen proto, že rodiče, o kterých se v nich píše, jsou příliš mladí na to, aby mohli zažít druhou světovou válku. Přesto však zůstali cizími lidmi.

Žádná touha po smíření

Před možným podezřením, že by se v těchto románech mohla prosadit touha po smíření, se jich však musíme bezpodmínečně zastat. Se spornou televizní tvorbou typu třídílného televizního filmu „Unsere Väter, unsere Mütter“ (Naši otcové, naše matky), která přikrášluje období nacismu, nemají nic společného. Mimochodem, už jen plurál „naši“ lze považovat za příznak historické nepřesnosti. Skutečně na dřeň jde vypořádání se s rodiči teprve tehdy, když jde o vlastní rodiče autora, tedy o „mého“ otce, „mou“ matku. Teprve pak je patrná houpavá půda, na níž takové narativní projekty stojí. Vypravěčka nebo vypravěč jsou koneckonců přímou součástí vztahu mezi rodičem a dítětem.

Skutečně na dřeň jdou Michael KleebergFrank Witzel a Nora Gantenbrinková, každý po svém. Do psaní se zde daly děti, které se mezitím v životě samy postavily na vlastní nohy. Jejich psaní začíná až po smrti příslušného rodiče. Ústředním motivem je nejprve porozumění. To se totiž ukazuje jako obtížné. Vůbec ne, nebo alespoň ne vždy proto, že by existovala nějaká velká dosud zamlčovaná rodinná tajemství, ale proto, že se život od formativních let rodičů celkově změnil. Ve všech uvedených knihách je jejich život nejprve nutné probádat. Dokud žili, nebyla zjevně příležitost hodit role otců, matek a dětí za hlavu a promluvit si spolu vážně a otevřeně jako člověk s člověkem.

Děti, které dospěly, zkoumají po smrti svých rodičů jejich život – do tohoto schématu lze z nejnovějších románů dobře zasadit knihu Moniky Helferové „Vati“ (Tatínek), neboť přesně to se zde děje: rakouská autorka narozená v roce 1947 vypráví o životě svého otce bez falešného studu a se všemi ambivalencemi.

Ale už neméně úspěšný román Christiana Krachta „Eurotrash“ se z tohoto schématu vymyká, když si vyfabuluje poslední setkání mezi synem-vypravěčem a stárnoucí matkou a obsáhle ho vykreslí s mnohými groteskními a tragikomickými momenty. V této rodinné historii hrají důležitou roli kolaborace s nacisty i únikové postoje. Christian Kracht zveřejnil před několika lety případ zneužití, jehož obětí se stal na internátu, přičemž jeho rodina nebrala vážně. V románu jsou tyto souvislosti popsány a současně je karikováno jejich zpracování – je to proměnlivá literární hra. Setkání s matkou získává v průběhu románu téměř pohádkové rysy, což lze možná číst i jako odkaz na to, jak obtížně se takové rozhovory uskutečňují v realitě. Ještě něco je důležité: prosadilo se #MeToo. Mezitím se tedy stalo samozřejmostí, že se o případech zneužívání musí veřejně mluvit. To však neznamená, že se tím stalo jednodušším mluvit o tom s vlastními rodiči, kteří takové zneužívání – byť jen tím, že se dívali jinam – jednak kryli, jednak možná sami zažili.

Ze Sovětského svazu do Německa

Jak málo samozřejmá je zdařilá výměna názorů mezi generacemi, lze vyčíst z románu Sashi Marianny Salzmannové „Im Menschen muss alles herrlich sein“ (V člověku musí být všechno nádherné). V jeho první polovině autorka rekonstruuje život žen v Sovětském svazu: stísněné životní podmínky, korupce ve vzdělávacím i zdravotnickém systému, posléze přestavba, Gorbačov, turbokapitalismus a rozpad Sovětského svazu na společnosti, které samy sebe definují nacionalisticky. Ve druhé půli knihy pak dochází ke zlomu. V ní jde o vztah mezi rodiči, kteří mezitím z Ruska nebo Ukrajiny emigrovali do Německa, a jejich už v emigraci narozenými dětmi. Velmi zřetelně se při tom ukazuje, jak hluboce otřesy světových dějin narušily kontinuitu rodinných příběhů. Rodiče se uchylují k velebení starých údajně dobrých časů. Děti už tyto příběhy nechtějí poslouchat. Je zapotřebí literatury a do detailu promyšlené románové konstrukce, aby bylo možné tyto natolik rozdílné životy vůbec nějak pojmout dohromady.

Sasha Marianna Salzmannová vypráví o specifických zkušenostech exsovětské emigrantské scény, z jejího románu však lze vyčíst i něco obecného: svět, ve kterém žijeme tady a teď, se zásadně liší od toho, v němž vyrůstala generace našich rodičů. Lze to vztáhnout k historickým změnám, které jsou spojeny s rozpadem východozápadního rozdělení světa, ale i k vývoji, jakým je digitalizace a rozmělňování ustrnulých rolových modelů mezi rodiči a dětmi a muži a ženami.

Na vztahy mezi rodiči a dětmi to má nesmírný dopad, který je tematizován v současných románech: generace rodičů už nepředstavuje mocnou společenskou realitu, do níž se generace dětí nejprve musí vpravit, nebo proti níž se může bouřit. Daleko spíše se musejí děti i rodiče potýkat se situacemi, které jsou pro ně nepřehledné a náročné.

Tím dochází k posunu vyprávěcích rámců. V klasických literárních přístupech k psaní o rodičích fungovali přinejmenším otcové a – méně zjevně – i matky jako představitelé vládnoucího společenského řádu, ať už to bylo v „Dopisu otci“ Franze Kafky, „Abschied von den Eltern“ (Rozloučení s rodiči) Petera Weisse či v některých pasážích románu „Buddenbrookovi“ Thomase Manna, ve kterých mladý Hanno tajně po očku pozoruje svého otce a zjišťuje, jak náročné je pro něj zachovávat navenek společenské dekorum.

Příklon k rodičům jako nabídka k rozhovoru

Přesné pozorování rodičů bývá v těchto klasických textech spojeno s kontrolou a s pokusem vyrovnat se s uvedenými subtilními společenskými požadavky a oidipovskými hrozbami vzešlými od rodičů. U Sashi Marianny Salzmannové je tomu jinak. Příklon k rodičům, a tím i nabídka k rozhovoru obsažené v románu, spočívá mnohem spíše ve snaze dát i rodičům příležitost se konečně realisticky podívat na vlastní životní příběh.

Jedna z dcer u Salzmannové na jednom místě říká: „Když se podívám na vzpomínkové texty různých lidí z bývalého Sovětského svazu, mám pocit, že spolu nikdy nemluvili a vůbec nevědí, že […] žili docela rozdílné životy v zemi, o které se říkalo, že zná jen jednu cestu, jednu možnost. Nikdy se to ani nedozví, protože spolu mluví jen v citátech spisovatelů, kteří zemřeli před stovkami let.“

Nejen na tomto místě se zdá, jako by tento román vzal rodiče za ramena a třásl jimi. Poznámka na okraj: například knihy Annie Ernauxové nebo naposled Tove Ditlevsenové názorně ukázaly, jak těžké byly na cestách minulým stoletím právě životy žen. Zdá se, že romány, jako je ten od Sashi Marianny Salzmannové, apelují na generaci vlastních rodičů právě z tohoto hlediska: neobelhávejte se, neskrývejte svá zranění! Právě to, že budeme mluvit o těžkých životních podmínkách života, nás svede dohromady – i proto, abychom je už nechali za zády a odteď se nám mohlo dařit lépe.

Romány jako „Mitgift“ (Věno) Henninga Ahrense ale názorně ukazují, že psaní o historii vlastní rodiny je ještě stále do určité míry tabu. Děsivé stránky rodinné historie – v pozadí stojí sebevražda otce, a ještě hlouběji za tím nacionálně socialistické smýšlení generace dědů – jsou zde popisovány tak, jak se někdy dalekohledem pozoruje slunce; člověk se nedívá rovnou do něj, ale nechá zářivé světlo dopadat na list papíru.

Životní realita vyprávějících dětí se od světa rodičů může výrazně odklonit i bez vlivu velkých, celosvětově převratných změn. Na úrovni každodenního života jsou stejně tak rozhodující individuální příběhy společenského vzestupu, vzdělání a profesní dráhy. V minulém roce tak vzbudil velkou pozornost debutový román Deniz Ohdeové „Streulicht“ (Rozptýlené světlo), protože ukazuje, jak těžký je ve skutečnosti společenský vzestup pro dceru z dělnické domácnosti s nízkou úrovní vzdělání. S velkou naléhavostí jsou popsány scény, ve kterých tato dcera, která se četnými oklikami přece jen dostala na studia, přijíždí domů do frankfurtské čtvrti Höchst za otcem, který celý svůj profesní život „máčel hliníkové plechy v louhu“ a s nímž dcera prakticky nenachází společnou řeč. Tyto scény pojednávají o tom, že člověk, kterému se poštěstí vzestup skrze vzdělání, nechává své blízké někde daleko za sebou, což se může pojit nejen s nejistotou, ale i se špatným svědomím.

Můj otec gastarbeiter

Podobnou konstelaci najdeme v románu Dilek Güngörové „Vater und ich“ (Otec a já). Dcera, která pracuje jako rozhlasová redaktorka v Berlíně, se vrací do Bádenska-Württemberska, kde její otec jako „hostující pracovník“ čalounil pohovky, křesla a židle, a kde nyní žije jako důchodce. Také ona poznává, že je na hony vzdálena světu svých rodičů.

I to něco vypovídá o současné realitě života. Nároky na otce a matky se během jedné dvou generací výrazně změnily. Dnešní sendvičová generace už v mnoha případech nechce plnit rodičovskou roli tak distancovaným a odcizeným způsobem jako její vlastní rodiče, ať už z jakéhokoli důvodu. Současně však má stále ještě co do činění s vlastními rodiči, kteří nedokáží dostát dnešním komunikačním měřítkům.

Co si počít? Zajímavé je, že se vlastně nejedná o rodinné romány v pravém slova smyslu. Mnoho současných románů se schématům rodinného románu spíše vymyká a pojednávají o dvoustranných setkáních dítěte a rodiče. Nejde v nich o záchranu rodinných svazků, ale o nalezení roviny, v níž se mohou dítě a rodič spolu vůbec bavit jako člověk s člověkem. Dost těžký úkol.

===

Německé knihy o rodičích

Christian Kracht: „Eurotrash“, 224 stran, Kiepenheuer & Witsch, 22 EUR

Monika Helfer: „Vati“ (Tatínek), 176 stran, Hanser Verlag, 20 EUR

Sasha Marianna Salzmann: „Im menschen muss alles herrlich sein“ (V člověku musí být vše nádherné), 384 stran, Suhrkamp, 24 EUR

Henning Ahrens: „Mitgift“ (Věno), 352 stran, Klett-Cotta, 22 EUR

Dilek Güngör: „Vaterundich“ (Otec a já), 112 stran, Verbrecher Verlag, 19 EUR

Michael Kleeberg: „Glücksritter“ (Rytíř štěstěny), 240 stran, Galiani Berlin, 20 EUR

Nora Gantenbrink: „Dad“, Rowohlt Verlag, 240 stran, 20 EUR

Deniz Ohde: „Streulicht“ (Rozptýlené světlo), Suhrkamp Verlag, 284 stran, 22 EUR

Text, který původně vyšel 19. října 2021 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.