Téma Zahraničí,Politika,Věda

Nechte povinně očkovat všechny

Očkovací centrum ve Wiesbadenu koncem léta. Foto Sebastian Wells/Ostkreuz taz

Boj proti čtvrté vlně koronavirové nákazy: dobrovolnost je skvělá věc, ale duševní rozpoložení neočkovaných by již nemělo být nadřazováno životům jiných lidí.

Pod tíhou čtvrté vlny koronavirové nákazy si mnozí udělali jasno: už to nemůže fungovat tak, že lidé, kteří se nechtějí nechat očkovat, neponesou odpovědnost. Většina obyvatel SRN (konkrétně 57 %, podrobnosti zde – pozn. red. KN) se mezitím vyslovila pro všeobecnou očkovací povinnost. Zejména ohledně neočkovaného zdravotnického personálu dochází kvůli nynějším úmrtím v domovech sociální péče k myšlenkovému obratu. Málokdo koneckonců žije tak izolovaně, aby mohl zaručit, že v supermarketu, autobusu nebo rodinném kruhu skutečně nikoho nenakazí.

Dříve bylo povinné očkování často prezentováno jako ultima ratio, nejzazší opatření, kterému bychom se měli za každou cenu vyhnout. Je ale pomalu na čase si přiznat, že je potřeba.

Dobrovolnost a osobní odpovědnost jsou skvělé za předpokladu, že dostatečné množství lidí dobrovolně převezme odpovědnost. Jenže už se nedá předpokládat, že relevantní část neočkovaných změní názor při pohledu na realitu. Je odpovědností vlády zajistit, že bude chráněno zdraví obyvatelstva. Obzvláště pak je její odpovědností chránit nedobrovolně neočkované. To ale znamená, že se musejí nechat očkovat všichni, kteří mohou – zejména pak ti, kteří jsou ve svém povolání v kontaktu s těmi, co se nemohou nechat dobrovolně očkovat.

Být proti očkování znamená škodit obyvatelstvu

Rozhodnutí velké části populace neočkovat se současně znamená škodit zdraví slabších skupin obyvatelstva a omezovat jejich svobodu. Děti školou povinné musí chodit do školy, klienti a klientky domovů sociální péče si nemohou vybrat své pečovatele a pečovatelky. Pacienti a pacientky s nádorovým onemocněním mají právo na rychle dostupnou lékařskou péči. Lidé vykonávající prekarizovanou práci vyžadující intenzivní kontakt s druhými lidmi rovněž nemohou dát jednoduše výpověď. Tito lidé mají také svá práva a chránit práva slabších je jedním z úkolů státu.

Důsledkem současného selhání je, že mnoho lidí vážně a trvale onemocní, nebo dokonce zemře. Můžeme říci, že motto zpackané očkovací kampaně zní takto: kdo se chce očkovat, má to udělat, a kdo nechce, má smůlu, v každém případě se vše velmi rychle vrátí do normálu. Zapomíná se přitom, že děti a lidé s oslabenou imunitou se jednoduše sami chránit nemohou. Budeme-li pochybovat, zemře na něco jiného dokonce i ten, kdo je očkovaný, budou-li nemocnice přetížené neočkovanými pacienty s covidem.

Následky ponesou jiní

Pokud se neočkovaní lidé rozhodli nést riziko, že se sami nakazí covidem-19, jako celek se rozhodli – byť nevědomky – mimo jiné i pro to, že již nebude možné garantovat zdravotní péči všem obyvatelům. Následky tohoto jejich rozhodnutí tak ponesou i jiní.

Nevyhnutelným blokováním zdravotnického personálu bude přece ostatním lidem upírána zdravotní péče. V pandemické situaci je to něco jiného, než když si občas lyžařka zlomí nohu: s tím si solidární společenství dobře poradí, protože riskujeme a chybujeme občas všichni.

Vláda opakovaně slibovala, že očkování nebude povinné. Také řada levicových komentátorů a komentátorek považuje povinné očkování – z dobrých důvodů – za příliš velký zásah do práva na sebeurčení. Příznivci hnutí „alternativně“ smýšlejících „querdenkerů“ pak už i při sebemenším náznaku omezení v důsledku očkovacího statusu hyperventilují svůj odpor a mluví o „nuceném očkování“.

Předpoklad, že všichni rozhodují sami za sebe – navíc na základě nesprávných informací –, ale nefunguje v nouzové situaci postihující celou společnost, jako je pandemie. Právě levicově smýšlející lidé by neměli připustit, aby se prosadil diskurs „tak ať holt zemřou“. Neměli bychom nechat neočkované bídně zhynout s tím, že „si za to můžou sami“ – jak z důvodu základní solidarity, tak proto, že se jejich důvody mohou zakládat na dezinformacích, nedostatku informací, úzkosti nebo prekérní situaci. Neměli bychom však ani připustit, aby jejich chování ohrožovalo zdraví a životy tolika jiných lidí.

Tlumení pandemie netěší nikoho

Základní práva je často nutné vzájemně poměřovat. V souvislosti s otázkou povinného očkování ale srovnání zásahu (malým vpichem) do tělesné integrity jedněch se zásahem do tělesné integrity druhých (smrt, nemoc, postcovidový syndrom a kolaterální škody) vyznívá jednoznačně. Tlumení pandemie netěší nikoho, ale je až žalostně potřeba. Jaká opatření fungují, je známo, a známo je i to, že jsou vzhledem k zákeřnosti covidu-19 vesměs nutná.

Lidé musí mít možnost nechat se rychle očkovat v místě bydliště. Důvod jim musí být srozumitelně vysvětlen jejich řečí, strach z injekce musí být mírněn – také ten totiž někteří neočkovaní lidé uvádějí jako důvod nenechat se očkovat. Lidé, kteří se očkovat nechají, potřebují peníze, které jim nahradí ušlý příjem při reakci na očkování, aby je od očkování neodrazoval strach z pracovního výpadku. Zrušení bezplatných testů by mělo být odvoláno, protože nakazit se mohou i očkovaní. Potřebujeme rovněž čestný přístup v tom smyslu, že je nutné nejen očkování, ale i testování a všechno ostatní jako třeba nošení roušek.

Kategoricky odmítat povinné očkování se zdá nepřiměřené vzhledem ke katastrofálním vyhlídkám na zimu, které by tento zásah ospravedlňovaly, ale nejen to. Povinné očkování neznamená nucené očkování, ale omezení přístupu neočkovaných tam, kde by byli ohroženi ostatní. Taková očkovací „povinnost“ není nic spektakulárního, ale už se uplatňovala a uplatňuje: bez očkování proti spalničkám nelze v Německu posílat děti do jeslí či mateřských škol.

Lidem přece také nedáváme na výběr, zda chtějí řídit auto s řidičským průkazem, nebo raději bez něj, či zda mohou kouřit všude.

Jistě by bylo hezčí, kdyby očkování nebylo nutné ukládat povinně. Nemůže to ale trvat ještě spoustu dalších vln a stát svobodu tolika lidí – v naději, že důležitost očkování někdy časem uznají všichni.


Text, který původně vyšel 10. listopadu 2021 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.