Kultura a umění Kultura

Konec starých časů na africký způsob

Afričanky se smějí rády, i když mnoho důvodů k tomu nemívají. Foto Nwadioramma, licence CC-BY-SA-4.0

Nigerijská prozaička Chimamanda Ngozi Adichieová se stala idolem feministek, její knihy však mohou být čtenářským zážitkem pro kohokoli.

O africké literatuře (ale nejen o ní) jsme už tradičně informováni hlavně na základě toho, co už mělo úspěch v kulturních centrech. Nobelova cena pro Abdulrazaka Gurnaha překvapila leckoho, nejen u nás. V českých médiích se vzápětí objevily poznámky, že žádné laureátovo dílo dosud nebylo přeloženo do češtiny – přitom již v roce 2012 v olomouckém časopisu Aluze vyšla Gurnahova povídka Klece. Ovšem z perspektivy pražských redakcí je Olomouc už vlastně taky napůl Afrika…

Zřejmě nejzářivější hvězda současné africké prózy Chimamanda Ngozi Adichieová si na nobelovku bude při svém věku nejspíš muset počkat (narodila se roku 1977 v Enugu, někdejším hlavním městě Biafry). Jinak se však již zařadila mezi světové intelektuální celebrity, neboť píše o věcech, kterým se dostává mediální pozornosti, jako jsou ženská práva nebo kultura postkolonialismu. V Africe jsou dnes samozřejmě originálnější autoři, například Angolan Pepetela s absurdně satirickým pohledem na společenskou realitu nebo Ben Okri s expresivním stylem inspirovaným dávnými legendami. Jenže přílišná originalita bývá na škodu úspěchu, nevejde se do novinářských zkratek ani do šablon požadovaných od dizertačních prací.

Po globálním bestselleru Amerikána vyšel v češtině i první román Adichieové Purpurový ibišek, který je podstatně komornější a méně společensky ambiciózní. Očima studentky Kambili Achikeové zde sledujeme náhlý rozpad její prominentní rodiny, který svým způsobem symbolizuje i konec iluzí o tom, že Afrika může snadno a rychle přijmout západní způsob života. Kniha zpochybňuje rovněž dogma o vzdělání jako legitimaci pro lepší budoucnost, když teta Ifeoma, která učí na univerzitě, říká: „Jenže dneska se ty holky vdávají čím dál dřív. K čemu titul, ptají se mě, když po škole stejně nenajdeme práci?“ Převažuje pocit bezperspektivnosti a bezmyšlenkovitého užívání přítomného dne, jedinou cestou k důstojnému životu se jeví odchod do zahraničí. K současnému světu tak patří i absurdní situace, kdy nigerijský kněz odjíždí jako misionář do Evropy, aby obracel na víru pravnuky lidí, kteří do jeho země kdysi křesťanství přinesli.

Navenek blahobytný život Achikeovy rodiny je řízen striktními pravidly a jakékoli vybočení je tvrdě potrestáno. Teprve po odchodu z otcovského domu Kambili poznává skutečný život včetně existenčních starostí a také zažívá první lásku, byť vzhledem k okolnostem nutně platonickou. Její vzpoura je – na rozdíl od řady evropských či amerických knih na obdobné téma – psychologicky uvěřitelná; otec je pro ni zpočátku nezpochybnitelnou autoritou a teprve postupně poznává, že opravdu není nutné žít v neustálém strachu z hříchu. Díky tetě a knězi Amadimu zjišťuje, že víra může být i zdrojem radosti a životní energie, nikoli věčné frustrace z vlastní nedokonalosti. Teta se na rozdíl od svého bratra Eugena nestydí za to, že má africké kořeny (autorka však tradiční svět nijak neidealizuje, pohanskou bohoslužbu líčí jako velmi podivné panoptikum, v němž mají hrůzu nahánět amatérsky zhotovené masky: „O tom, že jsou uvnitř lidi, se nemluví. Tos nevěděl?“), bere život s nadhledem a své děti vede k samostatnosti a nebojácnosti.

Autorka se celkem úspěšně vyhýbá černobílému moralizování. Otec není líčen jako sadistický primitiv, jeho manipulativní chování je celkem pochopitelným výsledkem řady vlivů: patriarchální africká tradice, kult selfmademanství i pocit permanentního ohrožení, který má u příslušníka křesťanské menšiny v převážně muslimské Nigérii svoji logiku. Jeho pedantství se dá chápat jako obrana proti okolnímu chaosu. Je duší církevního společenství a úspěšným podnikatelem, který podporuje místní chudé a navzdory riziku vydává noviny, otevřeně kritizující vládnoucí juntu. Drastické metody, jimiž vychovává své ratolesti, jsou v jeho pojetí nezbytným nástrojem k jejich úspěšnému začlenění do života. Neustále staví na odiv pohrdavý vztah k místnímu jazyku a starým zvykům, což se ale dá z jeho hlediska vysvětlit upřímnou snahou o povznesení vlasti přijetím vyšší civilizace, o které toho ovšem moc neví.

Kniha je psána realisticky a srozumitelně, po formální stránce nevybočuje z konvencí. Návaznost na africkou vypravěčskou tradici Adichieová projevuje schopností vytvořit životaschopné postavy i udržet čtenářův zájem o děj, aniž by se uchylovala ke zbytečným narativním efektům. Jazyk je na patnáctileté děvče možná až příliš spisovný, ale proč ne, koneckonců jde o vzornou studentku z bigotní rodiny. Nezapře se jistá míra didaktičnosti, projevující se i v symbolice spojené s Květnou nedělí jako zlomovým momentem příběhu, rytmus vyprávění je určován přírodními ději jako je příchod období dešťů, snaha Kambili a jejího bratra vymanit se z předem nalinkované životní dráhy je ztělesněna nezvykle zbarveným ibiškem, který dal knize název. (Z hlediska ortodoxní feministické ideologie by asi vadilo, že vzpouru proti otcovské tyranii vede hrdinčin bratr a ona se k němu jen pomalu a nesměle přidává, ale tento motiv naštěstí nehraje až tak velkou roli.)

Naštěstí občasný sklon k tezovitosti autorka odlehčuje řadou přesvědčivých detailů všedního života, její silnou stránkou je barvitý popis místních jídel, rostlin či zvyků. Africká realita plná vojenských převratů, korupce, nefunkčních institucí a sociální nerovnosti hraje v knize důležitou roli, avšak nepíše se jen o ní, lidé se snaží žít normální životy navzdory poměrům. Kambili si vedle ryze dospělých starostí najde čas i na dětské zábavy, jako je chytání létajících termitů. Navzdory tragickým událostem se dějiště knihy jeví málem idylicky: „(…) kuře tu platí za pochoutku, vaše sousedka je čarodějnice, která má na svědomí všechny vaše choroby, dívky tu touží přibrat a kdekdo tady navolno chová kozy a ty pak ožírají květiny sousedovi.“ Bohužel „modernizace“ znamená v současné Africe spíše ztrátu romantického svérázu a nástup bezohledného pragmatismu, odtrženého od minulosti i budoucnosti: „Všechno tady chátrá, jenže lidem je to jedno,“ konstatuje autorka, když s odstupem času navštíví rodné město.

Chimamanda Ngozi Adichieová: Purpurový ibišek. Přeložil Petr Štádler. Host, Brno, 2020.