Fejeton Kultura

Lesk a bída pandemříše

Foto Tomáš Koloc.

Zápisky co autor v vzpomínce na Berta Brechta píše

25. září 2021

Dnes se mi zdálo, že jsem v Paříži v nějaké české knihovně, kam jsem vyslán českou kulturní organizací. Kolegyně tam zařazuje nové knihy a já vymýšlím o čem z těch starých udělat výstavu. Pak přijdu na to, že výstavu uděláme z knih slavného Pařížana A. J. Liehma. Chceme jít s kolegyní ven z budovy, ale z té se nedá dostat jinak než výtahem – a do výtahů se pouští jen s testem, následkem čehož se před výtahy hromadí davy lidí. Jacques Rupnik jim tam ukazuje zdokonalená pouta se žlutým polstrováním – pro ty, kdo by snad chtěli vyjít ven ilegálně...

27. září 2021

Vrcholný výjev z dnešního dne: Do samoobsluhy vejde mladý muž s tričkem přes pusu.
„Stát!“ křičí prodavačka. „Kde máte roušku?“
„Nemám,“ řekne suše muž.
Prodavačka: „My vám ji prodáme.“
Muž: „A odkoupíte ji pak ode mě zase zpět?“

5. října 2021

Jsa opět na pevné noze se všemi povinnosti českého zaměstnance vzor 2021 jsem objevil historickou podobnost mezi okupací vojsky Varšavské smlouvy a pandemií SARS-CoV-2. Zatímco v 70. letech 20. století vyrostlo v každém větším československém městě 4 – 5 zbrusu nových sídel základních organizací SČSP, ve 20. letech 21. století máme v týchž městech 4 – 5 zbrusu nových odběrových center COVID-19.
Druhá věc, která je zajímavá, je, že ač jdu na testování poprvé a na pojištěnecké kartičce, která je jedinou informací o mně, kterou osádce testovacího centra dám k nahlédnutí, není nic než moje základní nacionále – zpráva, že jsem byl otestován negativně, mi po čtvrthodině objeví na telefonu, mailu i Facebooku a po pár dnech mi přijde do schránky…

12. října 2021

Miluška Duřtová mě pozvala na první setkání ze svého plánovaného bloku „Hvězdy mluvily kdysi k lidem…“, který vzniká ze někdejšího setkání Tycha de Brahe s Miluščiným krajem. Jel jsem vlakem do Nymburka, kde mě naložil Tomáš Bártl (se kterým jsem se naposled viděl v létě na pohřbu Zoe, která možná umřela jen proto, že jí za nouzového provozu nemocnic několikrát odložili transplantaci kostní dřeně…) a jeli jsme do Benátek nad Jizerou, kde jsme prožili krásný večer o dvou částech, během první z nichž Tomáš Boněk přednášel o Tychovi a ve druhé s námi Hana Giteva (dnes Adamcová) dělala eurytmii na téma jak se menší vesmírná tělesa otáčejí kolem větších. Na úplném začátku jsme měli vytvořit náhodné dvojice – a tou, s níž jsem vyšel do páru já, byla Sylvie Richterová (již jsem potom dal svoji knížku, která ji mile nadchla, ale to už je zas jiný příběh…)
Po akci jsem šel za Hanou Adamcovou, a když jsem zjistil, jak se jmenovala před rozvodem (jako student Akademie sociálního umění jsem Hanu Gitevu nikdy nepotkal, ale díky své pověsti se pro mě stala nejvyšší eurytmickou šajbou), vyprávěl jsem jí, jak nás na Akademii učily eurytmii Němka Gunhild von Kries a Švýcarka Christine Morf, a Christine s námi dělala tentýž oblíbený eurytmický cvik jako dnes Hana: stojící v kruhu se naráz předkloní a pak se zase zakloní. Christine si tehdy za pomoci překladatele dala spoustu práce, aby nám ten cvik vysvětlila, a já jsem ji upozornil, že to není nutné: stačí říct, že uděláme stejný pohyb, jako když se skládá a rozkládá nahřívač na knedlíky.
„Dobrý nápad,“ řekla smutně Christine, „ale to by posoudila spíš Gunhild. Ve Švýcarsku totiž na rozdíl od vás ze střední Evropy knedlíky nemáme…“
Hana se smála a ptala se mě, jak se jmenuju – načež byla překvapená zase ona. Ukázalo se, že čte léta moje články a moje jméno je na oplátku pojmem pro ni. Tož tak nějak kolem sebe obíháme my, planetky, které kromě našeho malého vesmíru zaplaťbůh nikdo jiný nezná.
Celá tahle krásná akce ovšem začala výjevem, který zmátl všechny ostatní návštěvníky, zatímco pochopitelný byl jen pro ty dva muže, kteří se káceli smíchy nad prezenční listinou. Tím prvním byl Tomáš Bártl a druhým já. Tu listinu totiž tvořil formulář se třemi kolonkami „1. Prohlašuji, že jsem bezinfekční“, „2. Rodné číslo“, „3. Podpis“. Když ji Tomáš vyplňoval, otočil se ke mně a šeptl: „Ty vole, není to náhodou proti dží dý pí ár?“
Absurdita dnešní doby, v níž jeden předpisový nesmysl popírá druhý, mě dohnala k záchvatu smíchu – kterým se Tomáš ode mě nakazil…

1. listopadu 2021

Příběh 1: Jedu s kamarádkou vozíčkářkou na jedno z nynějších povinných testování, ale zjišťujeme, že do testovacího centra nemají pro vozíčkáře nájezd. Jedna paní „téžpacientka“ z nabité čekárny nás upozorní, že za dveřmi leží jakýsi kovový nástavec, který pak společnými silami deset minut zkoušíme na schody nasadit, ale zjišťujeme, že to nejde, protože pasuje na úplně jiné (vyšší) schody. Pročež se obracíme, jmouce se hledat „přátelštější“ testovací centrum. Když ho najdeme, dáme se otestovat a platebními kartami značek, které jsou přesně vypsány na dveřích centra (jak moc jsem si před 9 lety během ošetření na pohotovosti v texaském Brazosportu přál, aby k nám nedorazila praxe zdravotnických zařízení, u nichž první, co si bude člověk moct přečíst na dveřích, budou loga bankovních firem…) zaplatíme 200 Kč za test + 50 Kč za potvrzení. Když se pak z testu vracíme, v MHD se odehraje…
Příběh 2: Moje postižená kamarádka se stane terčem „odpovědné ženy z lidu“, která začne na celý autobus hulákat: „Jste povinná mít respirátor, nemáte respirátor, okamžitě si ho vemte!“ a na moje vysvětlování, že lidi s mentální retardací jsou od nošení respirátoru osvobozeni, nedbá. Ztropí takový povyk, že nás i procházející revizor (s gestem průvodčího, který mi minulý týden v prázdném kupé řekl: „Musím vás upozornit, že si musíte vzít roušku. Kdyby lidi nebyli hovada a nepráskali, tak bych vám to neříkal...“) z útrpnosti mine – a ponechá nás bez kontroly.
Povzdech: Ach, jak moc se média, státy i celé lidstvo dokáží spojit, aby ve prospěch lukrativní zakázky globálních podnikatelů vynucovali používání něčeho, čehož prospěšnost vůbec není vědecky či sociologicky prokázána (současná pandemická opatření, GDPR…). U potřeby věcí už dlouhodobě zcela prokazatelně blahodárných a nezbytných (jako jsou nájezdy pro vozíčkáře nebo třeba neveřejnost člověkova soukromého telefonního čísla a domovní či mailové adresy…) ovšem jednotu médií, národa či dokonce lidstva čekat nelze. Globální reklama, která „jednotu všeho lidu“ vybuzuje, se pro tak nelukrativní věci totiž zdaleka nevyplatí ...