Kultura a umění Domov,Kultura

Návrat Epopeje

Bratrská škola v Ivančicích (z Muchovy Slovanské epopeje)

Následujícím textem autorky z Moravského Krumlova, jejíž maminka byla přímým svědkem přestěhování Muchovy Slovanské epopeje v 50. letech a následných aktivit vedoucích k instalaci výstavy, se vracíme k velké události. Slavnostní vernisáží 10. září tohoto roku bylo potvrzeno obnovení krumlovská výstavy, poté, co Epopej byla na několik let za rozruchu kulturní veřejnosti odvezena z Krumlova do Prahy. Přinášíme podrobnou historii záchrany Epopeje od počátku 50. let 20. století.

Koncem června byla převezena Slovanská epopej, největší dílo ivančického rodáka Alfonse Muchy, z Prahy do Moravského Krumlova na zámek, kde byla odborně instalována do nově opravených místností, které odpovídají nejpřísnějším požadavkům pro umístění výtvarných děl. Návrat po deseti letech byl pro mnohé nečekaným překvapením, pro občany Krumlova radostnou událostí. Od 31. 7. 2021 byla výstava otevřena pro veřejnost.

Nic se neděje náhodou, ani v tomto případě, za vším je usilovná a vytrvalá práce představitelů města. Od schválení a odkoupení zámku od společnosti INCHEBA, získávání dotací na opravy, výběrové řízení a volba nejvhodnější firmy, která opravy provede. Ke stručnému výčtu hlavních kroků připočtěme další, včetně spolupráce s památkáři. A že vše nejde v tak rozsáhlé rekonstrukci hladce, o tom jsme byli informováni v Krumlovských novinách. Důležité je, že vše se podařilo a místnosti, kde byla plátna umístěna, odpovídají nejpřísnějším kritériím.

Krumlovská nabídka: Záchrana díla nežádoucího umělce

Pokud chceme vědět kdy se Slovanská epopej poprvé objevila v Krumlovském zámku, musíme se vrátit do padesátých let minulého století. V té době byl Moravský Krumlov okresním městem. Na okrese pracoval inspektor pro školství a kulturu, pan Rostislav Tálský, který byl na soukromé návštěvě v Brně a setkal se ve společnosti s Iljou Svobodou, majorem letectva RAF z Anglie. Jeho spolubojovníkem a přítelem byl Jiří Mucha. Od něj se dozvěděl o velkých starostech, které rodina Muchova prožívá nad osudem Slovanské epopeje. Tehdejší politická garnitura dílu Alfonse Muchy nepřála, nazvala jej buržoazním malířem, jeho dílo odsoudila a nepovolila mu pořádat výstavy.

Z neutěšené situace, kterou rodina Muchova prožívala, našel východisko pan Tálský tím, že navrhl přestěhování Slovanské epopeje na zámek do Moravského Krumlova, ležícího v blízkosti jeho rodných Ivančic. S nápadem na záchranu Slovanské epopeje se svěřil předsedovi Okresního národního výboru Jaroslavu Jandíkovi. Ten byl myšlenkou na vystavení Slovanské epopeje v Krumlově nadšen a podnikl další kroky z titulu své funkce. Pověřil tajemníka ONV JUDr. Lubomíra Slezáčka, aby navštívil paní Marii Muchovou, vdovu po A. Muchovi, a celou záležitost se stěhováním obrazů po právní stránce zabezpečil. Paní Muchová zpočátku váhala dát souhlas ke stěhování, vzhledem k tomu, že její manžel věnoval umělecké dílo městu Praze. Proto se chtěla nejdříve poradit se svými přáteli. Návrhem představitelů Moravského Krumlova byla mile překvapena. V té době byla velmi rozrušena chováním úřadů k ní, k dílu jejího manžela a jejich synovi Jiřímu Muchovi, který byl v Praze uvězněn.

Rozhodla se přijmout nabídku Mor. Krumlova, vyjádřila prosbu, aby JUDr. L. Slezáček přišel ještě jednou na domluvu. Na druhé návštěvě paní Muchová nadšeně souhlasila s přestěhováním Slovanské epopeje do Mor. Krumlova. Věřila, že o dílo jejího manžela bude dobře postaráno, když se vrací do jeho rodného kraje. Poslala děkovný dopis, který je významným dokladem městské kroniky.

Jedenáctého dubna 1950 byly obrazy dopraveny dvěma stěhovacími vozy do Mor. Krumlova a uloženy do suchých prostor zámku. Stěhování z Prahy organizačně zajišťovali pan Josef Staroštík, ředitel Lacrumu a amatérský malíř, Jan Pazour, předseda Místního národního výboru a pan Kaufman, zaměstnanec místního muzea. Jednali s pražskými úřady a podíleli se na organizaci vyzvednutí díla z podzemních úkrytů, ve kterých byla Slovanská epopej po dobu druhé světové války uschována.

Komplikace a překážky: Vojsko na zámku a nutnost restaurování

V Mor. Krumlově nastaly komplikace a k nelibosti všech, kteří se na stěhování podíleli bylo nutné svinuté obrazy opět přestěhovat, protože do zámku byl v r. 1951 umístěn protitankový dělostřelecký pluk. Obrazy byly převezeny do klášterní budovy a umístěny pod arkádami dnešní radnice. Od r. 1951 do r. 1957 byla v zámku okresní vojenská správa a kasárna. Od r. 1959 do r. 1962 byly v zámku dílny družstva Konekta a Dřevotvar. Po reorganizaci státní správy v r. 1960 již nebyl Mor. Krumlov okresním městem. Přes všechny nepříznivé okolnosti se zde vytvořil kolektiv lidí, který zorganizoval restaurátorské práce na zámku. Tito lidé obětavě překonávali všechny překážky, včetně zajišťování financí na opravy a restaurátorské práce, a to vše bez povšimnutí tehdejší vládnoucí moci.

Smlouvu o zapůjčení pláten a přestěhování z Prahy do Moravského Krumlova s Národní galerií podepsali: JUDr. L. Slezáček a R. Tálský. O umístění obrazů v prostorách zámku se zasloužili: J. Jandík, František Polouček, notář a režisér ochotnického divadla, MUDr. Jiří Hromádka, místní lékař, Miroslav Gotwald, okresní školní inspektor, Jilji Svoboda, major letectva RAF, Josef Staroštík, ředitel NP Lacrum a předseda Národní fronty v MK, Jan Pazour, předseda MNV, Vilém Soldát, tajemník MNV, Josef Šoukal, úředník finančního oddělení MNV, František Rydval, farář církve Československé a amatérský malíř.

Restaurátory byli Jaroslava Muchová, dcera Alfonse Muchy, a Vladimír Terš. J. Muchová znala přesné složení barev, protože v minulosti otci pomáhala při práci na obrazech. Do restaurátorských prací se zapojili také výtvarníci z Českého fondu výtvarných umělců Pavel Kobylka a Ivanka Přibylová.

1963: První výsledek obětavé práce

Slavnostní vernisáž prvních devíti obrazů byla 4. 8. 1963 v Rytířském sále na zámku. Slavnost zahájil J. Pazour, J. Staroštík pohovořil o významu díla A. Muchy. Na vernisáži byli přítomni představitelé M. Krumlova a Ivančic a občané M. Krumlova. Z Prahy se nikdo nezúčastnil.

Prvními průvodci výstavy byli J. Staroštík, F. Rydval, Maxmilián Gröger a pan Koler. Průvodkyněmi se staly také studentky gymnázia, které po odborné stránce vedl pan Staroštík. Do roku 1967 byly dokončeny a zpřístupněny další obrazy, a od této doby se mohli návštěvníci seznámit s celým dílem. Při instalování obrazů vypomáhali dělníci NP Hutní montáže v M. Krumlově, stejně obětavě se na výstavě podíleli pracovníci stolárny JZD, kteří zhotovili potřebné pomůcky pro Epopej. Na údržbě místností, kde byla Epopej vystavena, se podílel místní Svaz žen.

Správu Zámecké galerie Alfonse Muchy vykonával od roku 1963 po dobu patnácti let pan J. Staroštík, v té době důchodce a amatérský malíř. Všichni, kdo jsme ho znali, víme, jak zasvěcený výklad k jednotlivým obrazům dokázal přednést a předávat zajímavé informace k jednotlivým událostem znázorněným na obrazech. Informace čerpal z historie i přímo od Jiřího Muchy, se kterým si často dopisoval. Byl si vědom jedinečnosti díla a hloubky myšlenek, kterými nás autor svým dílem oslovuje.

Poselství ojedinělého díla

Položme si otázku: Má snad některý národ na světě podobné dílo? Alfons Mucha se stal filozofem a hlasatelem idejí. Na dvaceti plátnech Slovanské epopeje zobrazil klíčové události ve vývoji slovanských národů. Prvotní myšlenku mu vnukla zakázka, kterou ho pověřil hofrát Moser, zástupce Rakouska ve věcech Světové výstavy v roce 1900 v Paříži. Měla to být expozice Bosny a Hercegoviny, kterou Rakousko nedávno anektovalo, a kterou si proto přálo mít předvedenou veřejnosti v nejlepším světle.

Alfons Mucha byl vlastencem s velkým srdcem. Nikdy nezapomněl na své rodné Ivančice a ve vzpomínkách se vracel do svého rodného kraje. Nikdy nezapomněl na svůj národ. Jeho slova:

„Viděl jsem svou práci, která krášlila salóny nejvyšší společnosti, viděl jsem knihy plné pohádkových scén, věnce květů a kresby, jež vyzdvihovaly ženskou krásu a něhu. Na to všechno padal můj čas, můj drahocenný čas, zatímco mému národu je podávána k utišení žízně voda z kaluží. A tu jsem pronesl svatý slib, že zbytek svého života vyplním pouze prací pro národ. „Každý národ má své umění, jako má svou řeč. Jeho tradice není majetkem jednoho umělce, ale celku… Protože umění je duší národa a jako takové součástí duše lidstva. Budoucnost v dějinách zaručuje národu pouze to, čím přispěl k duchovnímu vývoji celého světa.“